DMD č. 24. pro 24. 4. 2022. Téma: Šelma

"Měl to být krásný večer s dědou doma. Skládali jsme puzzle, děda je miloval. Ale jakmile jsme ho doskládali, ta věc, co byla na obrázku, prostě a jednoduše obživla. Nevím, co se stalo dál, domácí ochrany na to zareagovaly tak prudce, že mě omráčily. Děda to musel odlákat. Našli ho jeho kamarádi... A pak našli i mě."
Obejme se okolo trupu.
"Viktor byl vždycky, teda od puberty, predátor. Obtěžoval holky, jak mohl. Vždycky číhal, pozoroval, pak zaútočil ze zálohy. I na mě. Ale já ho nakonec prokoukla. Vzepřela se mu, utekla. A když mě nemohl dostat jinak, prostě vyvolal démona."

Lidé se neustále o něco bojí. O svůj život, majetek, rodinu...
A proto si začali domů tahat psy. Někteří si pořídili ty malé uřvané, otravné potvory čivavy a jiní zase větší rasu. Německou dogu. U ní si myslí, že je velká. U ní?!
Vždyť je to pískle. Nedochůdče.
Bůh podsvětí nikdy nepochopil, jak si někdo může tohle škvrně přitáhnout do domu a připadat si v bezpečí. (Takže podstata čivav mu unikala úplně.)
Moc rád by viděl, jak třeba takový jezevčík hlídá vchod do podsvětí.
Hádes pohladil svého psa, ochránce, svoji šelmu, po všech třech hlavách.
Kerberos byl vždycky nejlepší pes.

„Zmizni! Tady je mé teritorium,“ poštěkává pes na břehu. Muži ho ignorují.
„Jedeš pryč!“ šelma výhrůžně vrčí.
„Konečně jsem je zahnal do vody. Ještě na ně vypláznu jazyk.“

„Prr. Počkej, co blázníš, tudy neprojedeme. Je tu hloubka.“
„Vidíš ten černý mrak, musíme si pospíšit. Nebo všechno seno promokne a veškerá práce přijde nazmar.“
„Tohle nedopadne dobře.“
„Nesýčkuj. Zkrátíme si cestu. Zpátky se senem pojedeme přes brod.“
„Já nevím, že vždycky musí být po tvém,“ nespokojeně odfrkne bratr.
Potom si všimne dívky na lávce. „Teď chápu! Ty frajeříš před Marií, abys na ni udělal dojem. Pche, vejtaho, ještě se ti vysměje.“

„Dál jít nemůžu,“ řekne kat. „Stejně si myslím, že do kunstkomory se nedostanete. Je hlídaná. Beztak je valná část sbírek už pryč. Možná i s tím, co hledáte.“ Podívá se po nás, ale když neodpovídáme, pokrčí rameny a pokračuje. „Spoustu věcí nechal odvézt císař Matyáš hned po Rudolfově smrti. Obrazy, sklo, porcelán, přístroje... Zlikvidoval i laboratoře alchymistů. Taky část stájí, koně převezli do Vídně. Stejně tak zrušil i zvěřinec. Kdybyste viděli ta zvířata tam! Draví ptáci, divoké šelmy…“ Odmlčí se. „Všechno je pryč. Doba se mění, a ne k lepšímu. Hodně štěstí.“
Zmizí ve tmě.
Zůstáváme v tmavých chodbách sami.

Kolkolem půlkruhová, asi Oválná pracovna, vpravo mahagon a francouzská okna, před ním na sofa Dahua s notovou osnovou na čele.
„Překvapení?“ zašveholí švihák s holí.
„Vy jste kdo?“ ohmatává terén Vilém.
„Tvůj bůh! Jsem, který byl, je a – dají-li kyčle – ještě nějaký pátek bude! Sám…“
„Nejste pan Serpens,“ přeruší virtuála zajatec, „nedělejte ze mě pitomce!“
„Šůr,“ nenechá se vykolejit mašinka, „já tu v noci za tebou osobně byl, co? Jako kající, taky vězněný hříšník…“
Mlčí oslovený, ustrnut.
„Liška podšitá jsem,“ vedou dál svou ústa Dahua, „ale nepomlouvám se za zády! Na vše kašlající šakal, potomek barona Prášila a šeredné Šeherezád!“

Aleš chvatně otevře desky, vyjme smlouvu.
Zaváhá.
Oni ji zničí… těch oplítaček potom… Mnohem rozumnější by bylo přece jen Vaňkovi vysvětlit situaci… Kdyby tam zatím nikdo nechodil, co by se mohlo stát?
Jenže co Evžen zasažený kouzlem? Ale co. Vzal riziko na sebe. Bude v pořádku, vždyť se po lektvaru vzmátořil. A hned urážel…
Ale co když ne? Kdyby umřel, vezmu si ho na svědomí? A mít v patách smečku rozzuřených lišek by mohlo být horší než začarovaný pozemek. Mají ho rádi, kdo ví proč…
Teď ovšem chtějí experimentovat se mnou… Nasadit do mě cizího chlapa…
Co když nepřežiju já?