Ze života

„Tati, proč má kočka štyry nohy?“
„No, protože…“
„A tati, proč má kočka ocásek a já ne?“
„Protože…“
„A tati, kam chodí sluníčko spát?“
„No, sluníčko vlastně nechodí spát…“
„A proč?“
„A tati, proč není v létě led?“
„Protože by ses nemohl koupat v rybníce.“
„A tati, proč se nemůžeme chodit koupat do rybníka v zimě?“
„Protože je tam led, abys mohl bruslit.“
„Tati, proč loď plave?“
„Loď neplave, ale pluje…“
„Tati, proč nemůžu lítat?“
„Protože nemáš křídla…“
„A proč?“
„Protože nejsi ptáček.“
„A tati… tati… tak táto!“
„Copak zase chceš?“
„Co je to perpetuum mobile?“
„To jsi ty, broučku!“

Varování: Celá báseň (včetně názvu) je naprosto náhodná ;).
Poznámka: Nemám nic proti Praze a zajímalo by mě, jestli nějaký Brňák pozná, kde je to okno.
Koukám se z okna
velkého jako dům
s namalovanými ptáčky
Vidím až na Vinohradský kopec
a není to Praha
čekám tě, čekám
dvanáctá dávno odbila!
už jsem si pro tebe vymyslela kondolence
něco s šalinou a tak
ale jsi tady a je dobře
Koukám se z okna
sklo už úplně zmizelo
Jen růžový neon se třepotá v dešti
a není to Praha
dost té melancholie
holota se dala do práce
100 slov je pro báseň až příliš mnoho
nejsem Transformátor ani Lukášek
tohleto je čistá travestie
nekonečné okno dohlédne až na Vinohradský kopec
není to Praha!
Uranové doly hlásí zelenou
***
Poznámka druhá: Nechci sice omezovat v interpretacích, nicméně přesto poukáži na to, že se v žádné části nejedná o milostnou lyriku. (*přemýšlí, jestli někomu nezkazila radost*)

„Vypij, je nalété.“
„Nalej, je vypité.“
„Vypij, je nalété.“
„Nalej, je vypité.“
„Vypij, je nalété.“
„Nalej, je vypité.“
„Vypij, je nalété.“
„Nalej, je vypité.“
„Vypij, je nalété.“
„Nalej, je vypité.“
„Vypij, je nalété.“
„Nalej, je vypité.“
„Vypij, je nalété.“
„Nalej, je vypité.“
„Hutaj, hutaj. Pořádně!“
„Nalej, je vypité.“
„Vypij, je nalété.“
„Nalej, je vypité.“
„Vypiij, je nalété.“
„Naleej, je vypité.“
„Vypij, škyt, je nalété.“
„Nalej, vypité.“
„Vypi, su nalétý.“ Buch.
„Naaalej, je vypité.“
„Naleee, je vypité.“
„Coo? Vypi, je nalété.“
„Naleeej, je vypité.“
„Vypiizti je nalézf...“ Dvojité buch.
„Chrrrmpf.“
„Zzzzzz.“
Ne každé perpetuum mobile vydrží více než tři lahve pálenky...

A/N: BJB jak vyšité, ale zároveň i taková symbolická tečka za hodinami filosofie, které pro mě dnešním dnem skončily.
Vysvětlivka: Lokuce = to, co je doslovně řečeno; ilokuce = to, co se za slovy skrývá; perlokuce = to, co se očekává od toho, kdo výrok slyší.
Písemná práce – Filosofie jazyka
1. Určete lokuci, ilokuci a perlokuci ve výroku: „Slečno, neznáme se odněkud?“
2. Vymyslete alespoň dva různé kontexty, kdy mohla padnout věta: „Nástup!“
1. Lokuce: Dotyčný se ptá, zda jsme se už někdy viděli.
Ilokuce: Dotyčný se chce pravděpodobně seznámit.
Perlokuce: Očekává se, že zareaguji podle toho, jestli o seznamování mám, nebo nemám zájem.
2. Vedoucí tábora zavolá: „Nástup!“
Rozzuřený sbormistr poté, co zpěváci opět začali zpívat o dobu později, zakřičí: „Nástup!“
---
Mohlo by se zdát, že jsem písemkami z filosofie vycvičená natolik, že mě žádné téma v DMD nepřekvapí.
Ale někdy ani připraveným štěstí nepřeje.

„Nástup!“ Zvolal učitel tělocviku. Všichni žáci ze třídy 7. A se tedy zvedli a šli povinně nastoupit. Jako obvykle se to nemohla obejít bez pošťuchování, pár chlapeckých poznámek na dívčí pozadí a stěžování si na to, s čím je bude tělocvikář mučit tentokrát. Když byli všichni v klidu nastoupeni, tak tělocvikář pronesl několik obvyklých frází, všechny si je přepočítal a jal se do vysvětlování toho, co budou dělat dneska.
„Takže moji milí žáčci, dneska se vrhneme na gymnastiku!“ Pronesl zvesela učitel.
„Néééé,“ ozvalo se sborově.
„Ale vždyť na ní není nic špatného! To já jsem ve vašem věku gymnastiku miloval!“

A/N: Nesoutěžní, aneb co člověka napadne ve vlaku
TA DA, TA DA, TA DA, TA DA
Cesta je k domovu strašlivě daleká, TA DA, TA DA
Mašinka s vagónky radostně haleká, TA DA, TA DA
TA DA
Slunko jarní hřeje mou tvář, TA DA, TA DA
Větřík pak vlahý chladí tu zář, TA DA, TA DA
TA DA
Za oknem louka je oděna v zelené, TA DA, TA DA
Je jarní krása, všude je zeleně, TA DA, TA DA
TA DA
Na louce pobíhá zajíců pár, TA DA, TA DA
Dle jejich pohledů píšu prý škvár… TA DA, TA DA
TA DA, TA DA, TA DA, TA DA

Chvatně (ostatně jako obvykle jsem chvíli zaspal) po ránu vyrážím z bytu a nastupuji do výtahu. Na nástupišti nervózně očekávám příjezd tramvaje, ze které se doslova vylévají lidé (vystupovají není pro tuto akci ten správný výraz). Po desátém pokusu marně nastoupit (či nalít se?) zběsile prchám směrem k místu mé nové práce, kam mám dnes nastoupit (nástupní plat byl celkem slušný, a dokonce jsem přežil i vstupní prohlídku u doktora, začínající slovy „Nástup, svléknout!“).
Když pak večer zřím nové téma „Nástup!“, rezignovaně se svou žlutou kačenkou nastupuji do sprchy s myšlenkou, že zítra mně zcela určitě čeká nástup na psychiatrii.

A/N: Protože máme na fakultě nádherné výhledy ze všech oken, navykla jsem si o hodinách sice dávat pozor, ale zároveň zírat z okna. Pořád. A toto jsou mé hodiny.
An-mhaith znamená "velmi dobře" a v irštině je to jedno slovo, doufám že tady taky.
Mazl Tov znamená v jidiš "hodně štěstí." (děkuji Kirsten za opravu, jsem trubka)
Angličtině asi všichni rozumíte.
****
Dívám se z okna k Pražskému hradu,
ruce mám teplé, přesto jsem v chladu.
An-mhaith! mi říká, mé oči hoří.
Ostrůvky světla v křídovém moři.
Dívám se z okna. Židovský hřbitov,
leskne se stříbrem, duch Mazl i Tov.
Zemřelé kříže, Irsko na plátně.
Chce se mi spát. Tak trochu, a matně.
Dívám se z okna na svět – panorama,
Clare Wallace přednáší New Irish Drama.
Ideal Husband, únava z Oscara,
střepinky básní, poetry prastará.
**
Dívám se výlohou ven z irské hospody,
vidím ho pít déšť na zemi pod schody.
Za loňským létem, za pintou Guinessu
jako ta straka zlatý prach ponesu.

Autorská poznámka: Toto drabble vychází z několika reálných událostí. Jména (kromě mé maličkosti) jsou smyšlená a jakákoliv podobnost s živými, mrtvými či nemrtvými osobami je čistě náhodná. :D
Písk! Ozve se píšťalka a v zápětí i bodrý hlas táborové vedoucí. „Nástup! Jedna, dva tři...“
„Liško, to přece neuděláš!“
„Jo, 'seš pěkně krutá!“
Vedoucí se ironicky ušklíbne. „Já nebyla ta, co navrhla otužování. Takže děvčata: čtyři, pět...“
Dřív než se dopočítá do třináctky, stojí osazenstvo tábora ospalé a remcající kolem stožáru. Tedy, většina.
„Keckale, vylez!“
„Nevylezu! Je půl šestý a v tuto dobu slušní pohané spí!“
„Když jinak nedáš...“
Popadnou protestující dívku a dovlečou k přehrádce.
„Takže tady Keckal nám předvede, jak se správně otužovat.“
„Liš-“
Plác!
Dívka se s nadávkami vynoří z vody. Není snadné chodit do skauta.

Ještě jednou mimo soutěž, protože mě to prostě baví. :D A můžu... A cítím neskutečnou potřebu vynahradit si zadky, plemenitby a slepice. :P
Název by se z norštiny nejspíš dal přeložit jako Lamač srdce/í nebo Utlačovatel srdce/í, ale to zní hrozně divně, tak jsem zneužila toho, že mi písnička od Kaizers Orchestra už tři dny nejde z hlavy a použila jsem její název.
Prý jen zlomenina,
však velikost okna má.
Pro mě.
I když ty o ní nevíš,
a lidé okolo ji nevidí.
Tráva zežloutla,
na nebi, jak splašení koně,
mraky se honí.
Přichází soudný den?
Nebo jen umírám
na zlomené srdce?
Nepřijdeš už nikdy?
Skutečně ne?
Jdou roky smazat
mávnutím ruky
a úsměvem jiné?
Zřejmě jdou,
najednou
je ve mně díra.
A zrůda šklebící se
v mé hlavě hlodá
z mozku je máslo,
ze srdce střep,
ruce se klepou.
Přijde jiný?
Zachrání mě?
Naučí mě,
znovu si připadat živá?
Být člověkem?
A jde to?
Posbírat a slepit
mě?
Posbírat a slepit?
Pche!