Ne vždy odvážnému štěstí přeje

Seděl strnule na židli a bál se pohnout. Srdce mu divoce bušilo a on věděl, že je ten protivný rytmický zvuk slyšitelný až na druhém konci místnosti. Zhluboka se nadechl a pak zase vydechl. Zavrtěl se, ale hrozně to zaskřípělo.
To ticho. Proč je tady takové ticho? Proč se nikdo ani nehne? Kde jsou šoupavé zvuky bot po podlaze, šepot a kašel všech uchrchlaných bacilonosičů?
Po zádech mu sjela kapka potu. Horko. Rychle zkontroloval hodiny. Už má jen deset minut. Teď a nebo nikdy. Rychlým pohybem zašmátral rukou pod lavicí a...
„Celou dobu tě sleduji, Tomáši. Myslím, že můžeš odevzdat.“