DMD č. 25. pro 25. 4. 2022. Téma: Pravda

Pravda byla jednoduchá, na jediný řádek:

Válka skončila, a lidstvo prohrálo.

Cokoliv dalšího už bylo jen oddalováním nevyhnutelného. Zbylo jich sotva padesát tisíc, vybraných slepou náhodou. Jejich jediná obrana byla tak stará, že s ní ani Cyloni nepočítali. Jídlo a léky a prostor k životu bylo privilegium, které mohlo den že dne zmizet.
Za zády měli nepřítele a před sebou jen studenou věčnost vesmíru.
Ale chraplavý hlas v rádiu říkal něco jiného:
Ještě jsme nezemřeli. Ještě pořád je tu naděje. Vím, kam dál. Stačí jen nevzdat se.

Milosrdná lež. Ale dokázali jí věřit tak dlouho, dokud se zázrakem nestala pravdou.

Agentů s povolením dvojitá nula máme k dispozici přesně devět. Ke každému číslu náleží i jméno, se kterým se agent ztotožní. Pokud agent padne v boji, nahradí jeho číslo někdo jiný. Jméno ovšem přechází spolu s kódem na nového nositele.
Agentovo jméno musí působit obyčejně, snadno zapamatovatelně.
Peter Keith. Alec Trevelyan. William Curtain. Samuel Johnson. Jack Mason. Aidan Flemming. Timothy Bills. Guy Benson. A samozřejmě James Bond.
Největší paradox je, že ten poslední sirotek, co jsme ho vyhrabali na skotské vysočině se opravdu jmenoval James Bond. Teď je v důchodu a my abychom 007 poprvé přejmenovali.
26. 7. 2020
M.

Zahalená postava postávala opodál diskutujícího hloučku.
Právě řečnil Strach. Živě vykresloval nebezpečí známá, možná, nebo jen tušená, mluvil o utajených zlotřilých záměrech, o nedůvěryhodnosti a falši všeho a všech.
Mnozí bledli, někteří přikyvovali.
Na zahalenou postavu občas někdo zamyšleně pohlédl. Jiní o ni sotva zavadili okem.
Vystoupila Pomluva a spustila, co jí jen pusa jela. Ne všichni věřili, ale naslouchali alespoň bezděčně.
Diskutovalo se stále vášnivěji.
Teď se do popředí drala Lež, s podporou Pomluvy a opatrným zájmem Strachu.
Pravda toho měla právě akorát. Rázně vystoupila, odhodila závoje.
„Tak abyste věděli…“
Hned několik hlasů ji okřiklo. „Nekecej, vůbec tomu nerozumíš.“

Ari se vrátila s dvěma krabičkami nudlí se zeleninou a jarními závitky. Lin se s atakem neznámých chutí vyrovnávala po svém. Sousta prokládala otázkami.
„Ari, můžu se na něco zeptat?“
„Říkej mi Thursday,“ odvětila, když dožvýkala závitek. „A můžeš.“
„Je Avery tvůj otec?“ Musí být, nic jiného nedává smysl.
Thursday, opět žvýkajíc, přikývla.
„To jsem nevěděla.“
„Není to veřejná informace.“ Srkání nudlí. „Matka si ho vzala kvůli penězům, chtěla ho otrávit, jeho to pobavilo, rozvedli se, narodila jsem se já.“
„To je zvláštní pořadí,“ zhodnotila Lin a odvážně se chopila hůlek.
„Definuj zvláštní,“ ušklíbla se Thursday. „Každopádně je to pravda.“

"Dámy a pánové, vítejte na Broadwayi v talk show Pravda a nic než pravda, kde ty nejodvážnější celebrity kouzelnického světa odpovídají na moje otázky pod vlivem veritaséra! Já jsem Euridika Holoubková a teď prosím potlesk pro našeho prvního hosta. Přivítejte módního mága, pana Credence Barebonea!"
Na jeviště vstoupil muž v honosné rudé róbě.

"Pojďme na první otázku. Credence Barebone je vaše umělecké jméno. Jak se doopravdy jmenujete?"
"Aurelius Brumbál."
V sále to zahučelo.
"Pokud byste byl zvěromágem, jakým zvířetem byste byl?"
"Počítám, že kozlem," zasmál se Credence.
"Proč zrovna kozlem?"
"Víte, můj otec má patrně raději kozy než módní návrháře."

„Já si říkal, proč tu máte v knihovně celej foch tý samý knížky a ono to jsou všechno různý díly. To je fakt tolik nádorů?“
„Jo, to je klasifikace Světový zdravotnický organizace, jednotlivý díly jsou podle orgánových systémů. Podle zařazení tumoru se pak odvíjí jeho další léčba.“
„Takže tam je veškerá pravda o nádorech?“
Povzdechnu si: „Je tam stav našich současných znalostí. Někdy nádor sice sedí přesně do určité kategorie, ale stejně se chová jinak. A někdy ani prostě nikam zařadit nejde.“
„Takový vědy a furt taková nejistota.“
„Někde v té naší exaktní medicině přece musí být prostor pro zázraky.“

His second murder had made everything clear.

Not that murder was good! Murder was terrible; that was the point. He was terrible; Stede was a terrible, terrible person, and accepting that truth was key to everything.

As he ran, blindly swatting at the branches clawing at his face, he listed his myriad wrongdoings:

Left wife and children.

Petty theft, looting, bit of pillaging.

Kidnapping, torture - not directly, but he'd allowed it to happen!

Violent assault, wanton passive aggression.

Lustful thoughts.

Stede closed his eyes and ran faster. It would be all right, he would make it right. Or die trying.

Na začátku byli všichni lidé čestní a laskaví a pravdomluvní. Jak šel čas, objevila se první lež - a s ní i trest za lhaní.
Za každou vyslovenou lež spadne na zem jediné zrnko písku. A lidé si řekli:
"Jedno zrnko písku! To nic není,” a lhali dál.
Čas plynul, děti vyrostly a staly se z nich rodiče a prarodiče. Lidstvo vzkvétalo s každou lží, jakkoliv malou, pouště rostly. Krajina, jejíž nehostinnost měla původ v lidské nečestnosti.
Jak to, že pouště nepokrývají zemi celou?
Protože přes všechno jsou stále i ti, kteří nosí pravdu a čest a laskavost ve svých srdcích.

Rosie něco vesele žvatlá, John přechází po kuchyni, vaří večeři.
„Šelo?“
„Ano, zlatíčko moje?“
Sherlock se zarazí, špatně! Takovéhle věci říkat nesmí, pohybují se na tenkém ledě, tolik nevyřčených slov, nepřirozeného ticha. Rosie není jeho, zopakuje si v duchu. Není a nebude. Slyšel to John?
Otočí se ke kuchyni, John stojí přímo za ním. Přišel blíž? Kdy? Nevšiml jsem si!
„Sherlocku, to je v pořádku.“
Klidný, usměvavý. Nezlobí se, uvědomí si detektiv překvapeně. Možná by měl.
„Není to pravda, Johne.“
„Proč by nebyla? Miluješ ji,“ pokrčí rameny.
A najednou Sherlock nedokáže mlčet, musí to říct.
„Miluju vás oba.“
„Já vím.“

Dveře vrzly a Severus se okamžitě vztyčil na posteli. Nemohl spát. Čekal, jestli se Potter neobjeví. Nepošle zprávu. Cokoliv.

V tlumeném světle pronikajícím z chodby zíral do prázdné místnosti. Zamračil se, když se dveře začaly zase zavírat. Sáhl po hůlce.

„To jsem já,“ zašeptal Harry a shodil ze sebe neviditelný plášť.

„Pottere,“ zavrčel Severus a znělo to současně naštvaně i úlevně. „Kde jsi sakra byl?“

„Já jsem… No, to…“ zakoktal se Harry.

„Pravdu,“ štěkl Severus. „Málem jsem zešílel strachem, tak se neopovažuj lhát.“

Harry nad tím nečekaným přiznáním překvapeně vykulil oči.

„Byl jsem připomenout ministrovi, že jsi nevinný,“ přiznal opatrně.