Ze života

Ještě jedno nesoutežní.
varování: pár neslušných výrazů na adresu němé tváře
----
„A není na to náhodou nějaká tó... mašinka?“ ptám se, když se už po několikáté marně snažím ustřihnout chomáč vlny.
Mašinka není. Nůžky musí stačit.
Kdyby sebou ten blbej beran aspoň nemlel...
„Auuu! Ty vo... berane! Ta spodní byla... Zdrhá!!!“
„Mám ho! Drž ho.“
„Držim.“
Spíš škrtím. A slunce pálí. Přemýšlím jestli dřív padneme my nebo beran.
„Už mě bolí prsty. Vystřídáme se.“
Manévr je úspěšný. Beran už asi nemá na odpor sílu. Zato vlna vzdoruje vytrvale...
Konečně je hotovo! Zmoženě sedíme na balíku sena. Okudlaný výsledek odpolední dřiny nás dotčeně pozoruje ze stáje.
Prý jsme se mohly víc snažit...

Poznámka: Za námět vděčím své matce. A díkybohu mi to ještě nikdo nevyfoukl.
V jednom městečku bylo velké zahradnictví, kde se pěstovalo množství květin, zejména karafiáty nejrůznějších barev. Byly všude oblíbené a městečko každý znal díky nim.
Časy se změnily a slavné zahradnictví bylo zrušeno. Prý už se nevyplácelo, zvlášť když se květiny mohly levně dovážet. Pozemek byl prodán jakési firmě, která na něm nechala zřídit sklady. Ale zřejmě se moc nepoužívaly. Mezi budovami zůstala pustá místa, částečně zadlážděná a částečně zarostlá vším možným. Prostě země nikoho.
Na prostranství před bývalou prodejní halou vypučel ze škvíry mezi dlaždicemi osamělý jasně červený karafiát. Barevná skvrna uprostřed šedé a nevýrazné nazelenalé.
Jako připomínka lepších časů.

Téma: Sledují tě
„Intro dvě kolečka, sloka čtyři…“ vypočítávala kytaristka. Její spolukapelníci otupěle zírali každý na jinou stěnu zkušebny. Jediným oknem se z kotelny dovnitř valil teplý pach šťouchaných brambor. „Bridge půl kolečka…“
„Né!“ naježila se klávesistka. „To nejde, to by pak počet taktů nebyl dělitenej osmi!“
„Drž hubu,“ poradil jí bubeník. Pozornost mu oplatila úsměvem.
ŠKRRRHUÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍRRRRRRRNDVRZ.
„Májo, vždyť je to úplně jedno, nikdo to počítat nebude,“ poučila ji zpěvačka.
„Není to jedno! Bohové čísel všechno vidí a potrestají nás!“
ŠKRRRHUÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍRRRRRRRNDVRZ.
„Oukej,“ zakoulela smířlivě očima kytaristka. „Dáme bridge na čtyři takty. Bohouši, nech toho.“
Basák se uchechtl a přestal škrábat nehty po struně.

„Co mi to zas neseš?!“
Koukal na ni s nadějí a v ruce třímal kytici. Zabouchla mu před nosem.
Poslal jí pugét z lučního kvítí. Vyhodila ho do popelnice.
Překvapilo jej, když přesto brzy souhlasila, že s ním půjde na schůzku. Dokonce se usmála. Myslel si, že ho nenávidí. Najednou mu narostla křídla.
Které vybrat? Červené karafiáty nebo astry? Lilie? Tolik úžasných květin! Nakonec se vytasil s klasikou. Riskovat před paní advokátkou si netroufl. Rudé růže.
I tentokrát mu je omlátila o hlavu a naštvaně odešla.
„Dam Ti posledni sanci, broucku,“ napsala mu v esemesce. „Prosim, nezvorej to. (Nenavidim kytky).“

Spousta táborníků sedících kolem ohně, opékajíce buřty a chleby. Několik dalších sedících opodál, dívajíce se do plamenů táboráku. Slunce pomalu zachází za obzor a všeobecně panuje příjemná nálada. Každou chvíli se odněkud ozval smích a radostné výkřiky. To vše s úsměvem pozorovalo několik vedoucích, když tu jeden z nich se rychle omluvil a zašel do hlavní budovy tábora. Náhle se táborem ozval jásot. To ten vedoucí se právě vracel z budovy a v rukou třímal kytaru.
Jarda, jak se vedoucí jmenoval, si sedl zpátky na svoje místo u ohně a začal hrát. „Zpívej! Zpívej!“ Skandovali všichni táborníci jako jeden muž.

Poznámka: Po včerejším příspěvku to dnes zkouším podstatně optimističtěji.
„Zpívej až do rána,
není každá bitva prohraná,
dojde i na pána
a pak si budeme žít“
Hlasy mísící se v písni se méně či více vzdalovaly správné melodii.
Ve všech byly ale slyšet radost a smích.
Lidi seděli v kroužku, zpívali, někteří se pohupovali do rytmu.
V kratičkých pomlkách se usmívali na ostatní.
Ztratily význam vozíčky, berle i špičkové sportovní výkony.
Ztratily význam šílené kombinace léků.
Ztratily význam věkové rozdíly, jména i vzhledové odlišnosti.
Ztratily význam problémy s komunikací, s chápáním i s běžnými starostmi.
Ztratily význam diagnózy na papírech.
Zbyla jen skupina lidí, kteří k sobě našli cestu.
Ještě jedna poznámka: Kdyby někdo neznal, ukradený úryvek je z písničky Víno od skupiny Klíč.

Nesoutěžní
Zpěváka jsem neznala, jen jeho lahodný hlas, který mně pofoukal bolesti srdce. Zamilovala jsem si ten hlas. Vedl mé představy na mořský břeh a evokoval ve mně nádherné scenérie. Smutek s vlnkami rytmu ukulele odplynul pryč. V jeho zpěvu zesnul spěch. Z melodie se zrodil optimismus.
Zpívej dál, prosím.
Nebe je hned jasnější. Vše je hezčí, radostnější, jásavější. Je mi dobře uvnitř sebe, trable jsou pryč. Jeho hlas mne něžně hladí, promlouvá k mé duši, pohupuje mnou do taktu. Nahlíží mi do nitra. Píseň ladí s mou náladou. A já toužím, aby nikdy neskončila, protože dokud bude znít, budu šťastná.
Poznámka:
Teprve později jsem zjistila, kdo je interpret. Byla jsem trochu na rozpacích. Podle hlasu jsem si ho představovala úplně jinak. Píseň, co mi tak líbila, je zde. http://www.youtube.com/watch?v=V1bFr2SWP1I

Věnováno Aplír a Hippopotamii.
Synáček se učí mluvit. A miluje dětské písničky.
„Mami, spívej,“ žadoní. „Kaká pes!“ vybere si momentálně největší hit.
Zpívám Skákal pes.
„Ty, ty, ty, mami!“
A tak zpívám Šla Nanynka do zelí.
„A teď Moulu!“
Ale písničku o Šmoulech neumím.
„Tak býček, mami. Plosíííím.“
Jenomže chyba, vážně nevím, která písnička by to měla být.
„Potkal ho býček, byl jeho strýček.“ zkouším to.
„Nee, býček, mami, býček!“
Bude to zkratka. Ale která? Mrňousek nedokáže vyslovit dlouhá slova, takže třeba Budulínek se rázem smrskne na Línka.
Malý buší pěstičkou do stolu. Vztekloun jeden.
Vtom mi to dojde. A tak spustím: „Tluče bubeníček…“
Poznámka: Všechny šplechty jsou autentické. A Roman Línek je místní politik.

Četla jsem si v parku. Něco mne zarazilo. Později jsem si všimla lidí. Chodili, stáli, seděli, ale jejich hlavy byly nepřirozeně vytočeny kamsi stranou. Na povrchu jejich pohledů plavala kola smíchu a pohrdání, ale byl v nich i obdiv a pak něco tklivého a teskného.
Teprve nyní jsem vnímala, že všichni mlčí. A na vrcholcích ticha se kmital sonorní hlas. Zněl zářivě a mladě. Někdo překrásně zpíval.
Pak mé oči zaclonila shrbená stařena, celá v černém s taškou a holí. Stála uprostřed cestičky. Po celou dobu se ani nepohnula.
To ona zpívala.
Nádhera! Mé srdce vydechlo blahem. „Zpívej, ještě…", žadonilo.

Venku nádherně, slunce svítí, před domem rozkvetlá louka pampelišek, mělo by se křičet, jak chce se žít. Ale my alergici, stáhneme rolety, zavřeme okna a uchýlíme se ke svým knihovnám... Alespoň někdy:-)
Omlouvám se, BJB velké jako kanec!
V knihovně má čestné místo mezi oblíbenci.
Hřbet se jí už řádně rozpadá. Ohmataný, potrhaný obal dává znát, kolikrát jsem ji už držela v rukách, kolikrát jí listovala, kolikrát si s ní šeptala oblíbené verše. A přesto se k ní ráda vracím…
Když jsem jí četla poprvé, byla jsem nedochůdče, střední školou povinné, slzy mi tekly proudem nad tím hrozným osudem. Hlavní hrdina měl můj veškerý zájem, náklonnost a sympatie, žal a bol.
Sebral mě ten příběh, jen co je pravda. Srdce mi zpívá smutnou písničku…
Pohladím knihu. Na vazbě zlatým písmem skví se: Navzdory básník zpívá.
Zpívej! Villone zpívej!