Nachtvogel

Je přitažlivé, to vytáhlé děvče s kaštanovým copem, a v něm se palčivě ozývá čerstvě nalezená touha. A tak ji k sobě jednou ve stájích nesmlouvavě přitáhne. 

Dívka se roztřese, cloumá jí strach z nepoznaného. Očekává bolest, ale neprotestuje. 

„Chci tě,“ oznámí jí.  

„Proč?“ pípne. 

Bylo by tak snadné říct, protože já jsem pán a ty jenom služka. 

„Líbíš se mi.“ 

Ustrašeně se na něj podívá. Její oči mluví, i když je zticha. Polkne a kývne. 

Po chvíli se chlapec zvedne a odejde, aniž by se jí dotkl. 

Ten, který se jednou stane poručíkem Bánffym, právě prošel první zkouškou lidskosti. 

Vyprávěj mi, má milá, 

copak ses naučila? 

Učesat si vlasy 

do stříbřité krásy. 

Tváře zjemnit prachem z růže, 

okouzlit každého muže. 

Vyprávěj mi, má milá, 

copak ses naučila? 

Rty jak třešně, víčka zlatá, 

jen ať za mnou každý chvátá.   

Milovat se, trýznit dlouze, 

nepodléhat vlastní touze. 

Vyprávěj mi, má milá,

co jsem tě naučila? 

Když muž zavře oči, znaven, 

tíži zlata sejmu z ramen. 

Tělo stoka vítá něžně, 

měšec patří nové kněžně. 

A na závěr, má milá? 

Shrň, co jsem tě učila. 

Tvář děvky je jenom maska, 

kterou ďábel zuby laská.  

Duše ženy, zvadlá v špíně, 

vždycky skončí na mizině.  

"Hlavně, děvče, nepracuj!"

Tohle mi vždycky říká matka. Mám se dobře vdát, a manžel už se o mě postará. 

Ale kdo u nás vede domácnost? Kdo dává pozor, aby bylo jídlo včas na stole? Kdo přijímá nové služebnictvo a každý den se s nimi dohaduje, co je třeba udělat? Kdo udržuje společenské styky a slavnostní zvyklosti? Kdo se dřív společně s chůvou staral o ty chudinky dětičky? 

Její život je nekonečná výšivka denních starostí. Připadá mi smutné, že nevidí, kolik toho pro nás dělá. I tatínek bere její úsilí jako samozřejmost. 

Snad budu mít jednou odvahu tenhle křivý šev vypárat. 

Rok 1620. 

Jak jsem mohl zapomenout, že nejsem voják?

„…mluvit?!“ 

„…z jakého jsi rodu?!“ 

…že Turci mohou kdykoliv přijít znovu? 

Rok 1628.

Jak jsem mohl zapomenout chránit především svou ženu? 

„…že nesnáším ty zasraný fazole?!“ 

…že láska je krásná a bolestivá zároveň? 

„…že muži jsou všichni stejní?!“ 

Rok 1630. 

Jak jsem mohl zapomenout, co je podstatou křesťanského milosrdenství? 

…na manželský slib? 

„…že ti nikdy nepříslušelo hrát si na Boha?

…říct svému muži pravdu, když byl ještě čas? 

Rok 1633. 

Jak jsem mohl zapomenout na svou vinu? 

„… jaký byl náš nejstarší bratr?!“

…že jsem pořád jenom člověk a mohu zemřít? 

…odejít? 

Apolena jde jako každé ráno pro vajíčka. Vleze do kurníku a sáhne pod první slepici. Místo vajíčka ale najde něco úplně jiného. Zlatý náramek!

Druhý den se situace opakuje. Pod dalším opeřencem se zaleskne prstýnek. Třetí den se objeví rubínový řetízek.  

Apolena běží za paní domu. Ta šperky identifikuje jako její vlastní. Vyptává se jí, a zjistí, že se poslední dobou kolem kurníku podezřele motala Róza, která přitom pracuje v domě. 

Okamžitě přichází o místo a zanedlouho ji odvádí stráže.

Apolena září. Dostala pochvalu od paní, a ještě se nemusí koukat na tu slepici Rózu. 

Další na řadě je Světlana. 

A potom alchymista ulehl a zdál se mu prapodivný sen. Byl v něm kouzelníkem, mágem. Jeho familiárem – takové slovo ve vědomém životě nikdy neslyšel – byl oživlý kus černé látky. Vesele poskakoval, plazil se po jeho dílně a chichotal se. Občas i pomohl; vylepšil kouzlo nebo přinesl zásadní ingredienci. Někdy se mu namotal na zápěstí a odpočíval. A pak jednoho dne zmizel.  

Vzbudil se a týden nedokázal to zvláštní slovo pustit z hlavy. V neděli se k němu vplížila hubená černá kočka. Vesele poskakovala, běhala po jeho dílně a když ji pohladil, předla. Narozdíl od familiára byla skutečná.  

Pojmenoval ji Punčocha. 

Milá drahá Marto, 

ani nevím, proč Ti píši. Snad abys věděla, že jsem naživu. Doufám, že o takovou zprávu stojíš.

Odjel jsem ve spěchu, bez rozloučení. Měl jsem strach. Nebylo to ode mě příliš laskavé. Můj odchod tě musel rozesmutnit. Cítím se směšně. 

Jednou se do Prahy vrátím i kdybych měl jít pěšky, ale prozatím ode mě přijmi tuto maličkost. Když vidím pomněnky, vzpomenu si na tebe. 

Omlouvám se za vzhled listu. Jsem si jistý, že ho kurýr nejdřív dal předžvýkat svému koni, než Ti ho donesl. A také ho polil inkoustem.

Žij blaze. 

V.S. H.B.

Post scriptum: Miluji tě. 

Saracén neovládá žádný civilizovaný jazyk. Jak má pak člověk vědět, co mu vlastně nabízí? Jídlo? Malířský pigment? Nebo snad kosmetický prášek? 

Arabský obchodník ho pozve do stanu. Postaví na oheň mosaznou konvičku, nasype dvě lžíce směsi, přivede vodu k varu. Přisype kardamom, šafrán, hřebíček. Nalije do tenkých šálků, jeden mu podá. 

Rosenbauer přičichne, ochutná a zašklebí se. Recept ale přece jen koupí, spolu s pytlíkem toho prášku. 

V polovině plavby do Hamburgu kahwah dojde. Rosenbauer, který mezitím zjistil, že ho nápoj udržuje vzhůru a čilého, začne okamžitě plánovat novou cestu. Tohle bude mít určitě větší úspěch než ty zatracené brambory. 

Obléhání je dlouhé a nezáživné, a felčar je pěkně nerudný pták, je snadné si ho dobírat. Co kdyby mu třeba ze stolu zmizela rozečtená kniha? 

Tak tu Vincek sedí a soustředěně louská slova na předsádce, psaná zlověstně zakroucenými kudrlinkami: „Synem – sm-smrti bu-diž ten, kdo kni-hu ul-uloupí!“ 

„A pokud ji nevrátí, čekají ho plameny pekelné, věčné zoufalství a memorování účetních svazků,“ zahuhlá mu něco za zády a když se otočí, spatří temnou bytost, které z očí létají blesky. Kniha nekniha, s jekotem bere do zaječích. 

Felčar stočí roztrhaný plášť, zastrčí do kapsy zrcátko, sfoukne svíčku a jde si spokojeně dál číst. 

Armádní elita rokuje. Kdo bude vést jezdeckou kompanii arkebuzírů, když velitel i jeho zástupce zemřeli na tyfus, a nejvyšší žijící důstojník nestojí za zlámanou grešli? List je dlouhý. 

„A co poručík od Bludenze, Königsberg?“ napadne najednou někoho. „Slyšel jsem, že mu vypověděl poslušnost, když chtěl zmasakrovat obyvatelstvo té vzbouřené díry. Má odvahu a čest.“ 

„Budeme snad odměňovat porušení rozkazu?“ zavrčí podplukovník Bettelhofen. „Pokud někoho, tak bych raději Bludenzova pobočníka, toho Bánffyho. Pošlete pro něj.“ 

Pobočník Bánffy ale jejich nabídku odmítá. Důvod nesdělí. 

Po dalších dlouhých dohadech, třech spálených svících a jedné ostré hádce nakonec vyberou Königsberga. Zvítězila morálka. 

Alespoň prozatím.