DMD č. 5. pro 5. 4. 2021. Téma: Jako vejce vejci

Vítr se odmlčel. Stránky vzpomínkové knížky na Lan XiChenově stole se před ním zastavily na jeho portrétu.

Meng Yao vždy obdivoval jeho obrázky a chtěl mu také něco nakreslit. Prý: „Až se situace uklidní, Zewu-Jun odejde a zapomene na mě, takto by ode mě měl něco na památku,“ prosil ho.

„Nikdy na tebe nezapomenu, A-Yao,“ ujišťoval jej s vlídným úsměvem. Přesto mu knihu poskytl, aby mu mohl namalovat památeční obrázek. Kdo mohl vědět, že to bude Lan XiChenova zdařilá podobizna?

Dnes však už nebyla tak věrná originálu jako tehdy… I když podoba zůstala, Zewu-Junovy oči už se zapomněly usmívat stejně.

"Hijo, hijo!" zatahalo mu za nohavici vajíčko.
"Asi ho máme následovat." poradila Eregia.
"Hijooo," pokynulo tamtím směrem. "Hiiijooo." Vajíčko běželo na kopec, na jehož vrcholku našli druhé sotva lapat po dechu. Ihned k němu přiskočilo a uklidňovalo svůj protějšek něznými dotyky. "Hijo."
Vtom z vajíčka, které se necítilo dobře, vyskočilo miniaturní vajíčko, a pak další a další, a začali se kutálet do všech stran. Vlasoid a jeho nový pán ihned pochopili, co mají dělat. Pochytat je dřív, než se z nich stane vajíčková pomazánka. Netrvalo to dlouho a kolem vajíčkových novorodičů plakalo snad tucet malých vajíček.
"Hiijoo!" radostně děkovalo vajíčko.

Najednou všechno vypadalo úplně jasně. Tak zjevně, že nedokázal pochopit, jak mohl celou dobu přehlížet něco, co měl přímo před očima.
Tehdy nepadlo jediné slovo. Rozumělo se samo sebou, že jeho příliš časté návštěvy se neopakovaly ani o příští senoseči ani jindy a nadále se on i Stázi chovali, jako by nebylo k ničemu došlo. Nejen že ho nic nenapadlo, dokonce si nepovšiml některých zvláštností toho dítěte - až do dnešního dne.
Teprve výmluvně pronesená slova jeho konečně rozpoznaného potomka rázem ukončila všechny pochyby a odhalila prostou skutečnost.
„Pane doktorrrre, tatínku, maminka má prrrravdu! Vždyť my oba rrrrráčkujeme jako vejce vejci!“

Ruce zaprášené od pilin
malé úlomky dřeva
každý stejný a přece jiný
podobné jako vejce vejci
a pomalu se sypou k zemi

Kousky dřeva které bylo stromem
a strom který byl semínkem

Ruce navyklé těžké práci
pomalu ho přetváří
a zpívají

Déšť ze semínka probouzí strom
člověk ze stromu stůl
kolem stolu se sejde rodina
a leží tam čerstvě upečený chléb

Jemně ho v dlaních rozlomit
nakrmit zástupy hladovějících
nejdřív jen tělo
a pak i ducha

Slunce pomalu zapadá
a dílna se potápí do tmy

Zapálí svíčku
odřezky dřeva tlačí do chodidel
jenom tak jemně
tichá připomínka
že je naživu

Jednou se Viktorka probudila a v pokoji bylo Jako Vejce Vejci.
"Ahoj, Viktorko," pozdravilo.
"Ahoj," řekla holčička stísněně, "ty seš já?"
"Když si mě natočíš," vysvětloval host, "jsem okno, palanda nebo knihovna. Jen když se mi díváš z očí do očí, jsem ty."
"Já chci být jedna!" rozhodla Viktorka.
"Ale beze mě nevidíš, jak jsi hezká!"
"Já to vím, žíká to táta! Ale nesmím to o sobě žíkat sama, abych nebyla pyšná. Když není táta doma, tak to občas zašeptám."
"Můžeš to šeptat mě do ucha!"
"Ale ne aby ses na mě mlačilo!"
A tak se Viktorka a zrcadlo skamarádily.

"Co je?"
Policajti nejdříve zírali na něj jako na ducha, pak se podívali jeden na druhého a jeden řekl: "Nic, spletli jsme si adresu."
"Tak to vám děkuju za budíček," zavrčí Kyrylo a práskne dveřmi.
"Počkejte," ozve se zvenku. "Neznáte náhodou někoho, kdo je vám hodně podobný?"
"Cože?"
"Včera jsme našli tělo. Mysleli jsme, že to jste vy."
"Já to evidentně nejsem. Nashledanou."
Kyrylo udělá tři kroky ode dveří. a pak mu to teprve celé dojde.
"Počkejte!" zařve na chodbu.
Pustí vodu v kuchyni, popadne první svršky, které jsou na ráně, vytočí číslo vodní sítě bráchy dvojčete a čeká.
Marně.

"Jak že se jmenují ti průzkumníci?" zeptal se Gustlík.
"Boguslaw, Boleslaw, Bronislaw, Stanislaw." odpověděl Tomáš.
"A příjmení?"
"Makowski, jsou to čtyřčata."
"No nazdar!"
...

"Za Stanislawem ne, ten zapadává, za Bronislawem. Ale teď jedeš za Boguslawem! To už to můžeš stočit rovnou k Boleslawovi!" radil Jenda Gřešovi.
"To bych je nejdřív musel poznat od sebe! Jsou si podobní jako vejce vejci!" zlobil se Gřeš.
To je snadné. Boguslawovi se asi vyspal v uniformě tchoř, Boleslaw má v břiše palírnu, Bronislaw je chodící popelníček, co smrdí ze Stanislawa, radši nechci vědět!
"Já na ně kašlu, vezmeme to přes mez, tam bažina není."

"Hody hody.." recitoval Tonda.
"Tady máš vajíčka," pověděla maminka.
"Ty andulčata jsou si podobná jako vejce vejci," řekl Tonda.
"Jak to myslíš, Tondo?" zeptal jsem se.
"Jsou strašně zlobivá," odpověděl Tonda, "jedno začne křičet a rozhazovat řeřichu z
koupele a dalších dvanáct to chce dělat taky."
"Máš pravdu, ale zjistili jsme, že jsou v pubertě. Ale nevíme to úplně přesně,
googlili jsme to... Tondo? Nechceš mi pomoct nachystat koupel pro andulky?
Jestli ji nedostanou, tak tady budou blbnout dál a dál a my zešílíme."
"Tak jo, pomůžu ti ji nachystat."
Tak jsme andulkám nachystali koupel a byl klid a pohoda.

“Hele, brácha… víš, jak jsi říkal, že máma stejně bonbony nejí a že tu bonboniéru akorát strčí do špajzu, dokud nebude prošlá, a pak ji prostě vyhodí? A že by to byla věčná škoda a že když teď ty bonbony normálně sníme a dáme místo nich kamínky, aby ta bonboška měla jako stejnou váhu, a pak ji zase zabalíme, jako že ji nikdo nenačnul…”

“No a? Má bejt?” Adam se tázavě podívá na Káju.
“Má bejt! Jasně že má bejt! Ráno máma tu bonbošku vzala svý šéfový k narozkám!”
“No, tak to bude dneska doma hukot,” zhodnotí situaci lakonicky Adam.

„Jak se v nich vyznáte?“ kývne opravář ke kuchyni, kde se krmí naše kočky. „Vždyť jsou jedna jak druhá!“
Usměju se. Kdepak, pane, to se pletete. Barevně jsou si (až na Goliáše) podobné, ale jinak?
Rozárka je nejstarší. Nejklidnější. Koťata ale srovná raz dva.
Zuzana je samotářka. Kdykoliv ji hledáme, je zašitá někde o samotě.
Sára je ďáblík. Ven, dovnitř, neposedí, nemá čas odpočívat. Když konečně padne únavou, neprobudí ji nic (jen zvuk plechovky s dobrotami).
A Goliáš? Náš Pan Pomalý? Rozvážně kráčí životem, než rozmyslí, zda chce to nebo ono, chvíli to trvá.
Co kočka, to originál, milý pane.