DMD č. 24. pro 24. 4. 2022. Téma: Šelma

Zamiloval se do ní na první pohled. Dokonale ho okouzlila, až zapomínal na své povinnosti a trávil čas jen s ní. Když mu jeden z rádců řekl, že ta žena není tím, čím se zdá být, rozzuřil se. Pomluva! Ovšem rádce ho dokázal umluvit, aby se přesvědčil na vlastní oči.

V noci předstíral, že spí, a když vstala z postele a tiše odešla, šel za ní do zahrady. Co uviděl, mu vzalo dech. Té čarokrásné ženě z úst čouhaly ostré zuby a prsty byly zakončeny dlouhými drápy. Nevěřícně hleděl, jak mizí do noci.
Co bude, až se ta stvůra vrátí?

Hluboce opovrhoval lidmi, čišelo to z jeho pohybů i slov. Považoval je za pouhou kořist, i když některé kouzelníky uznával. Mnoho z nich bylo zároveň i vlkodlaky. Neexistoval ovšem žádný, který by ho vyzval v souboji o vedení smečky, o dominanci.
Šelma, kterou byl, milovala sténání a křik obětí. Snažil se ovšem, čím dál častěji, lidi nenakazit lykantropií. Za pochodu se učil, jak funguje smečka a vládnutí.
„Volal jsi?“
„Ano.“ Slovo bylo prosycené pramalým zájmem. Držel si Remuse, největší hrozbu, co nejblíž. Při sebemenším odporu mu secvakne zuby kolem krku a…
„Našlo se čarovné zrcadlo. Prozkoumej ho.“
„Jak si přeješ.“

Zuzčina máma říká, že se musí měnit tlak, když má po náladě. V dědově případě se musela zvýšit celá gravitace, protože celou návštěvu zoo prokafral. Napadlo mě, jestli by brali jako polehčující okolnost, kdybych mu dal bodyček. Sice jenom u tuleního bazénu, ale kdyby tam plaval lachtan leopardí, bylo by vymalovaný, na červeno.
Zuzka ho trpělivě poslouchala, když plácal: „Lvíčata jsou sice roztomilá, ale když smečku převezme nový lev, tak je všechny zabije. Medvěd jeskynní by tě dohnal, i kdybys vylezla na stalagmit. Vakovlk mě jednou okradl v tramvaji.“
Prostě ho kousnu, aby v tom seznamu nezapomněl na nás psovité.

Život by byl o tolik jednodušší s jiným daemonem.
S něčím, co vzbuzuje obdiv, závist, a strach. S něčím, co cení zuby a plíží se tmou, připravené srovnat do latě každého, kdo se na vás jen křivě podívá. S něčím, co vás dostane z každého problému jen tím, že ukáže drápy. S něčím, co na první pohled říká, že si s vámi nemají zahrávat.
S něčím, po čem se lidé budou bát vztáhnout ruku.
Byl by o moc jednodušší, ale nebyl by to jeho život.
A má to i výhody, když vás lidé podceňují. Do prvního zaječího kopance do obličeje.

Mladší králův syn. Neumetají mu cestičku, korunu nezdědí.
Přesto se pilně učí a vzdělává ve všech důležitých disciplínách. Mluví sedmi jazyky, je okouzlujícím společníkem, výborně si vede i v rytířských turnajích. Na rozdíl od staršího bratra.
Ač mladší bratr dědice trůnu stává se významným politikem. Ukončí papežské schizma a omezí moc církve.
V devatenácti letech se stává uherským králem, ve dvaačtyřiceti římským králem, ve dvaapadesáti zdědí po bezdětném bratrovi českou korunu. V pětašedesáti získá titul římského císaře. Jako první tak vytvoří podunajské soustátí, které má být obrannou hrází proti Osmanům.
Přesto se do paměti Čechů zapsal hlavně jako liška ryšavá.

Drápy se dotýkají horkého písku. Slunce již pomalu zapadá. Poušť se probouzí. Teplo mizí mezi kameny a nahrazuje ho noční chlad.

Matka vylézá ze své skrýše a pečlivě kontroluje okolí. Její dvě koťata se mlčky choulí k sobě.
Jaké jídlo dnes tygřice přinese? Šťavnaté maso zajíce? Suché maso ještěra? Nebo snad uloví ptáka?
Možná by měla navštívit ohrady u sídel velkých dvounožců. Jejich ovce jsou hloupé a zranitelné. Je tak snadné zakousnout se jim do krku...

Matka pomalu vyráží na noční lov. Měsíc ozařuje duny.

Lovkyně. Šelma. Královna pouště.
Zabiják s pouhými 25 centimetry na výšku a váhou přes kilo.

Byl to lovec. Expert ve svém oboru. Jako šelma, která pronásleduje kořist, se dokázal připlížit, zmást a vyrazit k závěrečnému aktu. Žádná dívka mu neodolala. A když se ubránily jeho choutkám, neubránily se jeho šarmu. Vždycky se hihňaly, červenaly. Byl kouzelník. Takže když mu při jedné z jeho sladkých přednášek u společného jídla Alex řekla: „Ježiš, běž už do hajzlu,“ napůl nezúčastněným tónem, bylo to pro něj překvapením. Chvíli mlčel a nevěděl jak zareagovat. Mezitím, co se Matěj snažil neudusit smíchy se zaskočenou palačinkou v krku, se predátor na místě proměnil ze lva na žížalu, která se radši odplazila pryč.

Ať spolu hráli jakoukoliv hru, Seth se snažil nad starším bratrem vyhrát. V tu chvíli byl jak lítá šelma.

Každou prohru nesl s hlavou vztyčenou. Přesto se do každé další hry vrhal naplno a doufal, že konečně na svého bratra vyzraje.

Když onoho osudného dne hráli na schovávanou, našel Seth dokonalé místo v koruně stromu. Nikdo netušil, že se naučil šplhat.

Když začalo pršet, přemýšlel jestli nemá slézt. Ale touha vyhrát byla silnější.

"No tak, Sethe, vyhrál jsi! Kde jsi?" slyšel přes déšť křik zoufalého bratra.

Promoklý se pokusil slézt ze stromu. Místo toho celý prochladlý spadl bratrovi k nohám.

She woke up, stretched her stiff limbs with untamed pleasure and after the much-needed exercise, she set off southward. She was ravenous.

She picked up the scent of game and followed it.

It grew ever stronger and shortly, she beheld flocks upon flocks of sheep grazing on grassland stretching where there she remembered thick woods.

Her mind tapped into the collective memory of her kin for she’d slumbered deeply for ages. This place, it was still the Noon Territory.

Hic sunt homines, said the description.

This wasn’t a practical joke, the wyvern realized. The British Isles were getting seriously crowded.

Jako obvykle jsem se vzbudil před úsvitem, stejně jako Ťufík. Občas má záchvaty štěněcího nadšení, a protože je skoro stejně těžký, jako já, cítil jsem se potom, co jsem ho vyhodil ze svého pelechu a vstal, už vlastně docela umytě, nebo aspoň olízaně.
Vytáhnul jsem konzervu Pedigree, cvaknul víčkem a postavil jí do žhavých uhlíků od večera. Ťufík začal nadšeně slintat, ale takové ňamky si šetřím pro sebe. Dostal zbytky zvěda, co se tu ochomejtal minulý týden.
Doufám, že se nějaký takový obejda naskytne zase brzy. Je to lehčí, než vymýšlet pasti, na které potkani ještě naletí, mrchy jedny vynalézavý...