Myšlenky zločince

Konzultant FBI David Rossi s rozladěním sledoval, jak mu italské mokasíny otírá jemný nevadský písek. Neměl rád, když se místem činu stalo horké území - kvůli rozkladu, který zdržoval identifikaci oběti.
Rossi se potil a zadýchával. Možná by si měl dát pauzu. Malou přestávku, napsat mezitím ve své klimatizované pracovně v Quanticu další knihu, odjet s ní na turné...
V písku se něco růžově zablýsklo. Sehnul se.
Byla to dětská gumička do vlasů.
Ale ne...
Tak tenhle neznámý si nevybírá jen dospělé oběti...
V gumičce ulpělo několik jemných vlásků a docela malá kapka krve.
Tedy znovu do práce, pomyslel si Rossi.

Když se sešli a zaplnili Rossiho dům, už jim ani nepřišel tak obrovský.
Vzduchem se nesla vůně skořice a čerstvě upečeného cukroví společně s uvolněným smíchem a koledami. Všude, kde to bylo možné, visely vánoční dekorace. Zahradu za oknem dokonce pokryl nepatrný poprašek sněhu.
Každý podle svého gusta chytal vánoční náladu.* Penelopa seděla na gauči schoulená v Derekově náručí a usrkávala z hrnku horkou čokoládu se šlehačkou a barevným zdobením.
Sice nemohli jen tak zapomenout na všechno to utrpení, se kterým se každodenně střetávali, ale teď si mohli na chvíli vydechnout. A v klidu poprvé společně strávit Vánoce. Jako rodina.

Zotavování nebylo snadné.
Rameno ho bolelo a ještě mnohem víc ho bolela duše. K tomu začalo prošetřování následované soudním procesem.
Bylo to sakra těžké. Mnohokrát to chtěl vzdát. Vlastně sám nevěděl, proč nakonec vytrval. Možná hluboko uvnitř cítil, že když už tu zůstal, je tohle jediná cesta, jak odčinit zlo, které napáchal.
Trvalo to.
Až konečně jednoho dne pocítil, že vnitřní démon, který mu své drápy tak dlouho zarýval hluboko do mysli, začal blednout. Netušil, zda to bylo dobře zvolenou medikací, pravidelnými sezeními, hektolitry slz, kterými vyplavoval svou vnitřní temnotu, nebo kombinací toho všeho, ale po dlouhé době cítil naději.

Vzbudil se do bílého světla. Chvíli si myslel, že takhle vypadá nebe. Pak mu došlo, že on by byl ten poslední, kdo by se tam dostal.
Jakmile oči přivykly světlu, poznal důvěrně známý pokoj. Nemocniční pokoj. Po každé straně postele seděl jeden člověk oblečený v tmavé policejní uniformě.
Tohle zjištění jím otřáslo. Neměl se probudit. Nechtěl se probudit.
Pokusil se přemýšlet, ale bylo to jako snažit se utíkat ve snu.
Znovu zavřel oči. Neměl sílu čelit realitě. Ještě ne.

O několik místností dál seděl psychiatr nad jeho složkou. Tohle nebude snadná práce. Ale udělá vše, co bude v jeho silách.

Všem ještě v uších zvonil nedávný výstřel.
Tým se rozptýlil po okolí. Každý se z vypjaté situace vzpamatovával po svém.*
Jen Hotch se dlouho díval za odjíždějící sanitkou.
Emily k němu přistoupila s povzbudivým výrazem: „Udělal jsi správné rozhodnutí. Díky tobě dneska nikdo nezemřel.”
MacDonaldovou i Rentoula musí prohlédnout doktor, ale brzy budou v pořádku.
Jaredovo prostřelené rameno přivolaní zdravotníci okamžitě ošetřili a v nemocnici bude pod dohledem. Střelné zranění se zahojí. Ale co rány na duši?
Nebyl si docela jistý, že se zachoval správně. Smith chtěl zemřít.
Hotch dneska zachránil život dvěma nevinným lidem.
Kdo ale zachrání Jareda Smithe?

Oslovit a uklidnit.
„Jarede,” oslovila Emily hysterického muže a zvedla ruce nad hlavu. Uchlácholit ho uklidňujícími slovy stálo za zkoušku.
Přesvědčit.
Ale Jared byl pravděpodobně ve značně pokročilém stádiu psychózy. Šance, že by mu jeho bludy někdo vymluvil, byla malá.
Nemohli si dovolit žádnou chybu.
Odvést pozornost a dostat oběti z dosahu útočníka.
Oba rukojmí byli příliš blízko a navíc se nemohli snadno pohybovat. Zkusit je dostat pryč nepřipadalo v úvahu.
Hotch vytrénovaným zrakem zachytil nepatrný pohyb Smithova zápěstí. A rovněž zvláštní záblesk v Jaredových očích. Nebyl čas.
Zbyla poslední možnost.
Sevřel v rukou pevněji svou zbraň a stiskl spoušť.

Šlo to ráz naráz. V takových chvílích bylo vždycky těžké udržet si přehled o tom, co se přesně děje.
Nějaký čas je stálo pobíhání po budově, ale Morgan brzy našel a vykopl ty správné dveře. Jared Smith stál uprostřed místnosti a měl obličej dočista zmáčený slzami. Jeho oblečení bylo nasáknuté něčím úplně jiným, jak naznačoval prázdný kanystr ležící na zemi. Po každé straně mu seděla jedna postava připoutaná k židli. Obě byly rovněž polité hořlavinou.
Jared v třesoucích se rukou svíral sirku a krabičku se škrtátkem.
Vzlykal, zatím co na něj několik agentů mířilo zbraní. Katastrofa byla jedno škrtnutí daleko.

Emily s Rossim a JJ s Hotchem volali Penelopě téměř ve stejnou chvíli.
Pak už to bylo snadné. Jejich vytipovaní podezřelí se protínaly v jednom jediném člověku. A jakmile ho Garcia projela svou databází, už nebylo pochyb.
Z fotky na ni zíral tmavovlasý muž lehce před čtyřicítkou. Měl neobvykle krásné husté řasy, ale v jeho pohledu bylo něco znepokojivého.
Nebylo se čemu divit. I když neměl žádný záznam v trestním rejstříku, prožil si toho dost. Týrán vlastními rodiči a následně i v pěstounské rodině. Šikanován ve škole…
Seznam nekončil.
Po medicíně nastoupil do Východní nemocnice v New Orleans.
„Jared Smith.”

„Jarede, prosím,” dostala ze sebe Sarah mezi jednotlivými vzlyky. Svázaný Ian vedle ní se pořád neprobral. Jared došel k Sarah a dlouze jí pohlédl do očí.
„Proč?” Hlas se mu zlomil. Nedokázal formulovat tu zoufalou otázku, proč zrovna on musí zažívat tolik bolesti. Proč si nezaslouží aspoň trochu štěstí. Otočil se a setřel si z tváře jedinou slzu.
Věděl, že to nemusí udělat. Mohl přestat. Ale cítil, jako by každé jeho rozhodnutí, před které v životě udělal, vedlo neomylně sem, k tomuto okamžiku.
Pořád mohl přestat. Ale už nechtěl.
Sevřel v dlani poloprázdnou krabičku sirek. Pak otevřel kanystr s benzínem.