Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Nevím, jak to máte vy, ale mě naprosto vytáčí dlouhodobý pravidelný zvuk. Tikání hodin, cvakání propisky, chrápání, nebo když někde kape kohoutek.
To mě můžete rovnou odvézt do blázince.
A pravdou je, že nedávno, jsem tam opravdu málem skončila. Šla jsem se zaučovat na novou brigádu (doplňování zboží v obchodě).
Hrály tam písničky, což bylo v pohodě, dokud se každou minutu nezačala ozývat ta samá reklama. Měla asi dvě věty a jela pořád dokola. Když se ozvala už asi po sté, myslela jsem si, že mě klepne.
A to na internetu psali, že je to brigáda v klidném prostředí. Lháři.
Válečníci zachráněné dětí posadili na koně, ale Laola si Gerián vysadil za krk. Chlapec se ho pevně držel a dokonce se i opatrně zasmál. Esciel šla dva kroky za nimi a nespouštěla z nich oči.
Proč jsem ho tehdy odmítla?
Byla zaskočená situací i Geriánovou nabídkou, vyděšená ze ztráty svobody, kterou dítě znamenalo, a nechtěla z té svobody ještě ukrajovat manželstvím, navíc s knížecím synem.
Jenže díky ztrátě svobody měla teď Laola. Možná by za další ždibec mohla získat Geriána?
Vzpomněla si na vědmina slova: Něco v tobě klíčí, nech to vykvést, mladá niano.
Možná přišel čas přiznat si pravdu.
Byli už skoro na konci bludiště, když uviděli zvláštní místnost. Šly z ní dva východy, každý strážen nehybnou postavou.
Tabulka nad nimi hlásala: "Jeden z východů vede ke svobodě. Druhý ke kruté, bolestivé smrti. Jeden z nás říká pouze pravdu. Druhý pouze lže. Máte jednu otázku."
Družina hleděla na situaci před nimi s lehkým znechucením.
"Tak se jednoho zeptáme, kolik je 2+2, ne?" navrhl válečník.
"Pitomče! To pak budeme vědět, který lže, ale nebudeme vědět, který východ je správný," rozlítil se kouzelník.
"Já mám způsob, jak to vyřešit bez jediné otázky! Všechno to tady zapálíme a počkáme, kterejma dveřma zdrhnou."
Jakožto DM/Pán Jeskyně mohu potvrdit že některé družiny řeší problémy poněkud... násilně.
Přikrčený u klíčové dírky a za světla z pouliční lampy lomcoval zámkem. Pozorováním toho Rusa nic nezjistil, takže zbývala jen jediná možnost – prohledat jeho byt.
Zdola zaslechl, jak se otevřely vchodové dveře, zvuk kroků a tlumeného rozhovoru dvou mužů. Otec a Alexandr. Co tady dělají? Klid, stačí zůstat potichu...
Náraz kovu o dlážděnou podlahu rozdrnčel celý dům. Z kapsy mu vypadl jeden z potenciálně vhodných nástrojů, které sebral v Nořině dílně.
Zatajil dech. Na chodbě se neměl kam schovat. Slyšel, jak se k němu přibližují.
„Wilhelme! Co tady u všech čertů vyvádíš?!“
„Tati, já...“
„Mluv pravdu, nebo si nás nepřej!“
Aneb ten trapný moment, když vyrušíš rande svého táty tím, že se snažíš vloupat do bytu domnělého ruského špióna... No zažili jsme to všichni.
„Tak jak?“ zeptá se Smrtka otec.
„Třískal magií do spáleniště hlava nehlava,“ odpoví suše Ester, „takže jsem měla pravdu a ty vaříš večeři. Snaž se nespálit poslední hrnec.“
„Mohli byste vaše sázky neprobírat přede mnou? Zvlášť, když se týkají mě?“ naoko nevrle reaguje Franta, ale pak zvážní. „Nevíme bohužel, kdo nebo co ublížilo úrodě… a hlavně Naty.“
„Ale víme,“ řekne Ester klidně, „někteří z nás umí zaklepat a slušně se zeptat, místo toho, aby rovnou rozkopli dveře. Byl to ovinnik. Dobrý duch sklizně, kterého někdo pokřivil ke zlu.“
„A my možná víme kdo a proč,“ kývne otec směrem k Naty.
Když má člověk literárně založeného příbuzného, skutečného spisovatele, který prozkoumá historii rodu a knižně vydá rodokmen, dozví se o svých předcích zajímavé věci.
Osudy našich předků byly velmi pestré, v jednom případě je tu ovšem záhada. Náš prapradědeček po meči, který přivedl rod do rodiště mého tatínka, kde dosud žije jedna větev rodu, mizí v době po smrti praprababičky ze všech informačních zdrojů.
Bratránek jmenuje sedm míst, kde po něm marně pátral v úmrtních matrikách, a své zjištění uzavírá slovy:
"Buď odešel ještě někam jinam, nebo žije dodnes..."
Byla by to romantická představa, že někde dohledám živého prapradědečka ve věku dvě stě jedenácti let. Realita bude nepochybně jiná. Asi byl závěr jeho života smutnější, můžeme jenom spekulovat.
Zdalipak se někdy někdo dopátrá pravdy?
Když mi umřela Rainy na neřešitelnou srdeční vadu, zařekla jsem se, že knírače už ne. Všichni vypadají stejně a já nechci aby mi ji něco připomínalo. Vyberu si plemeno, které se jí nebude v ničem podobat. Rok jsem ležela v psích atlasech, brouzdala po internetu, pročítala historii a charakteristiky různých plemen, probírala se fotkama. Zvažovala všechna pro a proti. Bylo to k uzoufání. Na každém plemeni mi něco „nepřekonatelně“ vadilo. Byli příliš velcí, příliš malí, příliš chlupatí, příliš krátkosrstí, příliš akční, málo akční...
Nakonec mi nezbylo, než přiznat si pravdu: Jiného psa než knírače prostě nechci. A tak máme Bellu.
S matkou neměla nejlepší vztahy, proto jakmile byla plnoletá, odstěhovala se z domu.
Přesto ji občas chodila navštěvovat. A dnes jí přišla představit svého přítele a oznámit novinu.
„Mami, tohle je… Víš, chceme se vzít. Čekám dítě,“ zálibně pohladila své mírně vyklenuté břicho.
Matka na ně chvíli zírala, pak pronesla: „Pánbůh vás potrestá!“
Zůstala nechápavě hledět. „Co se stalo?“
„Ty bydlíš s otcem, že?“ obrátila se matka k mladému muži.
Překvapeně se na ni podíval. „Ano. Jak to víte?“
Třaslavým hlasem žena pronesla: „Od tvého otce jsem utekla a nechala mu naše dítě. Jsi můj syn.“
Jako kdyby se ochladilo.
Někdy mezi lety 1412 a 1419 se vynořuje možnost drobné změny s těžko odhadnutelnými důsledky. Šibalští urozenci si kreativně vyložili královy stesky ("kdo mne zbaví toho turbulentního kněze!" - viz Černá zmije) a (opět?) vzali situaci do vlastních rukou... Tradičně a stavovsky, "Zakopnutím" na mostě...
Aneb co předcházelo https://www.sosaci.net/node/47823
"Zvláštní... Tomu knězi prý nade vše záleží na pravdě... Je to svatý muž..."
Sartaq syn Tochtamyšův s úšklebkem vzhlédl od broušení dýky.
"Pravda... Je pravda, že ti, co chodí k přijímání u hříšných kněží, jako by nepřijímali, a Bůh je za to zatratí?
A z jako čepel meče úzkého mostu spadnou i ti spravedliví kněží, protože se pětkrát denně neklaněli k Mekce, to je taky pravda.
Já ti nevím, kde je ta slavná svatá pravda. Ale je taky pravda, že tahle země je jako sud s prachem. Buřičské řeči nedají králi spát. A je pravda, že já potřebuji spokojeného krále."
"Pan doktor Semmelweis tu dnes není?" nadhodil kdosi z mediků nejistě. Chladnou pitevnou to zašumělo.
"Není," odtušil jeden ze starších lékařů. "A nebude. Byl propuštěn."
"Konečně," ušklíbl se druhý. "Byla jen otázka času, než toho morouse vyhodí."
"Blázen," odfrkl třetí.
Atmosféra mezi mediky se uvolnila. Někteří pochybovali, nejistí, jestli na těch jeho opatřeních přece jen něco nebylo. Jisté výsledky se popřít nedaly. Sebevražda profesora Michaelise všemi otřásla. Ale když se ostatní tak shodují... musí to být pravda! Semmelweis je blázen, protivný vztekloun a dobře mu tak.
Z pitevny zamířili rovnou zkontrolovat rodičky. Nádoba s chlornanem vápenatým zůstala zapomenutá v koutě.
Za tohle drabble vděčím Blueberry Lady a jejím letošním historickým drabblům, díky kterým jsem se oklikou dostala až k tomuhle příběhu. Ignác Filip Semmelweis byl porodník, kterého jako prvního udeřil do očí fakt, že na jeho oddělení umírá víc lidí než jinde. Častou příčinou smrti rodiček byla ještě stále v té době horečka omladnic, infekce způsobovaná bakteriemi, které na svých rukou a nástrojích přenášeli medici i lékaři pracující na pitevnách. Semmelweis si tuhle souvislost spojil a začal mediky nutit, aby si myli ruce v chlorovém vápně, čímž úmrtnost na svém oddělení radikálně snížil. Přesto mu málokdo uvěřil – možná taky proto, že to byl údajně celkem protivný a popudlivý morous, a navíc nedokázal svou hypotézu uspokojivě vysvětlit. Nehledě na to, jak strašně těžké a nepříjemné muselo být pro lékaře přijmout fakt, že za smrt svých pacientek mohou oni sami. Zmíněný profesor Gustav Adolf Michaelis byl jeden z těch, kdo nejen uvěřili, ale také zavedli opatření po Semmelweisově vzoru – a nakonec, stíhaný výčitkami svědomí, v roce 1848 spáchal sebevraždu.
Semmelweise v roce 1849 z Vídně propustili a jím zavedená opatření opět zrušili. Působil pak ještě v Budapešti, kde se pokusil o stejný postup s podobným výsledkem - ani tam mu nikdo nevěřil. Ve svých 47 letech skončil v psychiatrickém ústavu, kde také velmi záhy zemřel.