DMD č. 16. pro 16. 4. 2021. Téma: Motýlí křídla

„Hagrid říkal, ať sledujeme motýly,“ připomněl Harry, když narazili na houf baboček s vervou opouštějící hrad.
„No asi lepší než pavouci,“ rozhodl se Ron, i když by se mu do Zapovězeného lesa nechtělo, ani kdyby před ním pochodovala banda kluběnek.
Dle očekávání to strašidelné začalo být okamžitě, třepotání motýlích křídel za měsíčního světla vzbuzovalo klid asi jako mlčící paní Weasleyová. Čím hlouběji do lesa šli, tím víc si Harry připadal, jako by procházel kolem šumící televize. Tesák nepřetržitě kňučel, Ron s ním.
„Harry? Něco mě olízlo.“
Otočil se. Světlo z jeho lampy dopadlo na obří ústní ústrojí třímetrové babočky admirála.

" Haló, ať nám narostou motýlí křídla, chceme se proletět nad lesem. " Volá Mach do utrženého sluchátka. " Jen pozor na lidský dotek, motýlů se múžeme dotknout jen srdcem. " Ozvalo se ze sluchátka.

Div nastal, panu Machovy a slečně Šebestové narostli motýlí křídla. Oba dvakrát mávly a vznesly se do výšin. Špičky Smrků a borovic nyní byly na dosah ruky a výlet tak začal Machovým nadšeným zavýsknutím.

A když se slunce sklánělo nad obzorem, povídá Šebestová Machovy " Podívej se na ty barvy. Oranžová, žlutá a rudá. Co cítíš? " a Mach na to " Trochu strach, jestli se nás tamten pán dotkne, sluchátko varovalo."

Začalo to nevinně.
“Och,” vykřikl nadšeně čtenář nos zabořený mezi banánovými listy, “tady jsou dokonce motýlí kukly!”
Knihovník si nerudně pomyslel cosi sprostého a dál se věnoval sběru opadaných listů. Pole urychlující růst fungovalo nad očekávání dobře, už dozrála téměř polovina knihy.
Když čtenář vzrušeně volal: “Už se líhnou!” Knihovník tomu stále nevěnoval pozornost a raději v duchu počítal, kdy se přehnaně pozitivního čtenáře konečně zbaví.
Ve chvíli, kdy se čtenář s knihovníkem společně schovávali pod stolem a přitisknutí k podlaze sledovali banánové listy vířící ve zběsile zrychlujícím vzdušném víru, bylo už pozdě s efektem mávnutí motýlích křídel cokoli udělat.

Stromy se proplétají první ranní paprsky. Chýši vládne přítmí, teď už víc konejšivé než zlověstné.
Remus leží schoulený na zemi, něčím mu připomíná křehká křídla přišpendlených motýlů ve vitrínách, příliš zranitelná na neopatrný dotek.
Opatrně se proměnil. Myslí mu povlávají potrhané záblesky noci podmáčené krví. Doplazí k Remusovi, potřebuje slyšet jeho dech.
"Tos mě k čertu jednou v životě nemohl nechat být, Blacku?" ucedí Remus zuřivě.
"Ne," řekne prostě. Pevně ho obejme. Po svých proměnách zůstali nazí, ale není v tom ani hranice ani výzva, jen přijetí.
Remus se roztřeseně rozesměje. Přidá se. V těsném objetí se mísí jejich slzy.

Olina Z, kráčela v doprovodu Daniela von Draka školním depozitářem. Byla zvědavá, protože správce školních sbírek se celou cestu potutelně usmíval. Také ji vedl jinou cestou než obyčejně.
Na křižovatce uliček se biolog zastavil.
"Zavři oči, prosím," požádal kolegyni. Ta zaváhala.
"Nic se ti nestane," uklidňoval ji Daniel, ale v očích mu poskakovaly jiskry.
Olina nakonec poslechla. Daniel ji vzal za ruku a vedl za roh.
Uslyšela tichounký zvuk a o tvář se jí otřelo cosi jemného a ostrého zároveň.
"Podívej se," vybídl ji Daniel.
Olina otevřela oči a užasle vydechla. Před očima jí vířil nespočet motýlů s pestrobarevnými křídly.

Bledá a unavená
s věčnými kruhy pod očima
křehká jako křídla motýlí
zarazila se na chvíli
stál před ní z nebes spad
nemyslela že má co dát
nemyslela že přijde ten
kdo bude jasnější než slunný den
kdo se bude chtít starat o křídla
kdo zažene všechna strašidla

Veselý a velkorysý
s pohlednými rysy
srdcem něžným jako křídla motýlí
zarazil se na chvíli
stála před ním krásná víla
leč trochu unavená byla
nemyslel že přijde den
kdy potká dívku jako sen
nevídanou líbeznou
bude jeho princeznou

Ruku v ruce putovali světem
pak vyprávěli dětem
tuhle básničku
jak nedoufali ani trošičku

Občas proto, aby něco fungovalo, musí to vypadat, jako kdyby to vytvořili domorodci věřící v cargo cult. Nový dron Smellicopter je přesně takový případ. Má totiž za úkol hledat zdroj zápachů. Sám dokáže rozpoznat vůni a automaticky se pohybovat jejím směrem. Používat se může pro hledání nebezpečných látek či předmětů (jedů nebo bomb). Jak toho může docílit? Pro navigaci používá dron kameru, pro vyhnutí se překážkám infračervenou kameru a pro rozpoznání vůní čidlo vyrobené z pravých motýlích tykadel. Dron v podstatě imituje chování pravého motýla s pomocí talismanu vyrobeného z mrtvého motýla. Železný motýl potřebuje obětovat pravého motýla, aby fungoval.

Jakmile řidič tramvaje nalezne ve voze cokoli opuštěného, co nespadá do kategorie zboží podléhající rychlé zkáze a nepřipomíná odpad, je povinen vzít věc do úschovy, vypsat k ní nálezní lístek a po skončení směny předat výpravčímu, u něhož si ji může vyzvednout nešťastný majitel.
Jelikož jsem starý poctivka, dělám to tak vždy.
„Tak co jsi zase našel, Sašenko?“ protáhne sarkasticky výpravčí Pavlík. „Sbírku motýlů?! No krásný! Neměli bychom si tu otevřít vetešárnu? Foukací harmonika, housle, dvě terária, věšák, kolečkový brusle, prádelní koš, bronzovej svícen, sada stříbrných lžiček, gravírovaná karafa, mosaznej dalekohled, akvarel se srnkama... Tady už chybí jenom malej Buddha.“

"Jane?"
"Ano, kotě?"
"Já vím, že jsem ještě před chvílí chtěla motýlí křídla."
"No?" protáhl jsem zaujatě, ačkoliv jsem neměl nejmenší tušení, o čem to Fiona mluví. "Křídla," zamávala důležitě ramínky a zamračila se na mě.
"Hmm... jo, ty," řekl jsem rádoby chytře. Od dob, co jsem Fionu poznal, vím, že se musím tvářit, že vím, o čem mluví. Zkrátka ženská. I když je jí jen 6 let.
"Motýlí se mi asi nelíbí. Raději bych vílí. Abych mohla létat jako Karolínka."
"A nebude ti vadit mašle?" brnkl jsem ji do nosu, až ho nakrčila.
"Ne, tu můžou mít i víly!"

Jeho dotek je lehký jako motýlí křídla.

Tony zavře oči. O to intenzivněji druhého muže vnímá. Jeho vůni, která mu připomíná jablka a skořici.

Tony se k němu přitiskne. Jeho tělo sálá jako pec a zahání chlad v Tonyho duši.

Tichý povzdech. Společně se uvelebí na posteli. Tony si dovolí zůstat ležet v jeho náruči. Dopřává si vzácnou chvilku oddechu, kdy po něm nikdo nic nechce. Nyní nemusí být Iron Man. Je prostě Tony.

Něco tu ale chybí.

"Steve?"

"Hm?"

"Miluju tě."

Polibek na čelo, ještě lehčí než dotek motýlích křídel.

"Já tebe taky, Tony."

"Prosím, nezlom mi srdce."

"Nikdy."