DMD č. 25. pro 25. 4. 2022. Téma: Pravda

Vznešený mladý pán narodil se udatnému bojovníkovi Viktorínovi z Kumštátu a neznámé dívce, jíž si otec z bojů přivedl urozené Anně z Vartenberka na hradě Bouzov v Poděbradech na dvoře svého strýce v Horažďovicích, kde za kmotra mu byl sám Jan Žižka. V sedmi letech o otce přišel a jeho poručníkem stal se ujec jeho Boček strýc Hynek z Poděbrad Heralt z Kumštátu, jež ho k boji připravoval a coby čerstvě dospělého čtrnáctiletého dovedl ho do bitvy u Lipan, kde spolu bojovali na straně kališníků katolíků.
Kdo mohl vědět, že ten holec to jednou dotáhne na zemského správce a krále.

James s Peterem zabalili Remuse do deky. Sirius zůstal ještě chvilku v psí podobě.
Vidět někoho tolik zranitelného a zraněného… takhle to líp vstřebával než v podobě kluka z rodu Blacků.
Jenže Remus se navzdory slzám smál. „Pořád nemůžu uvěřit, že jste animágové.“ Zavrtěl hlavou a natáhl ruku k Siriusovi.
V psí podobě je i objímání nějak snazší.
„Sirius Black,“ řekl mu Remus do špičatého ucha. „U tebe to ani jinak dopadnout nemohlo, viď?“
Ne, souhlasil v duchu Sirius a šťouchl ho vlhkým čumákem do rozpáleného krku. Ale se jménem to nemělo co dělat. Pomalu si začínal tu pravdu připouštět.

Neexistuje nic jako objektivní a čistá pravda. Můžeme se jí přiblížit, ale nikdy ji dosáhnout. Pravda se skládá z malých střípků nenápadných lží, kterými upravujeme příběhy. Stačí převyprávět událost, v níž záměrně či omylem vynecháme jemný vánek, který ten den foukal a teplé slunce, jež tehdy hřálo. Nebo jen zapomenout na mravence, jenž nám přeběhl přes nohu či zbarvení nebe, které prodlužovalo stíny pod úhlem dvaceti stupňů.
A za pár let se z obyčejného příběhu stane příběh jiný. Vzdálen od pravdy, upravený a pozměněný. Lež s pradávnými fragmenty něčeho, co bývala pravda. Žijeme v nekonečné iluzi vytvořené neustálým lidským jednáním.

Dostihli ji v půli odpolední hlídky.
“Připravte loď k boji!”
Víření bubnu proťalo vzduch. Ostrý hlas bocmanovy píšťalky.
“Pane Keithu, na palubě Margarity jsou ti odvlečení domorodci. Až ji dobudeme, pokusme se je získat na naši stranu.”
Maska jistoty halila domněnky do hávu pravdy. Nesměla dát najevo pochybnosti.
“A pokud se nemýlím, nalezneme na ní i pana Miltona a zbytek jeho lidí.”
“A pokud ne?”
“Pak jsou mrtví.”
Tři slova. Úder do žaludku. Přesto nehnul ani brvou. Stejně jako ona.
“A teď máme nějakou práci.”

Děla zarachotila do střílen. Poslední slova povzbuzení. Odvahy. Margarita přijala výzvu.
První salva rozpoutala peklo.

XiChen chtěl porušit status quo, ale bál se, že tím vše zničí. Jak dlouho lze obelhávat čas? Nevěděl.

"A-Yao...," začal s těžkým srdcem při snídani. Ten ho však přerušil.

"Musíš vědět, Druhý bratře, že jsem se nezměnil," srdce v hrudi měl těžké jako horu.

XiChenovi se rozšířily oči.

A-Yao si povzdechl.
"Jsem stále tentýž muž, který spáchal všechny ty věci, pro které ho nenávidíš."

Xichen chtěl namítat, že tak to není. Že nikdy doopravdy necítil nenávist!

"Jsi vůdcem sekty, nemůžeš tu se mnou zůstat věčně," vydechl nejtěžší z pravd, "Pokud potřebuješ odpovědi, musíš se ptát," vydechl, "řeknu ti vše..."

"A-Yao..."

Potemnělo nebe smutkem. Je tmavé jako obloha krátce před bouří. Nebe bez naděje, snadno zaměnitelné s mořem hoře.
Ze země vyrůstají zvrásněné ruce, které přes plachetku v místě, kde jsou oči, zakrývají zoufalství. Bílý kus látky zcela skryl hlavu - hnízdiště nešťastných pocitů. Drží ji pohromadě, aby se nerozskočila. Smysly nechtějí vidět, zarputile odmítají přijmout pravdu, tu děsivě bolestnou ztrátu.

V pozadí dvě hlavičky smržů s povrchem podobným záhybům mozku, plného nápadů a invencí, které je spojovaly. Dva smrži, tulící se k sobě, jako dva blízcí lidé, ona a on. To už neplatí.

Místo nich se dere na svět hadovka smrdutá.

Oči se dívaly nehybně na plápolající oheň. Plamen se kroutil a vydával příjemné teplo.

Na zdi visela hlava medvěda, o kterém říkával, že ho vlastnoručně skolil během zápasu na život a na smrt, když se ztratil v hlubokém lese. Obecenstvo uznale pokyvovalo hlavami. Ale on věděl, že mu ji prodal šmelinář na internetu.

Poličky se prohýbaly pod vázami a miskami z porcelánu. Každému vyprávěl, že jsou to vzácné kousky z časů čínské dynastie Ming. Hosté je obdivovali s šampaňským v ruce. On nedával na sobě znát, že jsou to jen kopie z bazaru.

Kdoví, co bude povídat na onom světě…

Tichounce otevřeli dveře, vytáhli nářadí.
Jeden nasadil do vrtačky nový vrták, pořádně ho opřel o plech a zatočil.
"Ty vole, číhej na to!"
"To čumím, dyk von tam zajel jak do másla! Co je to za matroš?"
"Vím já? Nějakej slitej karbid či co. Hele, zkus si to taky."
Druhý muž stejně snadno vyvrtal další díru.
"Ty bláho, pancíř a proděravíme ho jak emementál! Můžem nasadit hasák! Káčo, kačenko, ty neobstojíš. Mergle budou! A fofrem!"
Zamyslel se.
"Poslyš... kdes k těm vrtákům přišel?"
"Koupil jsem je. Od kováře."
"Cos mu nalhal?"
"Nic. Řek jsem pravdu. Že potřebujem provrtat vocelovej plech."

V ložnici je tma hustá jako povidla a slova jí létají jako můry, sotva slyšitelně. Paní Hyun je zvyklá šeptat, nikdy nevíte, kdo vás může slyšet. První léta nemluvila ani před manželem, nevěděla, jestli mu věřit. Teď už doufala. S pravdou se to má jako se solí. Je potřeba jí dávkovat po špetkách, aby byla stravitelná. Když se to s ní přežene, může vás zabít. Zvyknete si sice na život bez ní, ale časem se všechno jeví poněkud nanicovatě. Šeptala o tom, že jí ani jeden z předepsaných účesů nesluší. Že by si ráda večer četla. Víc se zatím neodvažovala.

„Miluješ mě ještě vůbec?“ obrátila se prý Eva na Adama, ještě než měla pletky s Hadem, co jí poplet hlavu. Ona ve svém rouše, on sám na sebe, nadto v Edenu, sluníčko, zvířátka, rajská hudba ptáků a vůně broskví, zkrátka eromantika jak vyšitá.
„A koho jinýho, miláčku?“ vyhnul se první muž odpovědi.
Myslím na praprapředka, putujíce se starou apokrajinou, kde všechno, co žije, věkovití zombíci.
„Líbím se ti ještě vůbec? Nejsem už moc stará?“ dotírá v přestávkách mezi únikovými maratony.
Odbývám ji, ale skutečnost je taková, že mě nouze naučila housti: zamilován až po uši!; jenže objímej, když na útěku.