DMD č. 16. pro 16. 4. 2012. Téma: Jak na pevné boky

A/N: Obsahuje jeden expresivnější výraz. Vychází z jedné mé starší povídky, kterou naleznete zde: http://may-fowl.blog.cz/1204/uvnitr
„Přidáš si, Fanny?“
„Díky, nechci se přejíst.“
Musím se učit ale nejdřív svačina Copak to tu máme no fuj vůbec nemám chuť Kde je čokoláda není tu nic jen plná lednice uteč dokud můžeš Rychle rychle naposledy pak už nikdy nebudu jíst.
Ach Bože už zase co jsem to udělala já se tak nenávidím mám špeky na čele.
Žer na svět honem něčím ten hnus zajez nutella chleba se sýrem čokoláda na vaření jednu řádku druhou třetí tabulka v prdeli pomoc! ještě sousto a vrhnu to nesmím smrděla bych máma by měla starosti máma jde –
„Nechtěla ses učit?“
„Jo, chtěla.“

Mistrovi se to řekne, pořiď si krabičku na suché ingredience. On má svou osvědčenou raráškovskou, kterou, soudě podle ohmatání, používá už pár desítek let.
Luis to se dřevem moc neumí. A aby si takovou krabičku koupil, na to rozhodně nemá. Kdyby chtěl truhličku s kouzelnou figurou, jako má mistr, tak by se už vůbec nedoplatil.
Mistrovi se to řekne, vyrob si ji z papíru.
Taková krabička musí, překvapivě, unést až půldruhé libry. Nesmí se jí nečekaně prohnout dno. Musí mít stabilní boky...
K čertu s tím!
Lisa se už nevydržela dívat, jak se učedník pachtí.
„Nechtěl bys tam vlepit špejle?“

Moc dobře věděla, jak to zařídit, aby všichni hleděli jen na ni. Velké zelené oči, černé řasy, pěkně vyplněný dekolt, štíhlý pas a pevné boky…
Dalo to trochu práce. Člověk musel něco vytrpět a musel počítat s tím, že pod ty krásné šaty chůva pořádně utáhne šněrovačku.
Při šněrování bylo třeba se něčeho pevně držet, protože chůva tkanicemi cukala ze všech sil. Když byla Scarlett konečně hotová, nemohla nic jíst a sotva mluvila. Ale v pase měla sedmnáct palců.
Mohla jít na ples, svůdně mrkat dlouhými řasami, tvářit se skromně a bezradně - a ulovit každého, na koho se uráčila podívat.

Fandom: můj oblíbený Ďábel nosí Pradu :) Poněkud AU
Prohlédla se v zrcadle.
Tragédie.
Stehna, zadek, boky, břicho – nic nebylo správně.
Na váze zaúpěla. Další kilo navíc.
Určitě to je tím dortem na narozeninách dvojčat.
Čtyři vrstvy, marmeláda, máslový krém, pravý, pekelně sladký marcipán.
Co ji to napadlo. Jíst takovou kalorickou zrůdu. Zvlášť když už dva týdny neměla čas na tenis a celé dny proseděla v kanceláři.
A pak pracovní obědy... Od člověka se čeká, že bude skutečně jíst. Saláty pouze modelkám.
Nemůže držet dietu, jak by vypadala. Kouzlo spočívá v tom, že jí víc než většina zaměstnanců a přesto vypadá líp než všichni dohromady.
Ani ďábel není dokonalý.

Darina – další z mých spolubydlících – byla krásná v konvenčním slova smyslu. Právě její vzhled mne zaujal, když jsme jednaly o podnájmu. Věnovala jeho údržbě a zdokonalování takřka každou volnou chvilku.
Jsem spíše nočním tvorem, ale kvůli ní jsem změnila své zvyky, abych mohla pozorovat její mnohahodinový ranní rituál. Kupodivu se o svá tajemství ochotně dělila a s radostí mi vysvětlovala smysl jednotlivých úkonů i cviků.
Prvotní instinkt mi velel pohrdat Darinou pro její povrchnost. Ale potom jsem pochopila, že sama sebe vnímá jako umělecké dílo, jako příběh, který je povinna světu vyprávět. Tomu jsem rozuměla. Rozešly jsme se v dobrém.

Pozn.: Za nápad vděčím Aplír a její vynikající stoslovce. Taky bych měla připomenout Saphiru a její rovněž výborná malířská dílka. Díky tomu nevzniklo původně plánované BJB, ale tohle.
Fandom: Historie... a renesanční malířství
Půvabná tanečnice se vznášela před diváky jako přelud.
Ladné pohyby, plavé vlasy, bílé roucho halící pěknou postavu se štíhlým pasem a oblými boky.
Filippo Lippi maloval svou Salome. Před očima mu jasně vyvstávala ta krásná tvář.
Přál si Lucrezii znovu pohlédnout do očí, dotknout se té pleti, sevřít v objetí postavu, jejíž lákavé tvary zastíralo řeholní roucho.
Ženské tělo… Jak se ubránit žádosti, které se měl navždy odříci?
Marná touha. Ona patří Bohu. Sám složil řeholní slib. Smí se jí dotýkat pouze štětcem.
A až dokončí své zakázky v Pratu, nikdy už se s ní neshledá.
Nebo je přece naděje…?
***********
Vysvětlivka: Skutečný milostný příběh, na který je krátká i červená knihovna. Renesanční malíř Fra Filippo Lippi byl karmelitánský mnich z Florencie. V Pratu (nedaleko Florencie) se zamiloval do novicky Lucrezie Butiové, podle níž namaloval řadu madon a její podobu má také Salome na Lippiho cyklu fresek o životě Jana Křtitele v pratské katedrále. Lippi nakonec Lucrezii unesl a žil s ní. Jejich syn se rovněž stal uznávaným malířem.
Mimochodem návštěvu Prata vřele doporučuji.

Po skončení porady zůstal Daniel von Drak sedět na svém místě. Pročetl si poznámky, potom si půjčil noviny od Jaroslava L. Při procházení zpráv stále jedním uchem poslouchal okolní ruch, na což si zvykl ve sbírkách.
„Jiřko, podívej!“ zaslechl říkat angličtinářku Janu S.
„To jsou krásné šaty!“ odpověděl nadšený hlas Jiřiny N., který pokračoval: „Ty sis koupila?“
„Ráda bych. Jenomže se na mě podívej. Boky jak autobus, stehna jak dva kmeny… Chtělo by to zpevnit,“ vzdychla smutně Jana.
Milé dámy, pomyslel si Daniel von Drak. Podle mého potřebují pevné boky jenom loď a chlívek pro prase. Vám to sluší takhle.

Nesoutežní... Ta představa mě tloukla do hlavy celou cestu ze školy, nešlo odolat...
----
„Tady někdo půjde ke dnu“ pošklebují se nám kluci. Stařičká Bulovka rozhodně není ideálem krásy. Tenká vrstva laminátu na bocích už má svá nejlepší léta dávno za sebou a odraný kýl byl svědkem nejedné nehody. Sami si hrdě nesou Lochnesku. Krokodýlí hlava je přirozeným vlnolamem a pevný plast odolá kdejakému kusu nezvedené horniny. Tahle loď je samotným ztělesněním bytelnosti...
...K uším nám doléhá hřmění Staroměstského jezu. Blížíme se k propusti.
„Teď! Vpřed!“
Pár pádel se noří do vody. Křehká kanoe klouže proudem. Přes příď se nám valí voda.
„Vpřed!“
Hurá! Jsme venku. U pilíře Karlova mostu vidíme zelené bříško Lochnesky.
----
Pozn.: Na Staroměstském jezu (kdo zná, ví) je takřka pravidlem, že zatímco lehké (a vratké) zavřené lodě proplují, tak jindy téměř "nepotopitelné" otevřené plasťáky se cvakají jeden za druhým.

"Připraví se kapitán Jack Harkness! Můžete mu někdo přinést čerstvý ručník?"
"Klapka!"
"Zdravím dámy. Podívejte se na svého muže, teď na mě, znovu na něj a nyní zase na mě. Bohužel on není já. Ale když se začne hnát za Doktorem a prchat před nepřáteli, může mít tak pevné boky jako já. Podívejte se dolů, nahoru, kde jsme? Na Marsu. S mužem, který má postavu, jakou by mohl mít i váš muž. Co máte v ruce? Zpět na mně. Mám to já. Je to ústřice a uvnitř dva klíče od Tardis. Všechno je možné s mužem, který cestuje s Doktorem."

(10. dubna 1912)
„Copak je, Eliško?“ přidřepl si starostlivě krysodlak k dcerušce a všichni ti lidé okolo pro něj přestali existovat.
„Když ono je to ještě tak daleko… a mě se už stýská po Praze,“ postěžovala si holčička se zrakem sklopeným.
„Neboj se. Nebude trvat dlouho a budeme tam. Rychle si tam najdeš nové kamarády a s těmi starými si budeš dopisovat.“
„Když oni neví, kam mi mají psát.“
„Tak jim napíšeš první.“
„Tak jo… trochu se té cesty bojím.“
„Není čeho. Vidíš ty pevné boky?“ společně pohlédly na černý kov. „Nic nám nehrozí.“
Leda nešťastný ledovec. Objala ho.
„Neboj se a mávej.“