Ze života

Pomalu otáčela listy.
Nebyla jen tak ponořená.
Žila tím Příběhem. Celým životem.
Každý krok, nadechnutí i prohra.
Byl i jejím.
Krokem, nadechnutím. Prohrou.
Vepsaná smrt.
Byla rozmazanou šmouhou u oka, trošku vlhkým kapesníkem.
Proklínáním, zoufáním a snad i pochopením. Odpuštěním.
A zase dál, s každým listem blíž konci.
Chvílemi bez dechu, přes stránku, přes celou kapitolu.
Chvílemi zadýchaná, zasněná.
A potom...
Konec.
Epilog.
Listy zavířily vzduchem.
Knížka skoro uctívaná byla prokletou.
Chvíle vzteku promlouvaly hlasitým hlasem do okolí.
Jenže co potom.
Zapomenout?
Na život?
Co dál?
Nevnímala vzdálený, skoro neslyšný šepot.
Tichým hlasem rodičů, o nástupu puberty. Nebo o konci?

Jedno odpočinkové drabble, bez špetky invence popisující jeden málem-průšvih, co se mi kdysi skutečně stal.
Rozepínám košili kostýmu a pohodlně se usazuji v hledišti. Pozoruji konkurenci na taneční soutěži – my jsme na řadě až jako šestí, takže tak čtyři skupiny uvidím, než se přidám k ostatním poblíž parketu na rozcvičení, poslední domlouvání a nějaké ty hecovací řeči.
Třetí skupina právě dotančila (mám ještě čas), moderátorka jí děkuje a zve na parket… nás? Jak nás?! Do háje!
Pak mi to došlo. Byl jsem nějakou dobu v šatně a tehdy stihly odtančit první dvě skupiny.
Na parket to je pořádný kus, běžím, s omluvným „bacha, tančím“ skáču sedícím přes hlavy. Mezi kamarády dorazím s prvními tóny hudby.

Cyklista zběsile z kopce řítí se,
na tachometru třicítka, ve tváři smrt,
křižovatka blíží se, na čele studený pot!
Brzdu rychle stlačí, však příliš silně snad!
Lanko se přetrhne, cyklista začne zmatkovat!
V panice říká si, to je má smrt,
počítá posledních vteřin pár, pche… škrt!
Kdyby byl nešetřil,
kdyby si pořádnou brzdu koupil!
To si teď říká, že by neprohloupil…
Křižovatka blíží se, čím dál tím blíž,
podrážky ve smyku, smrdí tu pryž!
Cyklista brzdí seč sil to dá, v očích smrt má,
naštěstí srážka stále není zřejmá!
Avšak zabrzdit nestačil, chybělo maličko,
teď rozbité okénko má žluté autíčko.
A/N: Ano, velice prvoplánové, ale ten nápad proste vyskočil v hlavě :-) Třeba mě trkne ještě zítra běhěm těch 4 hodin ve vlaku něco dalšího:-)

pozn.: druhá stoslůvka u tématu, bez nároku na bodík
pozn. 2: tímto se velice omlouvám oběma aktérkám a stoslůvku jim věnuji
pozn. 3: byla jsem přítomna jen u druhého odstavce
Pořídit si pokrevní sestru může být celkem náročné. Zvlášť v případě, že nesnesete pohled na krev. Ideální je využít rozbité koleno a být rychlá. Zašeptat stvrzovací formulku a omdlít až pak. Pokud vaše novopečená sestra za něco stojí, vzkřísí vás.
Udělat ze své pokrevní sestry svoji ženu může být ještě náročnější. Musíte počkat, než schválí aspoň registrované partnerství. Taky musíte najít někoho, kdo bude ochoten vás oddat. V tomto případě mě. Požádat, přemluvit, uplatit. Já se uplatit nechám, horší je, co na to řekne ten nahoře. Ale tentokrát se to obejde bez omdlévání.
Úplně nejnáročnější bude uhlídat ty mrňavé tučňáky.

A/N: 200 m2 počítám jako jedno slovo a doufám, že pořadatelky budou taky :-)
Život na vesnici znamená i věci jako zeleninovou zahrádku o velikosti 200 m2, dvorek plný zlomyslných slepic a samozřejmě králíkárnu a její ušaté obyvatele.
Ti jsou nejdřív malí, roztomilí a chlupatí, pak vyrostou a pak je sníme. Teda pokud se okolím neprožene myxomatóza jako předloni, že.
Předtím ale musíme každý vrh včas roztřídit, aby nedošlo k nekontrolovatelnému množení, protože, inu, králíci.
Jenomže loni, snad to byl Murphy, snad špatný tatínkův zrak…
„Ehm, tati, u těch samic je plno chlupů, nedělají si hnízda?“
„To se ti zdá, jen se porvaly.“
Než jsme všechny (čtyři) samce našli, vyrostly nám dvoje vrhy neplánovaných králíčků.

Bylo jich šest. Zatím. V zájmu spravedlnosti nutno podotknout, že vypadali roztomile. Jestli jsou v něčem dobří, pak právě ve schopnosti klamat tělem. Na rovinu - když vypadáte jako oni, v tomhle směru nebudete mít problém.
Mají sladké, světle okrové kožíšky. Růžové tlapičky. Tmavé ksichtíky, podobné držtičkám aljašských malamutů. A umí panáčkovat. Hajzlové.
"Koukni," zaradovala se sestra, "Shannon už zase čeká malý křečíky!"
"Ehm, já tomu moc nerozumím, ale když se takhle kříží mezi sebou, nemůže se nic stát?"
Moje malá sestřička mávla rukou. Ale já věděla svoje.
Malinkatí zmetci se ležérně opírali o sklo terária. Očka jim zářila temnou inteligencí...

Tak ještě jedno nesoutěžní... jen tak
------------------------------------------------
„Tak vy chcete vědět, jak jsou ty tři rodiny vlastně spřízněné,“ pokývala babička hlavou. „Můj tatínek si vzal nevlastní dceru svého nevlastního bratra.“
„Cože?“
„No dědeček, vdovec s dětma, si vzal vdovu s dětma a spolu měli tatínka. A jeho starší bratr si vzal vdovu s dětma. A jednu z jejích dcer si vzal můj tatínek. Takže moje babička byla zároveň švagrová i tchýně mého tatínka a moje maminka byla jeho manželka, ale i neteř…“
„Takže vlastně tvoje maminka byla současně tvá sestřenice,“ uzavírám ten spletenec, zatímco táta s precizností technikům vlastní už začíná kreslit složitý a značně rozvětvený rodokmen.

A/N: Tohle téma bolelo, takže spíš takové BJB
Když potká sob soba, hupnou na to oba!
Tohle zřejmě má jako nějaký slogan celý rod sobů kdesi na Sibiři. Nicméně, je to bráno tak doslovně, že naprosto nezáleží na tom, zda se jedná o bratry, sestry, strýčky, tetičky či vzdálenější příbuzné, nezáležejíce na pohlaví. Navíc mají mnohem rozmanitější (a mnohdy krásnější než normálně!) paroží, tím, jak jim postupně degeneruje!
Když se potkají tři soby, tak se hupání násobí… nežli dojdou energie zásoby!
Další slogan, evidentně. Jaképak soukromí, čím více sobů, tím lépě. Dokonce prý občas pořádájí něco, co místní Sibiřané označují jako Sobersparty!
Sobové jsou prostě značně náruživá zvířata.

Odstavec. Zuřivé listování. Další odstavec. Prst netrpělivě jede po řádcích. Jméno.
Bratranec – cousin. Tchynin strýc – cousin. Vzdálený příbuzný bez jakékoliv pokrevní vazby – cousin.
Sestra? Cože? Ony jsou sestry? Ne, aha, jenom švagrové.
„To je k zbláznění, kdo to může číst!? V tom aby se prase vyznalo!“ Znechucená čtenářka vysokým obloukem odhodila odrbaný svazek na desku stolu.
Internet. Wiki a Gůgl. Souhrn děl, seznam postav. Uf.
...
Možná jen o pár kilometrů dál si jiná čtenářka se zářícíma očima přitáhla rozkreslený rodokmen v látkou obaleném sešitu k opečovanému a z úcty jen mírně otevřenému paperbacku. Další jméno, další údaj, věk. Sláva autorce!

I tohle byla svého druhu magie. Docela silná. Trochu mě děsila a trochu přitahovala - všechen ten žár, specifický pach, ostrá záře tenkého plamínku, rozmihotaná za ochranným krytem z plexiskla. Vydržela bych to pozorovat celé hodiny, dětsky okouzlená a zároveň v rozpacích - protože tohle byl JEJÍ svět. Na hony vzdálený mému, plnému alchymistických propriet, šustícího listí, podivných diagramů a přísných regulí.
Já byla logik. Ona umělec. Našeptavač. Nahlížeč pod koberec Reality.
"Jdeš?"
"Jojo, už končím," usmála se. Zhasla kahan. Pak sáhla na polici a něco mi podala. "Tumáš. Poslední letošní."
Zatajila jsem dech. Byl překrásný. Dokonalý.
Křehký petrklíč z barevného skla...