DMD č. 17. pro 17. 4. 2022. Téma: Záblesk

Vlastně na tom ptáčkovi nic není, jen taková kulička, chumáček peří. Ale když letí, to je jiná! Jako blesk se mihne, zlatá šmouha, na chvilku někde zastaví, zatřepetá křidýlky a frrr! Zase je pryč.
Zlatý záblesk, mámivý, prchavý, jako štěstí, které trvá krátce a nedá se polapit.
Snad i proto ho kouzelníci štvali a chytali, soupeřili o to, kdo bude mít to štístko v hrsti.
Na nebohého ptáčka se pořádaly hony, kterým ani on nemohl nadlouho uniknout.
Naštěstí, ještě než byl vyhuben, vymysleli náhradu.
Míček s křidýlky. Stejně hbitý, těžko dostižitelný.
Zářivý přelud, který prchá, ale dá se chytit. Zlatonka.

Jednu chvíli bylo všechno v pořádku. Stačilo ale pár špatně zvolených slov a zase se jim podařilo uvíznout v divné, nepříjemné konverzaci, ze které žádný z nich neznal cestu ven.
Seděli v obývacím pokoji, čas nemilosrdně ukrajoval z jejich dne, někde venku čekalo slunce a všechny plány.
Jako by to beztak nebylo těžké období. Kdesi umírali lidé – a oni dva si tu vyměňovali slova z tisíckrát ohrané desky.
"Promiň, jsem chodící chaos," řekla.
Zamyslel se.
"Neřekl bych, že jsi chaos. Spíš jsi tak trochu zmatek."
Upřímně se rozesmála. Nedovedl se nepřidat. A v tom smíchu se zablesklo na lepší časy.

Cesta začíná brzo se svítáním, nohy si po chvíli uvyknou a jdou strojově, myšlenky se rozběhnou do všech směrů a zároveň se podivně vyrovnají a zklidní, tělo čeká na svou dávku euforie z širokého obzoru a fyzické únavy. Bytí je tady hmatatelné, ohraničené vlastními schopnostmi tady a teď. Vrcholem cesta nikdy nekončí, je třeba sestoupat ještě před tím, než se obloha zatáhne, počasí je tady rychlejší a umí být nevyzpytatelné. První záblesky v dáli dávají tušit, že tady člověk nikdy rozhodovat nebude. Hory si ukradnou vaší duši. Dají vám neklidné srdce, víru v sebe samé a zároveň vědomí vlastní bezvýznamnosti.

Zapadlé dvorky Ankh-Morporku zajišťovaly dokonalé prostředí pro pokusy. Minimalizovaly totiž šanci, že vám nějaký kolemjdoucí nafackuje jen proto, že se soustředí víc na fakt, že jste ho podpálili, než na nové vědecké poznatky, které jste díky tomu získali.
Pokus, který se tu odehrával, byl prazvláštní; obrovská železná klec s dřevěnou stoličkou uvnitř, na níž neseděl tygr, nýbrž rozčepýřený trpaslík, a kolena tiskl k bradě. Vzrušeně při tom mrkal.
"Bohové neexistují!!!" zařval.
Z čistého nebe sjel blesk a s ohlušující ránou uhodil přímo do klece. Vynálezce Fárá Daj, vyloučený z cechu alchymistů teprve nedávno, chvíli mžikal, než pochopil, že žije.
"HEURÉKA!"

Byla to jen vteřina. Před vteřinou jsi stála přede mnou, a pak jsi byla pryč.
Zvláštní, jak rychle je možné se k někomu upoutat. S mou láskou pro vědecká vysvětlení a teorii a fakta je až příliš snadné zapomenout, že nakonec je to všechno nevysvětlitelné.
Poslední záblesk tvé tváře, tvůj poslední úsměv. Neohlédla jsem se. Nemusela jsem.
Zvláštní, jak silnou stopu jsi na mně za krátkou dobu zanechala. Jiné jsem znala léta, ale jsou to tvá slova, která si stále pamatuju, tvá oblíbená písnička, kterou poznávám v rádiu.
Chybíš mi.
Už se nepotkáme.

(a jediné, co mi zbylo, jsou vzpomínky)

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či tiež vidíš, ako dole v dedine čosik bliká. Ľaľa, aj teraz sa ti tam zablyslo. A znova.
- Jáj starý môj, to predseda novinku vymýšľa. Sem sa mu chodiť nechce, tak sa rozhodol, že morzeovkou nám bude správy posielať.
- Pištík môj, a to vari bude chcieť, aby sme sa na staré kolená morzeovku učili?
- Ale Jarík nechytaj hneď valašku. Ani predseda sa ju učiť nebude. Keď niečo bude chcieť, tak Anči povie, tá parkrát zabliká a potom mi tajne esemesku pošle.

Záblesk obsidiánového nože v paprscích slunce. Krátké gesto na terase pyramidy. Leskne se i krev? Přihlížející doufají, že zaujme pozornost bohů.

Před pyramidou se zatřpytí šperky dámy z města někdejších soupeřů. Mladou ženu v nosítkách vítají svatební zpěvy.

Vlhovci aztéčtí s jasně žlutými ocasy se míhají oblohou. Jejich latinský název zní psarocolius montezuma. Když trefí výkaly turistu, je za tím Montezumova pomsta?

Holčička z kmene Lakandonů září v bílé košili na nádvoří. Při tanci prozpěvuje písničku, která nápěvem připomíná svatební píseň dávné paní. Tohle místo má novou vládkyni, která vyšplhá i na vlhovčí strom. Dokud pro ni nepřijde starší sestra.

„Ehm. zdá se, že tady máme tak trochu, ehm, patovou situaci,“ opatrně se ozvala Magráta, která doteď němě sledovala Stařenčino počínání.
„Co bys navrhovala, Magráto,“ opáčila Bábi.
„No, nejjednodušší by bylo, kdyby nám tady dámy vydaly kluky, abychom je mohly odvést jejich matkám a Stařenka propustila lorda Hrachokvěta bez ublížení na zdraví.“
„To by bylo vskutku nejjednodušší, ale vidím tady jeden háček.“
„A jaký?“ zvědavě, ale trochu nechápavě se otázala Magráta.
„Vidíš támhlety záblesky? To jsou průchody portály.“
„Aha.“
„Kdo obvykle prochází portály?“
„Elfové?“
„Správně. A kam myslíš, že jdou?“
„Ehm. na projížďku?“
„Zase správně.“
„To není dobré znamení.“
„Vskutku.“

Nebyla to jistota. Žádné přímé zjevení. Jen občasné záblesky budoucnosti. Záblesky temnoty do naší doby povinného optimismu.
Není to vděčná role. Sotva skončila válka. Je zle. Je strašně zle. Ale všichni věří. Každý chce věřit. Nikdo nehodlá poslouchat temná proroctví. Nesdílet naději je mrzoutství. Rouhání. Znak kolaborace.

Smyčka se utahuje. Ale osočovat Zachránce? Mrzké. Upírat mu nároky? Podlé. Varovat? Nebezpečné. Zalez, zmizni, ztrať se! Mlč, už toho bylo dost, dost, dost! Zlo je poraženo! Zúčtujeme a bude dobře! Přežili jsme! Žijeme!

A tu jsem se probudil jednoho studeného únorového rána a zjistil jsem, že už i zde zítra znamená včera.

The first thing he can remember - before he was a he, before he was anything - was that light. Not The All; She was what was and is and always had been. This light was significant in its difference. Its joy.

Crowley, before he was Crowley; before there was such a thing as a name, loved that light. Even before there was such a thing as love.

And yet...

And yet, it came only in brief flashes. There for Crowley to savor when he could, like a plant in the sun.

Aziraphale blinked. "Why are you staring at me?"

"No reason."