DMD Bonus č. 5 pro 18. 4. 2021.

Jako každý den, i včera ráno jsem jela do práce vlakem. Mám to relativně daleko a tak, kromě toho, že ušetřím, jak peníze, tak přírodu, stihnu cestou spoustu věcí. Včera jsem vyrazila stejně, jako vždy. Už u nádraží jsem ale potkala skupinu opilých lidí. Naneštěstí nasedli do stejného vlaku, jako já. Tenhle spoj má jen jeden vagón. Jediné volné místo bylo, samozřejmě, u té sebranky. Nejdřív si mě nijak zvlášť nevšímali, až po chvíli začali mít nepříliš příjemné řeči, vysmívali se mi a byli dost dotěrní. Pokusila jsem se najít jiné místo, po neúspěchu jsem raději na další stanici vystoupila.

"Robine Hoode! Vylez z toho lesa"! huláká šerif z Nottinghamu.

Nic.

"Neštvi mě! Vylez, kryso"!

Ještě hlasitější nic.

"Proč vlastně ještě nejste v Sherwoodu"? obrátí se šerif vztekle na své muže. Ti se na sebe rozpačitě podívají.

"Asi se - bojíme"? zkusí to jeden z lučištníků.

"Ach jo. Nevím, kdo je větší sebranka, jestli ti v tom lese, nebo tahle banda vyděšených fretek", zavrčí šerif.

"Ale šéfe, je fakt nutný dělat takový povyk kvůli..."!

Hrobové ticho.

"Kvůli... praseti"? troufne si dokončit větu zbrojnoš.

"Bylo to MOJE prasátko", odvětí důstojně šerif. "A já ho měl RÁD".

Lesem se pomalu šíří vůně vepřového.

Joseph Coel stál na chodníku a pozoroval dvě průmyslové kamery, které mířily jeho směrem. Povzdechl si. Od té doby, co byl povýšen a prošel bezpečnostní prověrkou se na ulici necítil vůbec dobře. Ještě si pamatoval, co mu na malé soukromé oslavě řekl jeden starší agent a jeho nový kolega:"Velké oko je všude. I tam, kde by ho nikdo nehledal. Nezapomeň." Teď už chápal všechny ty paranoidní bývalé špičkové agenty. Tíha vědění byla příliš velká a daň krutá. Být neustále pod dohledem je velmi, velmi únavné. A strýček Sam se ukrývá všude kolem nás. Dokonce i ve špičce injekční stříkačky.

Kolo. Docela všední tvar protkaný skoro všude v našich životech. Něco, co bereme jako samozřejmost. Trvalo však neskutečně dlouhou dobu, než byl tvar tohoto zázraku objeven, původně k tomu, aby nám pomohl tahat těžká břemena. Avšak od jeho objevu se člověk rapidně posunul a civilizace vyvíjela. Dneska už je kolo všude - kola aut, povozů, kolečko, v systému kladek a výtahů, mlýnské kolo, cirkulární systémy, ozubená kolečka v hodinkách, přací kolo, hrnčířský kruh, CD či LP, na které se nahrává zvuk. Kolo je prostě všude. Je s námi přeci tak dlouho! A přitom, daleko déle, s námi kolo nebylo. Moderní zázrak.

Pro velký úspěch si cestu přívozem zopakují a vrátí se zpátky na pravý břeh, bohatší o zážitek i nové informace.
„Budeme se muset vrátit ke školce,“ představí plán dáma s kloboukem
„Oplavdu? Zase zpátky? Ty asi nejsi moc doblá agentka, babi,“ zhodnotí Julinka kriticky.
„A to se divíš, když mi celý tým utekl? S takovou sebrankou se špatně pátrá.“
Holčička se nad tím zamyslí, po chvíli rozhodně přikývne.
„Já neuteču. Netlefila bych pak domů.“
„To zní rozumně,“ usměje se babička. „A teď mě tak napadá, nemá někdo z tvých kamarádů za tátu řidiče?“
„Ne, ale Kuby táta je oplavdovej voják!“

Raketoplán Lambda složil křídla nad svým trupem jako obrovský kovový motýl a zlehka dosedl na přistávací plochu. Vysunula se vstupní rampa, po níž se o holi vybelhal shrbený muž v černém, županu podobném plášti.
Velitel scarifského bezpečnostního komplexu mu přispěchal v ústrety. „Vaše Veličenstvo,“ řekl s hlubokou úklonou, „ani jsem se neodvažoval doufat ve vaši návštěvu. Bude mi ctí vás provést po našem-“
Císař jeho proslov utnul gestem ruky. „Nechci slyšet nic, co se týká vaší nebo jakékoliv jiné práce. Připravte mi pokoj s výhledem na moře.“
S tím vladař pokračoval v cestě následován skupinou příslušníků Rudé gardy ověšených kufry.

Ve vlasech se mu třpytí léto a jeho slova jsou prosycena touhou, která by si dokázala podmanit svět.
Zakousne se do šťavnaté třešně, plivne pecku za zídku a nepatrně mávne hůlkou. Před očima jim vyroste třešeň.
„Nemuseli bychom se skrývat! Nebyli bychom vydáni napospas té sebrance,“ řekne a upřeně se mu podívá do očí.
Znejistí, v jiskře jeho očí spatří požár, a jeho vlastní chladný rozum se dotkne bušícího srdce.
„Všichni mudlové snad nejsou... Nejsou kvůli své... neznalosti nepřátelé,“ odvětí méně stroze, než by chtěl.
„Jistě že ne,“ pousměje se Gellert a nakloní se k němu. Chuť třešní přehluší otázky.

Provdej se za cara, říkali. Pořídí ti medvěda, říkali. Už ale nedodali, že car bude neschopný a zcela neosvícený, že ji bude chtít nechat zabít, a pak pro změnu ji bude milovat přehnaně hysterickým způsobem, což bylo ve výsledku ještě horší.

Petr musí zemřít to bylo jasné. Nebo alespoň musí být svržen, protože je to pro ni nejlepší. Tedy pro Rusko. O ni nejde, jde především o blahobyt země!

Jenže nic nešlo podle plánu a Kateřina si připadala zase jen malá a ubohá. A co hůř, věděla, že je takovou i v Petrových očích.

Veliký v tuto chvíli nebyl nikdo.

Vložil jsem nohu do třmenu.
Al mi utáhl popruh na zádech a pod rameny. Pak mě poplácal po přilbě na znamení, že jsem připraven.
Trochu neobratně jsem si nasadil těžké brýle na nos, ukazováčkem jsem si povolil utažení popruhů kolem krku a nakonec uchopil dvě hliníková madla.
Plátno na mých zádech se zachvělo, jak jsem se pohnul. Alova sestra jej pro nás sešívala několik týdnů. Doufám, že její stehy vydrží nápor větru.
Rukama jsem zapumpoval a madla uvedla do pohybu konstrukci na mých zádech. Dvě sady křídel, vpředu velké, vzadu malé.
Vzduch se vířil, křídla pracovala.
Rozběhl jsem se a...

Ples zahájila čtverylka.
"Hleďte na ně, vyrovnané v řadě, zády ke stěně, jako by snad skrývaly motýlí křídla," básníček se zasnil.
"V tanci se musejí otočit, však nám je ukážou," odvětil jeho mentor a pohodlněji se usadil.
"Tedy je skutečně mají?"
"Jistě! Ale možná již po této sezóně je shodí,"
"Škoda jich."
"Přerodí se. Některé zůstanou motýly i potom. Jiné se stanou kudlankami."
"Jste cynik," ušklíbl se mladík a nespouštěl oči z plavovlásky ve třetím setu."
"Možná. Jsou i takové, co se stanou vážkami, jako má nejdražší. A nebo..."
"Ano?"
"Nebo můrami, pane. Opatrně," mrknul pan Stronghold přes okraj sklenky.