Ze života

První byla roztomilá, prostě k sežrání.
Druhá byla o něco lepší, ale ne tak nežná. Neužila jsem si to.
Třetí byla tak smutná, že rozesmutnila i mě.
Zato čtvrtá se pořád smála. Až moc. Ráda jsem za ní zavřela dveře.
Páta byla tak neohrabaná, že jsem měla chuť ji poučovat. Ale mělo to jisté kouzlo.
Šestá vypadala slibně, ale jako by vůbec nevěděla, co dělá. Zklamala mě.
A tak to šlo dál. Rok ubíhal den za dnem a mé krásky mi zpestřovaly noci. Často jsem chodila do školy nevyspaná. Ale splnila jsem cíl tohoto roku.
Šedesátá knížka byla prostě úžasná.

Nahrazuji téma: Krev
Věnováno skvělým týpkům z lemuřínské Hematologie, a také všem, kteří kráčí životem jako po laně. Udržujte balanc!
Lano je perfektní. Našponované k naprosté dokonalosti. Klidně ho můžete vnímat jako pohodlný chodník a tu hloubku pod sebou nevidět. Vítr už nefouká. Vzduch voní tak, jak to dovede jen v květnu.
Rozpřáhnu ruce a vykročím...
Jeden krok, druhý. Nádech. Můžu vzlétnout, když se mi zachce. Teď by to šlo. Teď, když gravitace předstírá, že není.
Udělám arabesku. S lanem mě pojí jen jedno chodidlo. Nádherně snadné...
"Páni, vy jste to prospala! Vůbec jste nevnímala, že vám měním konzervu. Není vám zima?"
"Je mi skvěle."
"Máte natankováno, bude to jenom lepší."
Já vím. Vlastně jde jen o to, udržet balanc...

Komu by se nelíbilo, že je drabble česko-anglické, věřte, že je podle skutečné události a přeložením by onen dialog jaksi... ztratil smysl.
Nahrazuji téma č. 15 Co je psáno, to je dáno.
***
"I bet I can defeat you."
"Dream on, love!"
Hrobové ticho proťalo křupání písku pod dopadajícími podrážkami. Utíkající dívka se zastavila teprve u lavičky, zastrčila si neposlušný pramen vlasů za ucho a pohlédla zpět.
"See? Told you."
Chlapec se k ní po chvilce připojil a rezignovaně pokrčil rameny.
"Alright, you won."
Zeširoka se na něj usmála.
"I always do. And you know what?"
"What?"
"I want a song as a reward. Write one for me, will you?"
Vysmekla se jeho sevření, se smíchem se znovu rozběhla a chlapec za ní zůstal hledět, dokud poslední záblesk zelených šatů nezmizel v dáli.

Za inspiraci a nápad děkuju Lejdynce, která ve mě probudila vzpomínky.
----
Šedesát kilometrů. Třicet sedm mil... Nohy už skoro necítím. A tak jen sedím a sním...
Slunce nesměle probleskuje mezi mraky. Zlaté a šedé.
Hladina jezera se leskne v jeho paprscích tisícem malých penízků. A v ochranné náruči skalisek mrkají hlavičky stulíků. Zelené a zlaté.
Prastarý mostek se klene mezi ostrůvky. Letopočet z kamene už dávno smazal čas. Ztrácí se v zelenkavém šeru starých dubů. Jejich větve se proplétají jako prsty milenců. Hluboký, tichý les. Končí až tam kde začínají hory. Zelené a šedé.
Šedesát kilometrů. Třicet sedm mil... Nohy už skoro necítím. A tak jen sedím v loďce a sním.

Od Kaifáše odešel zoufalý; navštívil Petra, se strachem, že ho nepustí přes práh, jenže Petr měl oči plné vlastní viny. Ještě byli spolu, když je Pán po vzkříšení vyhledal. Nakonec Jidáš skončil na popravišti: umíral šťastný.
***
Něco se v něm zlomilo tu noc, kdy pozoroval spícího Froda. I Sam musel uznat, že Gluma nechali daleko za sebou a že Sméagol je spolehlivý přítel. On byl tím, kdo hodil Prsten do ohně.
***
Po čase se k nám vrátil. Zase spolu: muž, žena, dítě. Nebylo to snadné, ale odpuštění nevěru zhojilo.
***
V poslední vteřině poslední minuty...jiné rozhodnutí.
Každá cesta má rozcestí.

A/N: Doplňuji si téma Perpetuum mobile.
Zmíněnou skladbu si můžete poslechnout tady: http://www.youtube.com/watch?v=3-1wb0jQV-w .
Zemdlenýma rukama se jí hemží mravenci. Narovná se na stoličce a setřepe ze zápěstí křečovitý tik. Ještě chvíli tímhle tempem a přivodí si zánět šlach, ale nedokáže přestat. Musí hrát dál, dokud to nebude perfektní.
***
V sále není ticho. Posluchači se vrtí na stoličkách, pán v první řadě pokašlává a někde žvatlá dítě. Křídlo je připravené k odletu, ale nemá s kým.
Konečně se prsty přerývavě rozeběhnou po klávesách.
Škobrtnou.
Zpanikaří.
Spadnou do klína.
Ze třinácti stránek rozverného klimprování zůstanou čtyři takty.
***
„Mít tak ještě jednu šanci,“ zavrní do polštáře a zavře oči. V uchu jí cukruje bezchybné Perpetuum mobile.

Nesoutěžní... když on na mě tak poulil ty svý kukadla :-)
----
„...Před koupí si mládě pečlivě prohlédněte. Zkontrolujte, zda má kompletní opeření, zda není rozčepýřené. Zvláštní pozornost věnujte také pařátkům. Ty musí být kompletní a plně funkční...“
Bžuiiim.
Vypínám televizi.
„Tyhle bláboly přece nebudeme poslouchat, že ne Horáci?“
Podívám se na svého poněkud neupraveného společníka. Jen na mě mrkne granátkovýma očkama a skloní hlavinku. Optarně mu vískám peříčka. Sám se těma svýma pokroucenýma prstíkama podrbat nedokáže. Slastně přivírá očka.
„Horáci, dáš mi pusinku? Jó? Dáš pusinku?“ škádlím rozcuchaného přítulu.
Ďob. Ďob. Ďob.
Zobáčkem mi jemně oždibuje nos.
Kdepak! Příroda Horácovi možná nenadělila na těle, ale milejšího kamaráda bych jen těžko hledala.

„Moje perpetuum mobile několik měsíců zalévá pařez!“
„Moje perpetuum mobile valí kámen do toho kopce mnoho tisíc let!“
„Moje perpetuum mobile neustále umírá a ožívá!“
ON jen usrkl vodu ze sklenice.
Potom zavřel oči a ostatní náhle viděli Zemi, jak se točí, jak lidé umírají a jak se rodí. Jak jim proudí krev v žilách. Jak stále chodí po špatné straně chodníku, jak se zlobí, zuří, zamilovávají, hádají a chovají se jako naprostí pitomci. Jak se dotýkají věcí, o kterých tuší, že jsou horké, a jak cukají. Jak nesprávně používají cizí slova.
Mile se usmál.
„A teď si mě trhněte…"

Odfouknutá lokna.
Rozsvícený okna
odjely po trati,
jen tak se nevrátí.
Tvý dětský přemítání,
drzý nakukování
do cizích životů
oživlých robotů,
musí počkat,
tiše vyčkat
zas na další vlak.
Stékající kapky deště,
venku smutno, prší ještě,
přímo na skle vodní čáry,
vítr je vzal do parády,
stanovuješ jim prstem cíle,
a kapky při vší svojí síle
k němu tečou.
Smutek z toho počasí bez řečí
střídá známej pocit bezpečí,
za oponami mlází,
kde se dvě tratě schází,
dvě řady světel se sobě blíží,
a že stíny se tu divně plíží,
nevadí, za oknem tě pohled uklidní
na tvý domovský nádraží.

Pozn. Tak tohle je opravdu bjb...
Tohle byla ta nejdivnější hádka v mém životě. Nechápu to. Co jsem udělal? A proč na mě pak zaječela „vidíš?!“, jako bych svým chováním dokázal její pravdu?
Napřed na mě z ničeho nic začala řvát. Asi jsem neudělal něco, co jsem měl.
„Ty jsi naprosto nepoužitelný! Máš jenom ty svoje pitomé teorie, ale v normálním životě jsi nic, úplné nic! A mohl by sis aspoň přestat hrát, když s tebou mluvím?“
„Nehraju si,“ odpověděl jsem v klidu. „Jen ti ukazuji, že nejsem nic. Svým prstem dodávám energii tomuto kyvadlu. Kdybych byl nic, viděla bys před sebou jediné existující perpetuum mobile.“