DMD č. 17. pro 17. 4. 2022. Téma: Záblesk

"Diano, já se nejspíš brzy jistojistě zblázním. Ach, Diano, připadám si jako Jane Eyre, jsem zmítaná takovou spoustou pocitů a zároveň jsem svázána nepřeberným množstvím společenských pravidel vycházející z mého věku a společenskeho postavení, nesmím například být s mužem o samotě, pokud není ve věku mého otce, chlapců svého věku se nesmím dotknout, nicméně se očekává, že s nimi budu tančit, och Diano, jak se na mě dneska usmíval, ty záblesky něhy v těch jeho krásných hnědých očích a ten mráz, co mi přejel po zádech.
Ach Diano. Já miluji Gilberta Blytha. Celé roky. Proč jsi mi o tom neřekla?!"

I přes to všechno, Loki nechtěl, aby Odin umřel. A přece se tak stalo. Rozplynul se a vítr ho zanesl k moři.
Nad hlavou se jemu a Thorovi začala zatahovat obloha.
,,Bratře," pronesl klidně Loki.
Nechtěl s Thorem bojovat, ale záblesk světla a černá mračna naznačovala, že bude muset.
,,To ty jsi tím vinen," zasyčel skrz zuby Thor.
Loki už neměl sílu mu odporovat. Teď teprve se doopravdy Thora bál. Věděl, že kdyby se bratr opravdu snažil, dokázal byl ho zabít.
Začal zhluboka dýchat.
Vypadalo to na boj, dokud se jim za zády neotevřel portál a z něj nevystoupila Hela.

"Tohle už mě nebaví!" nadávala Eliška.
"Koně jsme nechali v lese, jak jsme utíkali před divočákem. Tak to musíme dojít pěšky!" vysvětloval Jiří.
"Horší je, že nám docházejí zásoby! Bez oběda nikam nejdu!" sakroval Adam.
"Představ si světlo na konci tunelu, pesimisto!" rýpla si Eliška.
"Spíš chleba na konci tunelu."
"Ticho, raději šlapte! Tohle remcání se vážně nedá poslouchat!" vložila se do debaty Anežka.
"To je pravda," podotkl Jiří.
Prásk! Z čistého nebe vyšlehl záblesk. Najednou před nimi stála ošklivá babizna s koštětem. Přes celou skupinu hodila lano, které se samo utáhlo a přivázalo všechny k nejbližšímu stromu.
"Mám vás!"

Sledoval, jak se Hermioně najednou zablesklo v očích, a začal se bát.

„Proč ti na tom tak záleží, Harry?“ zeptala se podezíravě a i poslední jiskřička naděje, kterou Harry cítil, v tu chvíli zhasla.

Povzdechl si. Z tohoto rozhovoru se jen tak nevykroutí.

„No, já –“ odmlčel se. Netušil, co jí má říct. Nemůžu jí říct o té věštbě, chtěla by to řešit, pomyslel si zoufale. A že takhle vyšiluju z pouhé vděčnosti mi nesežere, je to Hermiona, povzdechl si v duchu. Hlavou mu bleskl nápad. „Možná jsem ho začal mít rád,“ zamumlal a došlo mu, že je to vážně tak.

Co je vzpomínka?
Když blesk nečekaně udeří do protější stráně a strnulý okamžik se ti otiskne na sítnici, a po něm hrom, burácející výbuchy, bubny v podzemí, pach bahna, vytí větru, jako bouře tenkrát, tu noc -
když ji políbil
- když ochutnala jeho krev.
Zkus přece poslouchat déšt, jak omývá vděčnou louku, napájí řeku živou vodou. Co je vzpomínka? Cosi, co i když je tvojí součástí, patří minulosti.
Možná je zemřít snazší, procitnout s čistou hlavou.
"Psst, nejsi tam. Jsi na slavné výpravě Elrondových synů." Laskavý hlas, podbarvený úsměvem.
Celeamin se podívá Glorfindelovi do očí a na prchavou chviličku mu porozumí.

Obloha se zatáhla, hřměly hromy.
Andulky byly polekané, andulčata se snažila utéct.
"Klid andulky," uklidňoval jsem je. "Nic se vám nemůže stát, jste v kleci, a auto je taky v podstatě klec, která vás chrání proti bleskům."
Viděli jsme záblesk. Poté začal hořet strom.
Za moment už na místo jeli hasiči a silnici uzavřeli.
Před námi byl další záblesk.
Andulky už se tak vyděsily, že jsme zastavili u pole a přešel jsem k nim a utěšoval je.
Záblesků bylo nespočet, a tak jsme radši stáli, dokud bouřka nepřejde. Přikryté starou dekou andulky konečně zmlkly.
Po posledním záblesku jsme jeli dál.

Nad vyprahlým horizontem klene se prso duhy jak čirý Boží výsměch: že nás podruhé nespláchne, sice Jsem´kterýJe barevně zpečetil, ale o vysušení ani muk. Klimatičtí alarmisté si umnuli ruce, než vyschli, zadostiučinění divy nečiní, žízeň neuhasí; nikde žádný Noe 2.0, který by odslaňoval mořskou vodu; ostatně je-li, přemýšlí Eva, nezvíme, vybrán-li jako jediný spravedlivý k zachování lidského rodu.
Netuší, že se svou v horečkách blouznící rodinou už poslední.
A v náhlém prozření vidí vlastní podíl: jako první nepláče sebelítostí, ale nad sebou.

Prší, jen se leje, a blýská jak na lesy, pozor, vyletí ptáček, nestačí ani hlásit nebeský fotograf.

Motor bafne. Plamen oslní. Pták padá vzhůru. Duše se tříští o skály.

Styx překročen, nesmělý dotek vesmíru. Nebe jsou hvězdy, hvězdy nebesa.

Země je tvrdá. Kořen je vyrván, ale úporně se drží posledním úponkem žízně po vodě života.

Komíhající světlo rozvířených prskavek se ztrácí – zazáří a zhasne. Zážitek zlomyslně zhyne.

Vrak těla v těle vraku tiše vydechuje tóny valčíku. Teskné tango tance trpělivě tiká.

Krátký konec dohonil celý provaz a tahá zaň. Neviditelná ruka pevně osud svírá.

Černá modř, bílá zeleň. Kov zčervenal mrazivým ohněm. Návrat bolí navzdory otupělému citu.

Oko rybníka zakalilo se klidně v bouři a škrtla sirka.

Severuse vzbudil noční chlad.
Absurdní, pomyslel si studeně odchovaný Zmijozel.
Nicméně do ložnice táhlo. Záblesky úplňkového svitu tančily na podlaze.
Jistě.
Remus už zase postával na balkóně.

"Něco nového? Vyměnili ho přes den za kolo sýra? Je to ve skutečnosti Hvězda smrti? Spadne na nás, když ho přestaneš hypnotizovat pohledem?" zaskřípal Severus.
Remus se ohlédl, usmál se a pokrčil rameny.
"Promiň. Zkrátka se na něj nemůžu vynadívat, teď když ho díky jednomu geniálnímu mistrovi lektvarů, který neumí přijímat vděčnost, vídám jedině lidskýma očima."
"Pojď zpátky do postele, Remusi. Tam mi můžeš vděčnost projevovat dle libosti."
A vrátili se do tepla.

Té noci se profesor Grebthagillaz probudil mimořádně nepříjemně překvapen.
Tvář věřitele z místní gildy osvětlená zelenou lucernou vyhlížela mimořádně zlověstně.
"Snad nebylo nutný takhle sem vtrhnout!"
"Ale bylo, profesůrku, neplatíš včas dluhy!" zachrčel lichvář.
"Zaplatil jsem co jsem mohl! Takovou částku není snadný vydělat. Nakonec vám to přeci splatím!"
"Víš, co jsem slíbil, že se stane, když včas nezaplatíš?"
"Jo, jo, že přijde záblesk. Co mi tak chcete udělat! Potřebujete abych mohl pracovat a zaplatil."
"Tys to špatně pochopil. Tohle je Záb, a tamto Lesk," ze stínu vystoupili dva namakanci ověšení ochrannými předměty proti magii, "pánové tě teď budou upomínat."