Svět po Pádu

„A vybuchuje to?“ Šéf ukazuje prstem na hrudku mého pokusu o C4ku.
„No,“ drbu se na čele, „ne. Zkoušela jsem všechno! Jenže ta kniha, co jste vylootili, je nekompletní…“
„Co to meleš?“ Zírá na mě.
Aha. Nádech, výdech.
„Že ti blbečci někde ztratili druhou půlku.“ Mávám mu pod nosem rozpadlou Učebnicí organické chemie II.
„Ale dá se z toho celkem dobře modelovat,“ podávám mu mísu ve tvaru květiny, co jsem okoukala v samaritánským skleníku. Je poloprůhledná a okvětní plátky se duhově lesknou.
„Na co je to dobrý?“
„Vlastně asi na nic, ale je to pěkný. Pěknejch věcí už moc není.“

Dřepím v křoví na okraji luk, mírně se svažují až k rozpraskanému asfaltu dálnice pokryté kvetoucími šlahouny ostružin. Ranní slunce vysouší rosu a vyhání revma z mého kolene. Opodál leží mezi kmeny stádečko muflonů, přežvykují, co do sebe za šírání nasoukali, pod dohledem majestátního berana s šesticí rohů zakroucených okolo hlavy. Mám hlad, ale tolik, abych risknul zmutované ovce, ještě ne. Jediný další pohyb v dohledu jsou motýli nad loukou, dálnice i stezka pod ní jsou, jako většinou, bez života. Vypadá to na další den s tenčící se zásobou konzerv, ale jeden může vždycky doufat, že přeruší rutinu pořádným úlovkem.

Jako obvykle jsem se vzbudil před úsvitem, stejně jako Ťufík. Občas má záchvaty štěněcího nadšení, a protože je skoro stejně těžký, jako já, cítil jsem se potom, co jsem ho vyhodil ze svého pelechu a vstal, už vlastně docela umytě, nebo aspoň olízaně.
Vytáhnul jsem konzervu Pedigree, cvaknul víčkem a postavil jí do žhavých uhlíků od večera. Ťufík začal nadšeně slintat, ale takové ňamky si šetřím pro sebe. Dostal zbytky zvěda, co se tu ochomejtal minulý týden.
Doufám, že se nějaký takový obejda naskytne zase brzy. Je to lehčí, než vymýšlet pasti, na které potkani ještě naletí, mrchy jedny vynalézavý...

„Jednoťáci dou!“

Další útok Jednoty. Dneska druhej. Je na ně spoleh, skoro by podle nich šlo víst kalendář.

„Hejbněte sebou, chátro!“ Marně křičí hejtman.

Sakra, mám jizvy z Pankrácova prvního tažení na Prosek! Jsem elita!
Teda už ne. Ty zatracený jizvy se zanítily a i když sem zacálovala Samaritánům, mám na ksichtě hnusný rudý šlicy. Jakmile sem mohla – aspoň čas mi Pankrác dopřál – vykopli mě chcípnout mezi Mrzáky.
Špína a Jednota. Moje nový životní jistoty.

„Nesměj prorazit! Braňte technika za každou cenu!“

Významně si nasadím rukavice a stáhnu přes oči svářečský brejle.
No dobře, možná jsem pořád tak trochu elita.