Nachtvogel

Naleštěná jezdecká bota s klapnutím podpatku tříští rozbitou dlažbu.
Studené modré oči. Zjizvené ruce. Tvář jako rozbitá kamej.
Nový rekrut, do kterého byl teprve nedávno vtlučen řád a pořádek, kráčí v řadě ostatních. Dokonalá souhra, jeden pohyb jako druhý. Ještě nejsou unavení léty bojů. Ještě neztratili víru. Jejich kompanie ještě stále nese prapor spravedlivého soudu.
Ze spáry mezi kameny vyrůstá sedmikráska.
Shýbne se, utrhne ji a zastrčí do knoflíkové dírky.
Pod podrážkami bot se rozstřikuje bláto. Lidé se vyhýbají zvuku jeho kroků, zavírají se za branami, křižují se. Jeho tvář je i nadále prázdna všech citů.
Ale ještě není ztracený.

„Když jsem byla malá, našla jsem v řece zvláštní kámen. Chceš ho vidět?“
„Ano.“
Šedé spirály uplynulého času.
„Zajímavé. Petrefakt,“ obrátí ho v ruce.
„Co to znamená?“ zeptá se se zájmem dívka.
„Je to z latiny. Doslova stal se kámen. V tomto případě spíš mušle.“
„A jaký má takový předmět vlastně význam?“
Muž se na ni podívá a v očích mu bleskne.
„Jako když člověku vytesáš sochu. Budou na něj navždy pamatovat.“
„Život v kameni…“ vydechne. „Pověz mi víc.“
Láska k učení je stará jak svět. Blízkost jako sdílená touha po vědění.
Muž se poprvé po letech usmívá.
Může být.

Tilly projíždí dobytým městem. Už ví, proč tu je. Proč zrovna on, a ne nikdo jiný. Slíbili mu Magdeburg. Měl se mu poddat, jako cudná panna svému manželovi.
Přijel s doprovodem, věřil, že bude veselka. Nu dobrá, možná ne hned, protože nevěsta se měla v úmyslu bránit, ale časem, brzy.
Místo toho nastala bezuzdná řež.
Celý křesťanský svět z něj viní jeho. Jako kdyby on hodil první pochodeň, zabil první dítě, otrávil první studnu.
Švédský velitel vojenské posádky nechtěl svatbu, nechtěl ani vítězství. Chtěl exemplum. Takhle dopadne každý, kdo podlehne Habsburkovi. Bojujte do posledního dechu.
Tilly mlčí. Prodali jeho čest.

V noci jsem mnoho nenaspal. Vlastně vůbec nic. Nebylo kdy a i kdyby, nemohl bych. Ne potom co jsem včera prožil. A po tom, co mi včera řekla.

Ranila mě. Proč tak učinila? Dala svou lásku jinému, či to byla jen noční můra na pozadí žhnoucího spáleniště?

Ranil jsem já ji? Ale čím? A jak? Chci pro ní jen to nejlepší. Není mnoho co bych ji mohl zde nabídnout, ale jiné ženy tu jsou šťastné, proč ta má tedy ne?

Ví vůbec, jak hluboce ji miluji? Má moje láska k ní vůbec nějaké hranice? Co když ji právě dosáhla? Hranice...

„Přepřahám! Neotravuj!“
„Pane, prosím! Jinak se lidi nedozví, co se stalo!“

Jede, jede z Anhaltu s pamfletem,
jede, jede ze Saska pán.
Nevěsta veselá dnes ráno umřela,
jede, jede zraněný pán.

Jede, jede, zprávy má pod sedlem,
jede, jede v nečasu sám.
Kdo doufal v milosti, dočkal se jen kostí,
jede, jede daleko, sám.

Jede, jede, už stojí u brány,
jede, jede, se zprávou k nám.
V ohni mu shořela listovní kabela,
jede, jede, zavítal k nám.

Jede, jede, po Praze po rynku,
jede, jede, bubnuje tam.
Že v noci zlatý klas
navždy jak svíce zhas,
jede, jede, umírá tam.

„Už jednou jsem ti řekla, že tohle slovo není správně,“ upozorní ji s kyselým výrazem žena.
„Ale já sem-"
„Já jsem.“
Dívka zmlkne.
„Pokud chceš být mému synovi dobrou ženou, musíš se naučit mluvit tak, aby se za tebe nemusel stydět. Rozumíš?“
„Ano, ctihodná matko,“ odpoví dívka.
„Tak, a teď mi pověz, odkud pocházíš a kdo byli tvoji rodiče?“
Dlouho je ticho.
„Jsem dcera obchodníka hedvábím. Otec i matka zemřeli, když sem… když jsem byla ještě malá. Vychovaly mě jeptišky v klášteře…,“ začne poslušně odříkávat dívka.
„Tak. Správně,“ usměje se starší žena. „A hlavně nezapomeň, že jsi vždycky mluvila česky.“

Stojím na břehu a hledím na rychle uplývající hladinu.
Pregel. Řeka mého dětství. Sem jsem chodíval s bratry a sestrou, když nás propustili z domácího vyučování. Tady jsem sedával, když jsem nechtěl, aby mě někdo viděl rozzlobeného. Zažil jsem tu i první krátké milostné vzplanutí.
A tam, na konci cesty zpět, se rozkládá hrob mé dospělosti. Rozpačití duchové dávných svazků, které jsem svou mlčenlivostí zpřetrhal.
Po tváři mi stékají krvavé slzy ran, které jsem dostal i dal. Tok vzpomínek je jako nezadržitelný příval.
Domov, který již není domovem.
Kostel, ve kterém pro mě není místo.
Láska bližních, kterou jsem zahodil.

Cibule se kutálejí po dvoře, naráží do okrajů nerovné dlažby a postupně z nich odletují tenoučké vrstvy slupek.
Muž, který dal právě vyrazit bránu, jednu zvedne a zakousne se do ní jako do jablka. Pak ji odhodí. Ostatní vojáci za jeho zády se tomu bůhvíproč uchechtnou.
„Je tu pán domu?“ řekne tónem, který nepřipouští špatnou odpověď.
Služebná, která upustila koš, na něj hledí s hrůzou v očích a jen polyká.
„No tak, bude to? Doveď mě k němu, jinak…“ pronese výhrůžně.
„Kdo jsi?“ vypískne dívka. „Co chceš?“
„Podplukovník Zwiebel. Ve jménu saského kurfiřta Jana Jiřího s Arnimu zabírám tento dům.“

Válka je kůže, proradná coura,
nejdřív chce tančit, najednou kňourá.
Vojsko má čekat! To jsou noviny!
Kdo se bude bavit? Lodini!

Spálený Bože zrodu i zmaru,
dopřej mi ještě pozemských darů.
Pojď, zlatovlásko! Jsem tvůj jediný?
Kdo se bude bavit? Lodini!

Kovový úsměv, venétská maska,
polibky pálí, příchylnost laská.
Tak další! Nástup! Pozor na miny!
Kdo se bude bavit? Lodini!

Poslední doušek, poslední příval,
Nezlob se, krásko, nic jsem neskrýval.
Po bitvě s tebou strávím hodiny!
Kdo se bude bavit? Lodini!

Krev teče proudem, šturm dovnitř města,
klikatě vede osudná cesta.
Pestrý šat hoří, planou vteřiny.
Kdo dneska padl? Lodini!

Jsou chvíle v životě lidském, kdy člověk stojí na křižovatce a rozhoduje se, co dál se svým životem. A často je to život, kdo rozhodne za nás.
Muž, který v boji přišel o nohu, nemá příliš na výběr. V armádě je k ničemu, věnovat se fyzické práci také nemůže. Kdyby byl chudý, žebral by. Naštěstí se má kam vrátit. Do svého starého domova v mlze vzdálených hor a lesů, které mu nikdy nepřestaly zpívat.
Jako dávný sen sbírá bledý voják střípky minulosti. Skládá je do mozaikového okna, kterým prochází světlo Boží lásky.
A když zavře oči, vidí před sebou kříž.