DMD č. 12. pro 12. 4. 2022. Téma: Zrzavec

Gilbert plnil úlohu všech mužů u porodu - nepřekážel. Tvrdil, že jako lékař by měl být u toho, ale ženy ho vykázaly. Seb a Delphine se ho snažili všelijak zaměstnat, ale posledních pár minut už zase přecházel po chodbě u dveří Anniny ložnice. Zevnitř se ozýval nezaměnitelný zvuk zrození. Klidný hlas Marilly, křik prvorodičky a... a dětský pláč.
Po nekonečných minutách byl vpuštěn a pohleděl na dvě největší lásky svého života. Anne se vyčerpaně usmála: "Je to syn."
Gilbert ji políbil do vlasů a připravil náruč na prvorozeného. Tmavé oči a zcela jednoznačně zrzavé vlasy. Byl okouzlující.
"James Matthew, co říkáš?"

Cesta ke kořenům Země byla dlouhá a Daniel von Drak se zatoulal myšlenkami daleko od cíle mise. Vraspír je zatím vedl po známých stezkách, které byly v podstatě bezpečné. Pomalu sice nastávala sezóna rozmnožování tunelových žab, jejich zelený pářicí sliz však světélkoval, nehrozilo tedy, že by Vraspír navedl své pomocníky doprostřed bojů o samičky. Nehledě na to, že samci tunelových žab vytvářeli při námluvách značný hluk.
Biologovi před očima defilovaly výjevy z jeho časově roztříštěného života. Dominoval jim vysoký muž s dlouhými zrzavými vlasy. Ve všech obrazech, které Danielovi jeho mozek nabízel, se zrzek smál. Jen v tom posledním plakal.

Strohé zařízení pokoje jí barevností připomíná zrzavé vlasy toho, kdo ji opustil.

Svíčka na stolku má svatozář. Aureolu v soustředných kruzích. Útěšné světlo prozařuje tmu, ve které se zdá všechno horší. Neřešitelné. Tma umocňuje smutek.

Světlo konejší. Záře svíce podpírá únavu podobně jako ruka hlavu. Vyplakala svou krásu, ale smutek se ji vyplakat nepodařilo. Jejímu obličeji dominuje bledost a oči plné bolesti.

Kapesníček zvlhnul od slz. Už nemá sílu vzlykat. Nemá sílu vstát. Nemá sílu si představovat, co bude dál.

Světlo je nyní její jediný společník. Proniká jí tělem až k srdci. Mihotá se a před očima jí třepe nadějí.

Neslušelo se, aby stoický a chladný profesor lektvarů nadával za zavřenými dveřmi. Nikdo ze studentů ho neslyšel, mohl si to dovolit. Potřeboval upustit páru.
Zaklepání.
Je dávno po večerce. Student?
„Severusi?“
Ulevilo se mu. Otevřel Kingsleymu dveře.
„Opovaž se začít smát,“ varoval ho.
„Proč bych…“ při pohledu na Severuse spolkl další slova. Ovládl se natolik, že mu zacukaly, jen koutky úst v náznaku úsměvu. „Předpokládám, že ta večeře se ruší.“
„Ano, pane ministře,“ těšil se a nic z toho.
„Řekneš mi, cos dělal?“
„Experimentoval. Vybuchl mi kotlík a nejde to dolů,“ měl obarvené vlasy i obočí.
„Nějak to zvládneme… zrzavče.“

“Ten je dlouhej! A tlustej. Ten už má aspoň pět kilo! A on je zrzavej!”
“Po kom by asi tak byl zrzavej?”
Snažím se neprotočit panenky. Zaměřím se na dlouhé tmavé číro novorozence. Marně se hledám, kde má tu zrzavou. Je stejně neviditelná jako ty faldy, na které starší příbuzenstvo rádo poukazuje. Bž se narodilo jako dlouhá tmavovlasá vižlička.

Je mu sedm měsíců. Dlouhej jak tejden před rodičákem je pořád. Faldíky už rozhodně nejsou neviditelné. Prý kojím smetanu. Hravě ji vyběhá. Totiž vyleze. Tmavé číro, které si na sluníčku rádo hrálo na zrz, vypelichalo. Je z něj prvotřídní špinavej blonďák.

Bublina vtrhl do zahrádky, kde slečna Marplová zalévala květinu. Byl to zrzavec, s křivou levou přední nožkou. Nelson se zatím povaloval na pohovce, a čekal, až slečna Marplová zaleje všechny kytky. Slečna Marplová zalila všechny kytky a nabídla Nelsonovi: "Nechcete čaj?"
Otevřela skříňku s čajem. A byla prázdná. "Jejda. Budu muset do sámošky zase pro balík se sto sáčky. To já ho musím mít alespoň pětkrát denně," řekla slečna Marplová.
"Já zatím půjdu vyvenčit Bublu," odpověděl jí Nelson.
"Dobře."

***

"Prosila bych sto sáčků černého čaje," řekla slečna Marplová.
"Tolik?" zeptala se pokladní.
"To vysrknu tak za tři týdny."
"Prosím."
"Děkuji."