DMD č. 24. pro 24. 4. 2022. Téma: Šelma

Kouzlí na souvrati spáleného pole, vztekle buší čarami do černé půdy. Něco se zlomilo, když viděl Natáliino bezvládné tělo, rozlomilo to petlice a rozkoplo tajené dveře uvnitř něj. Temné zvíře, zraněná hrdost, prožitá hrůza, rána, co se nestačila zcelit.
Země sténá, trhá se a praská, dokud mu někdo zezadu nesevře paže.
Prudce se otočí, ale Ester ho drží a nepouští. Zakolísá, když do ní udeří vichr, ale nepadne. Je země, je skála a kámen, silná a pevná. František zahanbeně sklopí oči a vítr tiše odvane.
„Pojď domů,“ řekne Ester a on pokorně poslechne.
Bestie je zpátky v kleci, zkrocená, tichá.

Eagle convinced the other two directors to give Lioness some space to prove herself.
Even a tailing mission was better than being caged in HQ.
The mark was a low key potion maker with some possibly interesting connections.
The bustle of Old Town created perfect cover, but it was easy for the prey to slip away unnoticed into one of the many passages.
But not *just* for them.
"You do realize you're distracting me, trying to watch me from afar, Herron?" Lioness growled from a dark nook at a colleague, who was keeping an eye on her, making him jump.

Lord Ashley Withleby, známý lovec šelem, pořádá při každém ze svých návratů z divočiny mezi civilizované lidi velkolepý večírek.
Zrovna nyní je party v plném proudu, společnost se bujaře baví, alkohol teče proudem a samozřejmě dojde i na lovecké historky.
Jeden z hostů, starousedlík a spíše domácký typ, který osobně nikdy dobrodružství nezažil, ale o to radši o něm poslouchá vyprávění, se zeptá:
„Lorde Ashley, tuhle to psali v novinách, je to pravda, že žádná šelma neublíží tomu, kdo drží zapálenou pochodeň?"
Lord se zamyslí.
„Je to pravda, ovšem někdy záleží i na tom, jakou rychlostí s tou pochodní utíká."

Je na lovu. Plíží se pomalu vysokou trávou, tělo nízko při zemi, hřbet nahrbený. Tlapy s drápy klade jednu před druhou a neohroženě postupuje vpřed. Oči má upřené přímo dopředu a vyhlíží svou kořist, tělo je napnuté, jak obezřetně dává pozor na signály okolí a chystá se zaútočit.

Kořist nablízku! Udělá dva zrychlené hopy vpřed a má kořist v puse! Vítězně se otočí na pozorovatele, avšak hlídá si, aby náhodou někoho nenapadlo úlovek čapnout dříve, než nastane čas se ochotně podělit.

---

Rodinka se s pobavením a s mírnými rozpaky dívá na postaršiho jorkšíra, jak snaživě loví v trávě popadaná jablíčka.

Užil si další báječný den v horách. Poloniny Podkarpatské Rusi nejsou tak vysoké a velkolepé jako Alpy nebo rumunské hory, ale mají své kouzlo. Oblé, travnaté, mnoho kilometrů se táhnoucí kopečky. V podstatě liduprázdné.

Kolem poledne narazil na salaš. Ti lidé byli chudší, než by si ještě před nedávnem dokázal představit. Přesto ho pozvali na oběd a rozdělili se o vše, co měli.

Stmívalo se a úvozovou stezkou se vracel do civilizace. Vyhnul se čerstvému obrovskému hovnu. Prošel kolem mrtvé a zle potrhané krávy.

Někde blízko se potuluje medvěd. A z té cesty se nedá odbočit. To nebyl příjemný pocit…

Pořádně se oblíkej, říkávala babička. Zdejší lesy jsou studený. A hlídej si barvy, dodávala, ale to jen, když si byla jistá, že ji matka neslyší.
Těžko říct, co by řekla, kdyby mě viděla dnes. Goretexová bunda sice odolává slejváku i šlehancům vodou nacucaných kapradin, ale po tolika cestách už dávno nemá ten správný odstín červené. Poslala by mě do háje a třikrát si odplivla přes rameno. Nikdy by si nenechala vysvětlit, že už jsem velká. Sama. Že musím trochu improvizovat.
Musím ho najít a varovat. Protože lovci jsou opilí a mnohem víc než on se dnes v noci podobají šelmám.

Prvně ho zahlédla na chodbě. Zrovna pospíchala na záchod, ale přesto si všimla opáleneho muže neurčitého věku, který procházel chodbou. Byl jiný. Nepodobal se místním vědcům. Žádným vědcům. Měl pružný krok a pozorné oči. Zaklapla za sebou dveře kabinky a vlnu nervozity svedla na těhotenské hormony.
Podruhé seděl v Leviho kanceláři, když tam přinesla kávu a sušenky. Usmál se na ni a ukázal při tom zářivě bílé zuby. Přísahala by, že Adam na jeho přítomnost zareagoval vzteklým kopnutím.
Potřetí přišel přímo za ní.
"Měly bychom si promluvit, slečno Vránová," řekl a ta slova se Aleně zahryzla přímo do krční tepny.

Ráno začal Geralt nakládat těla na jejich vlastní koně, které si večer prozřetelně přivázal ke kmeni.

„Víš, Elzee, někomu možná připadám jako šelma, krutá a krvelačná, ale takto je tady nechat nemůžu. Zakopat je, na to nemáme čas, odvezeme je do nejbližší vesnice.“

„A třeba se více dozvíme o tomhle, podívej,” sáhl do jedné ze sedlových brašen a vytáhl zlatý přívěšek, zdobený náhrdelník, hrst zlaťáků a další blýskavé cennosti.
„Nepřipadá mi, že tohle běžně vozí u sebe jezdci na cestě.”
Dívka přikývla.
Moc toho nenamluvíš, co, pomyslil si Geralt.
Dívka se pousmála.
Geralt se zamyslel, uvažoval, čeho si několikrát všiml.

Bestie, lítá šelma, která jednou přijde na svět. Není známo, kdy se tak stane, tím víc však jitřila fantazii mnohých, kteří se snažili její příchod odhadnout. Možná to bude brzy, možná už zítra...
Ozvěna dávného proroctví zněla celým opatstvím, jehož převzácná knihovna byla celá uspořádána dle sledu apokalyptických veršů.
V časech rostoucích pochyb, kde leží skutečná pravda, komu doopravdy náleží úcta a kterého pastýře následovat, se o příchodu šelmy mluvilo stále více. Snad už někde obchází a číhá…
Nikdo z mnichů netušil, že bestie už dlouho přebývala mezi nimi. Když konečně udeřila, bylo pozdě ji zastavit.
Potom opatství pohltily plameny.

Ze spodního patra se ozývají táhlé zvuky brečícího dítěte. Žádné doma nemáme. Zato hladové zvíře, které své páníčky nenechá pro masovou kapsičku o víkendu vyspat, ano.

Šaty, které mám na sobě teprve podruhé, mají vytahané nitky. Ta nejhodnější kočka, jakou jsme kdy měli, si na nich zjevně cvičila své lovecké dovednosti.

Hladíš ji, ona na tebe poulí roztomilá očka. Najednou, jako by jí v hlavě přeskočila páčka, přepíná do divokého módu. A v ten moment se musí člověk krýt. Ožene se, zavrčí, zakousne se do ruky a pak utíká, jako by měla vrtuli v zadku, div že to někam nenapálí.