Vyhlídka na věčnost

„Zradili mě… a bolí to víc, než bych čekal,“ řekl Jan, kdysi zvaný pan Mluvčí, který se teprve před pár dny zachránil z hlubin Pekla.
„Věřil jsi svým přátelům? Naivní,“ ucedil Severus.
„Tobě se to nikdy nestalo?“ přeměřil si ho náhle jasným pohledem.
„Jednou…“ odpověděl, jakoby proti své vůli. „Ale to už je dávno a není to vůbec zajímavé. Spíš mi řekni, co to máš za kosmickou obuv?“
„Díky těmhle botkám jsem se zachránil,“ usmál se nostalgicky a pak s nepěkným úšklebkem dodal: „No, meč tomu taky trochu pomohl…“
„Ani meč není zajímavý. Ty boty vypadají magicky.“
„Magicky či roboticky?“

Nevím, co mě to napadlo, vrátit se sem po 15 letech. Tentokráte mi skok do nitra Vesuvu nepřipadal tak strašný. Možná to bude tím, že vím o Velkém Kardinálovi.

Karolína mě prosila o nějakou hezkou dovolenou k líbánkám. Pokud tedy jste schopni uznat, že si může upírka vzít člověka posedlého démonem.
Rozhodl jsem se, že ji tedy seznámím s Devlinem, když už mi nemohl jít za svědka.
Třináct kruhů pekelných tu bylo, jako by to bylo včera, co jsem tudy utíkal naposledy, a ta prázdnota mi nepřipadala tak nicotná.
"Nadechni se a skoč. Neboj, chytnu tě," mrkl jsem na novomanželku.

I pan Mluvčí se může nechat nachytat, jako úplný amatér. Přehlédl jsem tajný vchod za knihovnou a dva členové sekty se mi dostali za záda. Tihle byli jiní. Neřvali jako piráti při zteči lodě, ale vyskočili na mě potichu ze zálohy.

Proto teď visím na řeznickém háku a vůdkyně sekty mi vypráví o svobodě ducha a mysli. Škoda, že ty osvobozené snědli.

Zrovna když došla k téhle části, začal jsem se nudit. Ostentativně jsem zívl a sesmekl se z háku. Vypadala překvapeně.
"Skončila jsi? Že bych začal," protáhl jsem si ztuhlé paže a lascivně na kanibalku mrkl. Strachy se pomočila.

Po bitvě a potom, co jsem se probral, jsem přemýšlel o tom, co smrt Denisy pro lidi znamenala. Pro Tobiáše zřejmě zdrcující pravdu o tom, že jeho dívka byla doslova roztržena Wiesovými řetězy na dvě poloviny. Na druhou stranu, tak dlouho ho to netrápilo. Hanako a Karolína ztratily kamarádku. Já ztratil nepřítele, i když takovou smrt bych nepřál nikomu. Vlastně k nepřátelství jsme byli donuceni okolnostmi. Co to ale znamenalo pro Denisu? Co může znamenat smrt pro někoho, kdo je prakticky nesmrtelný? Vysvobození? Překvapení? To se asi nikdy nedozvím. Pokud se tedy nedostanu zpátky dolů a Denisy se sám nezeptám.

"Jane?"
"Ano, kotě?"
"Já vím, že jsem ještě před chvílí chtěla motýlí křídla."
"No?" protáhl jsem zaujatě, ačkoliv jsem neměl nejmenší tušení, o čem to Fiona mluví. "Křídla," zamávala důležitě ramínky a zamračila se na mě.
"Hmm... jo, ty," řekl jsem rádoby chytře. Od dob, co jsem Fionu poznal, vím, že se musím tvářit, že vím, o čem mluví. Zkrátka ženská. I když je jí jen 6 let.
"Motýlí se mi asi nelíbí. Raději bych vílí. Abych mohla létat jako Karolínka."
"A nebude ti vadit mašle?" brnkl jsem ji do nosu, až ho nakrčila.
"Ne, tu můžou mít i víly!"

"Jane?"
"Ano, kotě?"
"Víš, jak jsem říkala, že je Karolínka strašidlo?"
"Jasan."
"Teď už si to nemyslím."
"Proč?"
"Včera jsem ji viděla, jak se jí oči stáhly do čárek."
"Aha?" pronesl jsem stejně moudře jako kterýkoliv dospělý, který neví, co říct.
"Bude Superhrdina stejně jako ty!" prohlásila moudře.
"Ty jsi brebta, nevymýšlíš si trochu?" opatrně jsem se rozhlédl, jestli nás někdo neposlouchá.
"Já? Ne!" durdila se Fiona a růžová mašle se jí rozzlobeně klepala.
"Dobře," zašeptal jsem, "tak si to nech pro sebe, stejně jako to o mně. Dobře?"
"Jasně," udělala známé gesto se zamknutím pusy a pak zahodila klíč.

"Devět dní," zašeptal jsem, "trvalo to jen devět dní".
V hlavě se mi vrátil obrázek toho, jak po záchranné akci Karolíny před šesti muži mě ostatní obcházeli a ženské mě měly za hrdinu, co zachránil svou princeznu. V dlani jsem drtil náušnici z červeného zlata a očima propátrával místo, kde se to všechno stalo. Devět dní. Tak dlouho to trvalo, než mi navlékli smyčku z drátu kolem krku.
"Jeden den hrdinou," povzdechl jsem si. "A druhý démonem?" dořekl za mnou někdo s lehkým asijským přízvukem.
Nadechl jsem se a pohlédl do těch nebezpečných očí. Hanako netušila, jak blízko je pravdě.

Fionka sedí v místnosti, která sousedí s mou celou zadržení. Mám pocit, že zase kreslí mě v supermanských trenýrkách, a ta druhá bezpohlavní osoba bude Karolína. Já se snažím soustředit a ovládnout Velkého Leoparda, který se mi právě snaží proboxovat mozkem až ke střevům.
Když se venku na ulici ozve třesk, trochu zneklidním. Celou svou myslí se upírám k naději, že se venku právě nezjevil Slíďák.
Zjevil. Sakra. Takže mě dnešní vyskakování z okna zřejmě zase nemine. Popadnu Fionu a pádím k oknům na protilehlé straně budovy.
"Jané..." křičí mi do ucha příšerka s růžovou mašlí, "nechal jsi tam pastelky!"

Alice, já a náš klient jsme se krčili za výběžkem fjordu Preikestolhytta. Alice klientovi ukazovala, jakým způsobem se budeme krýt a jak proběhne v případě nezdaru ústup. Já mezitím triedrem propátrával okolí a hledal fotkychtivé turisty, kteří by lov mohli pokazit.
Tento zákazník nebyl až tak bohatý, jako byli klienti před ním, na druhou stranu, mohl si nás dovolit. Ano. Musel jsem si sice dost rozmýšlet, než jsem kývl, přeci jen byla to nejlevnější zakázka, jakou jsme kdy dostali, a kořist nebyla v podstatě moc nebezpečná, ale práce to byla a pracovat se prý má.
Lov na Breivika může začít.

„Hej! Velký Déčko!“ zařval jsem.
„Déčko? Déčko? Uvědomuješ si, s kým mluvíš?“ ozval se vládce pekel.
„Neřeš Devline,“ utrousil jsem, vytáhl pédevadesátku a nasázel pár střel do prvního démona.
Bouchla mu hlava a zbytky střel pozabíjeli ještě pár menších rarachů, ale na celkovém množství se to neprojevilo.
„Těch nábojů bude málo,“ poznamenal jsem a do prostoru otiskl pěst. Ve dvanáctém kruhu konečně funguje správně.
„Teď koukneme do smlouvy, jak to tam bylo. Hlavně nepoškodit parafu.“
„Smlouva! Parafa! Čech! Prostě Čech!“
„Smlouvy se mají dodržovat,“ pronesl jsem větu, tolikrát mi vštěpovanou. V Distribuované bance nám ji říkali pořád.
„Jistě pane Mluvčí!“