DMD č. 25. pro 25. 4. 2022. Téma: Pravda

"Kdyby mi nepomohli kamarádi, už bych tady nebyla. A tak jsme ho našli a on prostě čekal, že se od něj nechám ovládnout, protože nikoho jiného nemám. Jenže s démony je těžké pořízení, Kopecký. Víš proč?"
"Protože na tom, co chce ten, kdo je vyvolal, jim moc nesejde?"
"Protože vždycky chtějí JEHO duši. To je cena, kterou nakonec zaplatí každý. Může to trvat roky, ale stejně zaplatí. Jim stačí jen si počkat, až uděláš chybu. Démon by ho býval prostě zabil, víš? Ale já se Viktorovi chtěla pomstít. Dodnes jsme pravdu znali jen tři. A teď ji víš i ty."

„Teto, pojď si hrát!“
„Na co?“
„Na pravdu.“
„To já neumím.“
„Tak třeba na já si myslím?“
„To neznám, to bys mě musel naučit.“
„Na honěnou!“
„Rozhodně neběhám, synovečku!“
„Na schovávanou?“
„To víš, ty se někam schováš, já tě nenajdu a máma mě přerazí!“
„Tak můžeme hrát na slepou bábu.“
„Zavážeš mi oči a já o něco přerazím i bez mámy, viď?“
„Ale teto, mě už nic nenapadá...“
„A co na ospalé medvídky?“
„Jak se to hraje?“
„Lehneme si tady na zem, pořádně se přikryjeme, zavřeme oči a nebudeme se smět ani hnout. Kdo dřív usne, ten je ospalý medvídek.“

„Hänsl, snad bychom měli ještě všechno zvážit. Válka na spadnutí, spousta sousedů už je pryč.“

„Marie! To už jsme přece probírali.“

„Povídá se, že nás Čechoslováci chtějí postřílet. Zabijou nás, Hans! Všechny nás zabijou, abychom jim nevpadli do týla.“

„To je přece nesmysl!“

„Jak to můžeš vědět? Nevíš! Nic nevíš, jen jim pořád věříš! Kvůli Tobě tady nakonec všichni pochcípáme!“

„Marie, uvažuj. Čechoslováci se zakopali v těch svých betonových bunkrech a budou v nich sedět, dokud nebude po všem. Byli by blázni, kdyby ne. My nejsme v jejich týle.“

„Pravda." Máti se zlomí hlas: "My zůstaneme mezi nimi a Němci.“

„Ne, nepřivítám tě, Geralte. Řeknu ti pravdu, nechceme v naší vesnici takové jako jsi ty, ani tobě podobné. Je kolem vás příliš mnoho povyku, krve a v závěru pak starostí.”
„A nezajímá tě ani tohle?” Vysypal Geralt na stůl obsah brašny. Zlato zacinkalo a šperky se zatřpytily.
„Tohle,” zasvítily starostovi oči.
„Patří to mrtvým mužům, které jsem přivezl. Zlato může být tvé, stačí, když je řádně pochováš u vás na hřbitově. A u ostatního mě zajímá, jestli nevíš komu to patřilo. Netušíš, zda tu někdo s tímhle neobchodoval, nebo se to někomu ztratilo? Případně se někdo nehledá?"
Starosta se zamyslel.

1982
Vlak se pomalu rozjížděl z nádraží. Drncaj drncaj, drncaj drncaj... notoval si svou písničku a odvážel mne z míst, které znám, tam!
Ještě mi v hlavě zní slova mistrové: "Tak ať se ti tam daří dobře. A co pak budeš dělat? Už víš?"
"Vím." klackovitě jsem odpověděla: "Vrátím se a budu tady učit."

Brno se stalo mým studentským domovem a Rajhradská škola nekonečnou studnicí poznání se skvělými učiteli.

1986
"A tady, Vám kolegyně, představuji novou posilu. Je z Rajhradské zahradnické, tak nás třeba naučí i nějaké jiné postupy."
"Já nikdy nelžu, říkám pravdu." mrkla jsem na nyní již kolegyni.

Sama za dveřmi. Hudba.
Dvě židle, dva lidi. Dotek a pohledy. A ty nejskutečnější, nejpravdivější, nejintimnější pocity.
Ruka se natahuje a chvěje se nervozitou.
Jsme tady a jsme tu spolu.
Nesnažím se zastavit slzy, protože tak bych jenom lhala. Bere můj obličej do dlaní a tiskne naše čela dohromady.
Netřeba slov.
Zvedá se. Nechci ji nechat odejít. Vím, že musí, ale chci ještě chvíli, ještě jeden dotek. Ještě setřít slzu z její tváře. A usmát se na ni.
I přes mokrý obličej cítím v srdci radost. Svírám její kapesník zmáčený mými slzami.
Dveře se zavírají. Sama na židli. Hudba utichá.

"Jedna a jedna jsou dvě. Ne čtyři, dvě a kousek, dvě a světelné kvantum. Dvě."
Prosté a neoddiskutovatelné... hmm... dvě nohy vklouzly do prostých sandálů.

"Jak bych ti to... hmm..."
Ruce se zastaví nad měkkými papučkami.
"Ale k čertu. Je to ošklivý!"
Obraz je odhozen do krbu.
Po podlaze klapou solidní dřeváky.

"Víš, někteří lidé se chovají hůř než fretka se vzteklinou nakažená morem."
Váhání mezi Uggsy a fialovými jehlami s nalepenými kamínky a peříčky.

"Nic není černobílé, vždycky, za každých okolností, si musíš poslechnout obě strany."
Procházení botníku. Váhání, rozmýšlení...
"Ty, tohle je vlastně tvoje, ségra."
"Jo, už běžím!"

Metoděj požádal syna, aby odešel.
„Radime, čekám návštěvu. Nebyl by rád, kdyby ho někdo zahlédl. Bojí se. Kdybys ho včera viděl, chudáka starého. Ruce se mu třásly, opakoval, jen aby mě tu neviděl...“
„Koho se mohl bát?“ zeptal se Radim.
„Nikoho jiného než Bernarda.“
Už se stmívalo, když se ozvalo nesmělé zaťukání. Metoděj vyšel a uviděl starého kněze Bořivoje, schouleného v nepadnoucím plášti. Mírně se mu uklonil a pozval jej dovnitř. Bořivoj ztěžka usedl.
„Čím ti mohu prospět?“ přerušil ticho hrnčíř.
„Jsem špatný kněz. Přišel jsem pro rozhřešení.“
Metoděj posmutněl. Nebude snadné vysvětlit, že hřích snímá pouze Ježíš, ne člověk.

"Co je pravda? Muška jenom zlatá, která za večera...," deklamoval Tyros.
"To je štěstí, ne pravda," zničil mu Nedělní chvilku poesie Mossi.
"No a co Vašek?" navrhl Mimas.
"Jako: Václav Pravda, narozen nevim kdy, člověk, dvě nohy, ruce, nosí brejle, pomalu šediví. Poslední čtvrtstoletí se zabývá za cenu osobního a rodinného nepohodlní obveselováním davu kostýmovaných úchylů tvořením conů. To na sto slov nedám."
"A ten sepáckej destruktor Pravda Republiky?" zeptal se Berek.
"Co?"
"Ten zničenej předevčírem."
"Zhouba Republiky!"
"Aha! Ten nápis byl tak odřenej, že to nebylo k přečtení."
"Co mám teda napsat?"
"Napiš 'Pravda vítězí'. Padesátkrát. A máš to."

Slova drhnou a škobrtají, neponoří se pod hladinu všednosti. Naslouchá – srdce tlukoucí radostí přeskakuje v běh úzkosti, nerozumí náhlé změně: Mluví cize, ztěžka, trhaně, kde jindy jeho slova hladila, hrubě škrábou.
Místo růží jí myslí prokvétají trny, snad je to jí... snad tak blízko setkání ztratily ornamenty vyznání upřímnost.
Hlas vyslyší její pochybnosti – sametově se prohloubí a znovu jeho inkoustem zní noční tma blízká z dopisů.
Zavře oči a nechá se jím unášet, odežene něžný dotek podvědomí, hlas znějící ze vzpomínek. Na letmý okamžik srdce odkrývá pravdu, ale závoj snu rychle opřede její hrany – a Roxana políbí svou vytouženou lež.