Trampské písně

Byla to nejkrásnější squaw, když přišel k jejímu kmeni, nedostudovaný flanďák, greenhorn, jehně. Smála se, když na květu mučenky vysvětloval Spasitele. „Tvůj Bůh je ospalý Bůh, žije v ospalé květině“, řekla a pak ji svému muži namíchala společně s kozlíkem a byla s ním a pod ním a on byl v ní.
Když chtěla odtáhnout se svým lidem a nechat ho jeho Bohu a smála se jeho údivu, sevřel jí krk a držel, dokud se smát nepřestala. Ztratil ji, pak ztratil Spasitele a nakonec sám sebe a ustlal si na kolejích.
Nikdy už neucítí mučenkovou vůni. Jen kouř Mrtvýho vlaku.

V nádražní čekárně nevidomě zírá do zaprášeného okna a kouří jednu papirosu za druhou.
Má v očích smutek Sáry, Rebeky a Ley, tisíců bezejmenných židovek, pro které Karl Bischoff projektoval Auschwitz-Birkenau. Má tělo indiánek, pro které hobos zabíjeli a byli zabíjeni. Má rusé vlasy bělogvardějských žen, které rudí komisaři posílali těžit zlato na Vorkutu. Má tisíc tváří, pro každého zatracence jinou. Všichni po ni touží k zešílení.
Ji samotnou žádný z nich nezajímá. Čeká, stále čeká, až zahouká Mrtvej vlak a přiveze jejího muže – ochlastu, hochštaplera, děvkaře a karbaníka, který ji kdysi nechal chcípnout na kolejích.
Miluje ho a nenávidí.

Jede jede mašinka,
kouří se jí z komínka,
jede jede do dáli,
veze -

Cink.
Křus.
Kutululů.

Údolím koleje duní,
tmavá noc ubíhá...

Měsíční světlo se třpytí na střepech a leskne se v loužičkách rozlité žitné.

Je ráno,
je ráno.
A nohama stíráš -

Auvajs.
Krev crčí mezi pražce.

Šlapej dál, táhni ke všem čertům!

To se lehko řekne. Pajdáš, jak se dá.

Z Kentucky do Tennessee,
přes hory a přes -

Ani nechceš pomyslet. Než se doploužíš do nejbližšího města, to bude ještě štreka.

Jen prázdný nádraží na tebe dýchá samotou
a žádnej vlak, ani nákladní tu nestaví...

Takže jsi v loji.

Některé noci jsou jako těžká deka. Olovo spánku dusí nádraží i vechtrovny a neviditelná ruka stáhne šraňky pro Mrtvej vlak.
Rezavá a špinavá lokomotiva, popraskaná skla, dveře kotle visí na posledním pantu. Vagóny s vytřískanými skly i dveřmi drží pohromadě snad jen silou vůle. Telegrafní dráty se rozezvučí a do noci monotónně šeptají jména cestujících: Těch, kteří skončili svůj život na kolejích. Těch, kteří skončili jiné životy při stavbě tratí. Těch, kteří do dobytčáků nakládali živé mrtvé a posílali je do Osvětimi, Bergen-Belsenu, do Vorkuty, na Kolymu.
Jedou až na konečnou. Do Poslední stanice, černé jako peklo samo. K nám.

Na terásce před štěchovickým domkem stála židle a stolek. Starší pán seděl u stolku, před sebou hrnek s polovychladlou kávou, dřevěné prkénko s několika chlebovými drobty, nůž a noviny. Bylo průzračně jasné jarní dopoledne, Vltava se třpytila ve sluneční záři. Bylo ticho, kromě běžných zvuků malého města, štěbetání ptáků a tichého šustotu otáčených stránek.
"Těpic, Tondo!" zahalekal kolemjdoucí pán s pejskem na vodítku, zastavil se a opřel o branku. "Co že taková havaj? Kde máš Máňu, že tě dneska nekomanduje?"
"Ále, Máňa si vyrazila na rodinnej potlach, čekám ji tak zejtra," odvětil, a po tváři se mu rozlil spokojený úsměv.

„Ten saloon ve Fort Hazardu jsem vybílil krásně. Co na tom, že tam zůstal chlápek tuhej, stejně tasil dřív. Měl to rychlý, z baru rovnou na hřbitov obutých. Pak jsem štípnul koně a uháněl pryč. Jenže ta herka uběhla pár mil a chtěla whisky, dokážeš si to představit? Naštěstí to bylo asi jen půl míle na Hvězdu Jihu. To jsem ještě nevěděl, že to bude moje míle poslední. Sednul jsem tam ke kartám, k mý smůle mi z rukávu to eso vypadlo.“
„Poslední, co si pamatuju, že stojím s oprátkou na krku a někdo říká - tak kopni do tý bedny…“