Ze života

Opuštěný lom s jezírkem uprostřed. Stíny se dlouží, sluníčko se chystá jít spát.
Zapalují táborový oheň. Za chvíli někdo zlehka hrábne do strun. Zazní osadní hymna… a pak další písně, které pohladí bolavou duši a na chvíli zaženou smutek.
Finále Porty. Dvorana. Ve tmě září tisíce světýlek.
„Zpívej“, zašeptá jí do ucha.
Zpívá s ostatními a je jí náhle lehko.
Lesní palouk, letní podvečer. Děti nechali babičkám a vyrazili po dlouhé době sami dva. Kolik je to let? Vzpomínky se odvíjejí před očima jako černobílý film. Obejme ji kolem ramen…
„Ještě mi chvilku zpívej
a neříkej, že už to neumíš…“

Večer nad vypitým vínem a drobky od křupek přišla řeč na předtuchy blížícího se konce a na vzdávání se rakovině. Nikdo z nás nedokázal vybruslit z nebezpečného tématu, nikdo se o to ani nepokoušel. Seděli jsme pospolu a báli se pohlédnout jeden na druhého. Každý další krok by rozbil křehký dojem vyrovnanosti. Každý další krok by znamenal pád do hlubin.
V kuchyni bylo horko, ale já se třásla.
Pak jsem na chvíli vyšla pod hvězdy na skutečný mráz a skoro viděla bílé kosti nás všech pod tím obrovským nebem.
Před spaním jsem se chtěla modlit, ale nenapadalo mě, ke komu.

pozn.: BJB
Mé odhodlání ignorovat všechna Poslední zvonění bylo pevné jako ledovec. Jako ten ledovec, co si potykal s Titanicem.
Prvního jsem si všimla Darth Vadera. Vedly ho tři princezny Leiy. Pokušení ukrást mu plášť, nebo ho zachránit, nebo jim přispět na maturitu bylo velké, ale překonala jsem je.
Slyšel ještě někdo to praskání?
Pár blíže neurčených rytířů Jedi jsem přešla s pouhým íknutím. Štěstí že si nevypůjčili nějakého mladšího sourozence na Yodu.
Jako by se pode mnou bořil led… V dubnu? V Brně?
Když jsem potkala Obi-Wana s růžovým světelným mečem, šla jsem ke dnu. Jako ten Titanic. Zatracený globální oteplování.
pozn.: prosím vás, jak se skloňuje Leia? *zmatená*

Miloval bobování.
Kdykoliv se za okny spustila i třeba jen menší chumelenice, avšak dost velká na to, aby na té pokrývce šlo jezdit, nikdy neodolal.
Za oknem prolétla vločka.
Nebo se mu to zdálo?
Nezdálo! Sněží!
Spoustu sněhu.
Paráda!
Chytl své červené boby a vyběhl směrem ke kopci kousek od domu.
Pustil se dolů z kopce…
…nabral rychlost.
První skok…
…při dopadu odlétla sprška sněhu.
Druhý skok…
…dětské oči zářily nadšením…
…dopadl na tvrdý led…
…udeřil se o boby do zad…
…nadšení zmizlo.
Vyražený dech.
Počítal nekonečné vteřiny…
…když pod sebou náhle uslyšel zapraskání.
Na boby už pak nikdy nesedl.

Nesoutěžní... zase plevelím, já vím... jenže ty poslední témata jsou vážně plodný a dobrý
----
Pravá. Levá.
Oblouček. Oblou...
Znova!
Pravá. Levá.
Oblouček. Oblouček.
„No vidíš jak ti to jde! Ale tváříš se při tom strašně legračně...“
Zastrčím vyplazený jazyk.
Co pak můžu za to, že když se soustředím, tvářím se jako chovanec nějakýho ústavu?
Skříííp. Zoubky se zaseknou do ledu.
„Zkus to znova. Plynule“ povzbuzuje mě kamarádka. Sama kroutí piruety.
Šteluju se do výchozího postavení.
Pravá. Levá.
Oblouček. Oblouček.
Jo! Já jedu! Po zadu! A plynu...
Prásk! Skříííp! Plác!
„Proč se válíš?“
Potupně se zvedám na kolena.
„Ten led práská... Nemůže se probořit?“
„Je mínus dvacet. Led má půl metru. Ten se neproboří. Znova!“

Stiskneš kliku (co když tam nikdo nepřijde? A co hůř, co když tam někdo přijde?!) a vejdeš (jsou tu lidi! A dívají se na mě! Úplně všichni!!!). KLID!
Tu vlnu paniky musíš potlačit. Ne, nemůžeš vlézt pod stůl, krize se takhle neřeší! A navíc jsou tam stejně kabely.
Tvař se příjemně a uvolněně, pijánko. Uvolněně, povídám, ne jako retard!
Nervózně polykáš; sucho v krku se ale drží jako přilepené a srdce se ti podle všeho pokouší procpat ušima ven a zdrhnout. Chceš taky.
Nádech (klidklidhlavněklid), výdech (bože, proč já jsem sem lezla?!), jedem!
„Dobrý večer, vítám vás na své přednášce...“

Seděl strnule na židli a bál se pohnout. Srdce mu divoce bušilo a on věděl, že je ten protivný rytmický zvuk slyšitelný až na druhém konci místnosti. Zhluboka se nadechl a pak zase vydechl. Zavrtěl se, ale hrozně to zaskřípělo.
To ticho. Proč je tady takové ticho? Proč se nikdo ani nehne? Kde jsou šoupavé zvuky bot po podlaze, šepot a kašel všech uchrchlaných bacilonosičů?
Po zádech mu sjela kapka potu. Horko. Rychle zkontroloval hodiny. Už má jen deset minut. Teď a nebo nikdy. Rychlým pohybem zašmátral rukou pod lavicí a...
„Celou dobu tě sleduji, Tomáši. Myslím, že můžeš odevzdat.“

Každá škola má alespoň jednoho. Každá univerzita jich má mnohem více. Vypadají zcela nevinně. Navenek byste je nepoznali. Můžou vypadat jakkoli. Ale studenti o nich vědí. Vyprávějí o nich nejrůznější příběhy. Jakmile začne přednáška, všichni vytáhnou sešity a pera. Připraví se na další děsivou hodinu. Přednášející vstoupí, rozhlédne se po posluchárně a spustí. Přejde k tabuli, jednou rukou píše. V druhé drží houbu a vše ihned maže. Píše jednu věc, říká jinou a myslí si třetí. Tu jedinou správnou.
A pak ta zkouška...
“Sledují tě a poslouchají,” řekla jednou přednášejícímu jeho kolegyně. “Ale vůbec nikdo neví, o čem to mluvíš...”

Ještě jedno nesoutěžní
----
S prvním se setkala v Řásnovce. Nápis byl už napůl smytý deštěm. Sotva ho přečetla. Nevěnovala mu pozornost.
Na druhý narazila na oprýskané zdi domu nedaleko kostela sv. Jakuba Většího. I na něm se už podepsal zub času. Přesto se jí ho podařilo rozluštit. Hlásal: Žlutý kvítek zvítězí nad všemi špatnostmi!
Když pak v Liliové, jen pár kroků od podmračeného nárožního kamene uviděla jasně zářící: Chyťte Širokka!, začala mít pocit, jako by ji pronásledovaly. Všude kam se vrtla, na ni ze starých zdí pomrkávaly nápisy psané křídou, mnohdy ve spěchu.
A pak náhle zmizely. Hledala je. Nikdy už je nenašla.

Nejsem možná ani plnohodnotná židle, jen taková přízemní židlička,
skrček, jak tvrdí mé velké sestřenice od rodinného stolu,
ale já si stejně nemyslím, že by ony byly důležitější než já, jak pořád říkají.
Na mě poprvé samostatně usednou maličké dětské zadečky,
když je maminka utírá po koupání, mě si přitáhne táta,
aby vyfotil batole pasoucí koníčky, mě jim dají, aby dosáhly k umyvadlu,
mě potřebují ke zdolání vysoké skříně, mě si vezme maminka,
aby obrala na zahradě rybíz a všem upekla skvělý koláč,
já pomáhám při přebírání brambor na celou zimu,
i při zdobení vánočního stromečku . Beze mě se neobejdou!