DMD č. 00 pro březen 2023. Téma: Rozsypaný vagón

Ženu se však nevím kam Již nejde vystoupit Všechno rychle ubíhá Záchranná brzda je utržená Jízda již nejde zastavit a nejde ani vystoupit Rozsypaný vagón Rozsypaný vlak Rozsypaný život Zbývají jen vteřiny Ten kdo dřív pomáhal nehoráznou daň si vzal
Brčko Piko Papírek Koule Už nepomáhají jen hlasy v mé hlavě na mě volají Vyskoč ven a všem to nandej Nejde skončit ani jít dál To on mě ovládá a za mou páčku si tahá Nic nedává smysl Chci vrátit čas Vzít si pilulku která vše jak zmizík vymaže Čas nejde vzít zpátky Kdo mě zachrání kdo za mě vyplatí

Nakrčil nos, hleděl na vetchou barabiznu. Každou chvíli očekával, že se zhroutí a s ní i obyvatelé uvnitř. Nemohl uvěřit, že svolil. Že tady stál a měl vůbec v plánu jít dovnitř.

V ruce držel láhev vína, která dost možná měla větší cenu než celý pozemek. Koutkem oka zahlédl, jak se něco za rohem mihlo, ale ve vteřině to zase zmizelo. Na rozryté trávě ležel předmět, který vypadal jako květináč, ale když přimhouřil oči, rozeznal v něm dětskou hračku. Rozpraskanou a léty zmoženou ostrým svitem slunce. Rozsypaný vagón hlíny, v níž rašil plevel.

Ozval se hlas: „Draco, drahoušku, pojď dál!“

Dobrý den, vážení studenti, vítám vás opět svých sbírkách. Velmi rád vás vidím, potřebuji pomoci v oddělní genetiky. Kostlivci si včera udělali menší večírek a rozmetali několik dvoušroubovic DNA a jednu RNA. Bude nutné sesbírat všechny dusíkaté báze a komponenty cukrfosfátové kostry.
Nebude to jednoduchá práce, avšak pořád to budeme mít jednodušší než vědci, kteří izolují DNA neandrtálců.
Tato takzvaná ancient neboli archaická DNA se totiž nedochovala v podobě, jakou známe z našich buněk.
Vědci v čele s průkoníkem Svante Pääbem vyvinuli metody, jak tuto DNA extrahovat z mitochondrií. Velmi složitá práce, poněkud připomíná sbírání rozsypaného vagonu, který vezl jehly.

Jako každý obyčejný den sedím za volantem.
Vpravo, kruháč, vpravo, vlevo...
Oči kloužou po krajině a myšlenky se rozbíhají jako duhové kuličky - vzpomínky, nápady, postřehy tady a teď...
... tak krásně se rozvlní měkké křivky polí, když si oblékají nový zelený kabátek...
... pták zamrzlý v místě, když pro silný vítr jej křídla neposunou...
... srpek měsíce odrážející krajku slunečního svitu na ještě modré obloze...
... tvář táty (mihne se ve vzpomínce: takovou alejí jsme spolu chodili)...
... nezapomenout zajet na poštu...

Proplétají se hlavou, najdou své místo, svůj čas. Duhové kuličky myšlenek jako korálky rozsypané z vagónku vláčku mého vnoučka...
... jak krásně se smál...

Jede jede mašinka,
kouří se jí z komínka,
jede jede do dáli,
veze -

Cink.
Křus.
Kutululů.

Údolím koleje duní,
tmavá noc ubíhá...

Měsíční světlo se třpytí na střepech a leskne se v loužičkách rozlité žitné.

Je ráno,
je ráno.
A nohama stíráš -

Auvajs.
Krev crčí mezi pražce.

Šlapej dál, táhni ke všem čertům!

To se lehko řekne. Pajdáš, jak se dá.

Z Kentucky do Tennessee,
přes hory a přes -

Ani nechceš pomyslet. Než se doploužíš do nejbližšího města, to bude ještě štreka.

Jen prázdný nádraží na tebe dýchá samotou
a žádnej vlak, ani nákladní tu nestaví...

Takže jsi v loji.

4. V bodech shrňte dějiny osidlování Rubové země.

5. Co se stane, když vjede plně naložený vůz na slabé místo vnitřní sítě?
Propadne do vnější sítě a tou se rozsype někam pryč.

První vagon vykolejil v Petrohradě. Vezl její dětství.
Druhý takřka vzápětí v Oděse. Vzal s sebou jejího prvního manžela.
Ve třetím, pražském, skočil těžce pošramocený její sen o Národním divadle.
Ze havárie čtvrtého se ona i její druhý manžel zachránili bez škod na životě i zdraví; spravit ho ale bylo nemožné.
Pátý vyletěl z trati bleskurychle. Do vln Černého moře jí unesl nejmilovanějšího milence.
Teď lokomotiva ztěžka vleče poslední dva vagony. V jednom se radostně opíjí talent, sláva a všichni žáci Jelizavetiny školy. Ve druhém sedí ona sama, zírá do tmy a zahání noční běsy kratičkými vpády do horoucích lásek.

Morseovka, wagón klád
Jako na dvou židlích stát
Nebo na dvou lodích plout
Marně zkoušet nespadnout
A wagón klád jede dál
Já však stojím opodál
Chci dobro pro všechny, mír a klid
Abychom uměli spolu tu žít
Mnohem víc soucitu a méně zlosti
Chtěla bych jednotu v různorodosti
V dáli mizí wagón klád
Snažím se nerozsypat
Ať už tak a nebo tak
Vždycky mi ujíždí vlak
Vždycky kus ze sebe ztratím
A za všechno draze platím
Jak udržet vnitřní plamen
Kde mám svůj základní kámen
Bez nějž se vše rozpadne
Tma zahalí soumrak dne?

Snad to nějak všichni jednou zvládneme

Překročil hračky válející se po pokoji, obratně se vyhnul pohozeným kostkám, ale o něco zakopl.
„Kur-“ rychle se zarazil.
Zpropadený vláček. Jeho kmotřenec měl koště, ale někdo si myslel, že každé dítě touží po vláčku.
Hluk přilákal malého Harryho, který se při pohledu na převržený vláček, jehož lokomotiva stále kroužila po místnosti (jak se u tohoto měl nepřizabít, nechápal), dal ihned do breku.
„Harry, je to jen vláček,“ snažil se uklidnit jejich svěřence.
„Jenom vláček?“ ozval se chladný hlas.
Podíval se na spoušť, co způsobil. Jenom rozsypal jeden vagón. Byl naložen čokoládou.
Kurva, napadlo Siriuse, když pohlédl na zamračeného vlkodlaka.

Lucius pěnil vzteky. Zlost v něm bublala jako lektvar těsně před výbuchem.

Nenáviděl cestování mudlovským způsobem. Jenže z přenášedla se mu zvedal žaludek a přesto, že se ještě nikdy neztrapnil tak, že by popřel svou eleganci v jakékoliv situaci, nehodlal riskovat, že dorazí v jiném než perfektním stavu.

Možná to měl risknout. Nebo doufat, že by se mu podařilo z Británie do Rumunska přemístit v jednom kuse.

Pak by se nemusel na obsluhu vlaku neupřímně usmívat, když se jim rozbil vagón a vysypal se na koleje.

Jen vidina, že znovu konečně uvidí Charlieho, ho donutila zůstat v klidu.

Aspoň navenek.