DMD č. 12. pro 12. 4. 2022. Téma: Zrzavec

Lady Nymphaea zuřila. Ten její moula prostě nerozkvetl, ale ten druhý byl už skoro celý pokrytý houbovitou strukturou. Dřevomorka se téměř vznášela pýchou. Spíš nadutostí, pomyslela si trpce Nymphaea.

„Dobrý den.“

V tom pozdravu byl cítit pach kovu.

Nymphaea sebou trhla a nevěřícně koukala před sebe. Kde se tady vzaly Čarodějky? Zmateně se otočila na lorda Hrachokvěta, ale ten si zrovna zaujatě prohlížel Bobísova záda a o něčem si špital s Dřevomorkou.

Bábi Zlopočasná si prohlédla Žuchlíka, pak se otočila ke druhé skupince a zúženýma očima si prohlížela toho zrzka.

Nymphaea byla najednou velice ráda, že ten její moula nevykvetl.

Pěšinu lesem, kdysi vyklučenou, si příroda dávno vzala zpět. Udržet směr je nemožné. Koně kličkují mezi stromy, překračují vývraty.
„Musíme zpátky!“ křiknu na Gonnyho. Mám co dělat, abych uchránila Medu před větvemi, šlehajícími ze všech stran.
„Jenže kudy?“ zazní odpověď.
Les zhoustne tak, že jet dál je nemožné.
Zastavím. Meda sklouzne ze sedla. Sáhnu po ní, ale gestem mě zadrží. Dlaněmi a čelem se dotkne nejbližšího stromu. Po chvíli kůru pohladí a narovná se.
Pískne na psa, z torby vyletí zrzavá koule. Se zaštěknutím se vydá stezkou, která se zničehonic otevírá před námi.
Meda se se smíchem rozběhne za ním.

Dvě puberťačky sedí u vody a opalují se.
Najednou kolem projde krásný opálený borec v tangách.
Ta jedna povídá: „Člověče, to by tak bylo, kdyby se tenhle začal topit, tak bych ho hned vytáhla, zachránila a sbalila…“
Co čert nechtěl, chlapec vleze do vody, udělá pár temp a hladina se nad ním zavře.
Holčina pro něj okamžitě skočí a vytáhne kluka ven.
Zkouší ho všelijak oživit, umělé dýchání, masáž srdce, a pořád nic.
Najednou povídá: „Člověče, ale jemu nějak divně smrdí z pusy!“
A kamarádka říká: „Se nediv, vždyť tamten byl blonďák v tangách a tohle je zrzavec s bruslema!“

„Mistře Weii, co to…“ Lan Xichen ani nemohl dokončit myšlenku. Byl příliš překvapen a nedostávalo se mu slov.

Wei Wuxian, který stál předním, byl úplně jiný než ten, kterého viděl před několika hodinami.

To, že jeho oblečení bylo mírně začouzeno a že měl na obličeji zbytky sazí, by ještě bylo docela normální. Stávalo se to. Obzvláště, když se některý jeho nedokončený vynález ne úplně povedl.

Ale tohle bylo něco úplně nového. Zřejmě se mu z rukou vymklo více věcí, než bylo zdrávo.

„Bratře Xichene, co se děje?“

Jak mu toto má Lan Xichen vysvětlit? Jeho vlasy jsou teď úplně zrzavé!

"Ciwe, to je zac deň?!" vzkřikne vladař.
"Co se saz ztekáte?" ptá se pan Čeněk z Vartemberka a vytahuje z hřebenu chomáče rezavé srsti.
"No cobi, buďí mňe tundle kikot od pažepe, ať prej výc poŤýráme hucity a mává na mňě válčekem. Xňýdani doctanu Husý vajýško v mini kalychu enže já vjece nerad. Do kurwniku sem ce nevloupal co sem bil malé ličče a nemňel Uhry."
"Njn je to na prt," přikývne pan Čeněk a chystá pilník na drápky.
"Tak odpolko si zarbereme tamdle ten slíkpek na kpcy a bude vegt. Jak se tatma ta ďýra memuje?"
"Wýtkoff, Vše lišatosti."

Karotka byl zrovna na obhlídce trpasličí čtvrti, když zaslechl tu hádku. Rozhodl se ukončit ji v zárodku dřív, než někdo vezme úhony, jak se říkalo. Usmíření bylo otázkou okamžiku, ale když si měli soupeři podat ruce, poznal Karotka pana Žulodrtě. A vedle něj stála...

"Máto?"

***

Seděli nad skleničkou (v Karotkově případě mléka) a probírali minulost. Máta se ale musela zeptat.

"Nevadí ti, že... že to naše rodiny ukončily?"

"Popravdě mě to zklamalo. Čekal bych, že ve století Ovocného netopýra takové předsudky už nebudou."

"Já vím, ale jinak to nešlo... počkej, předsudky?"

"Ano. Nechápu, že tvému otci vadilo, že jsem zrzavý."

Probírám se „zrzavcem“, kapesním zápisníkem, co jsem dostal za svůj první ročník DMD (2015): přibalen, když se pospíchá, nebo šetří místem.
Puťák 2015 z Dubé do Mělníka, 2016 Nová Paka – Ostroměř, 2017 Sušice – Strakonice. Výpisky z Božské komedie („A ukřivděný? Oběť lačnosti! Ani on není z jinačího těsta, závidí taky a navíc se mstí!“). Hudební večírek s J. 2020, metal v covidu. Literární večírek s P., názvy vyměňovaných knih za pět let. Skorodeník z Uherského Hradiště 2019. Rodičovská schůzka.
Ve změti se sám sotva vyznám, dědic ji zahodí.
Někde uprostřed těch knih, putování, písní a filmů jsem přeci jen já.

Odpusťte mi, dámy, páni,
mé neobratné veršování.
Vám znám je přec můj hrdina,
proslulý lišák ferina.
Rek je to z rodu pověstného,
jenž napáchal mnoho zlého.
Sem tam k dobru sáhli snad,
by narušili starý řád.
Jeho kmotrou liška byla,
jež řezníkův krám vybílila.
Nevlastní sestra po mamince
k loupežím nabádala prince.
Praděd jeho v potu tváře
na pólu kouzlil mnohé záře.
Z pravnučky téměř nevinně
vyklubala se pěvkyně.
A bájný předek – pravdu dím –
stal se vám k stáru souhvězdím!
Pohodlně usaďte se
ať již v hradu nebo v lese.
Vznosný epos letí k vám,
s ním přichází Lišák sám…

Čas letí, smráká se.
Eva se vyklání z okna: „Nechte toho na chvíli, mám hotovou večeři. Vy taky, pane Drábku, jen pojďte.“
Dům Raposových voní sladkým ovocem. Zlatavé světlo malované lampy se odráží od tří rezavých hlav skloněných nad stolem.
Útulnou atmosféru ruší zachmuřené tváře i tichý znepokojivý rozhovor. Evžen probírá s Martinem další postup. Aleš klesá na mysli. Zdá se, že moc nadějných možností nezbývá.
Vtom se ozve zaklepání na dveře.
Eva běží otevřít, z předsíně zazní vzrušené ženské hlasy.
Vchází drobná tmavovláska. Se znepokojeným výrazem míří rovnou k Evženovi: „Co se ti stalo?“
Evžen sjede Evu vražedným pohledem.

Jindřiška vyběhla posledních pár schodů. V hloubi před ní se do dálky táhlo rozvlněné moře, laškovně pableskující zlatem a stříbrem.
Připadala si báječně. Nemít domácího průvodce, nikdy by tak krásnou vyhlídku neobjevila. Chtěla mu poděkovat, ale když se ohlédla, strnula.
Angelo zhrouceně pololežel ve stínu, potil se, přerývaně dýchal.
Infarkt! blesklo Jindřišce hlavou. Uvolnit dýchací cesty!
Vrhla se na muže a začala z něj rvát oblečení.
“Teď ne, miláčku,” zachroptěl Angelo. “Nech mě… vydýchat!”
Ulevilo se mu, až když proklaté stahovací tílko povolilo pod ostřím Jindřiščina nožíku a na světlo světa se vyvalila jeho zrzavě ochlupená hruď.
O pupku nemluvě.