Nachtvogel

Po několika dnech ticha Matyáš vychladne, zjistí, že mu Marjánka chybí a jde za ní. 

Najde ji naklánět se nad neckami plnými mydlinek, jak soustředěně drhne něčí svršky. Je tu skoro sama, jen Světla vzadu žehlí. Ve vzduchu je cítit vlhkost jako po dešti. 

„Matyáši! Co tu děláš?“ vyhrkne dívka. 

„Přišel sem ti vodpustit!“ pronese slavnostně mladík. „Ale musíš pro mě nejdřív něco hezkýho udělat. Třeba mi vyžehlit košili!“ 

Když letí ze dveří prádelny, následován veškerým jejím vybavením, dojde k názoru, že odpouštět je sice božské, ale to jistě jen proto, že Bůh očividně ještě nikdy nedostal do hlavy žehličkou. 

Mladičký voják stojí na pobořených hradbách. Je k smrti unavený, zraněnou ruku má svěšenou podél těla. O koně přišel, ze zbraní mu zbyl poboční meč.  

Dívá se na dýmající zbytky kdysi krásného města. Ulice jsou téměř prázdné. Rabující vojáci se skrývají před světem i před Bohem. Hlučné veselí uprostřed nepřirozeného ticha. 

A nad tím vším, nad stovkami mrtvol, popelem, prachem, kouřem a dohasínajícími plameny, vychází obrovské oranžové slunce. První sluneční paprsek se dotkne jeho zakrváceného čela. Zachvěje se. Důkaz přítomnosti něčeho většího, než je on sám. 

„Pane na nebesích,“ pomyslí si. „Už bylo načase. Tohle bys měl co nejrychleji napravit.“ 

Vzala jsem si ho. Své slovo splnil. Moje dcera nese jeho příjmení a bude na ni pamatováno v závěti, jak je psáno na stvrzovací listině s jeho pečetí. 

Hned první noc mě ale nechává samotnou. Musí prý pracovat. 

Následující dny také. 

Ulehne se mnou až sedmý den. Zdá se, že se mu nechce. A když se svlékne, pochopím proč. 

V dobré víře se ho dotknu a doufám, že v něm roznítím mužnost. Jiskra zaprská, ale oheň z ní nevzplane. 

Do srdce se mi vkrádá hořkost. 

Do mysli nesvaté myšlenky. 

A o měsíc později do lože ten, kterého jsem si nevybrala. 

Všechno mluví. Kmen stromu, kopřiva, slavík.

Budeš žít tak dlouho, abys viděla, jak se svět změní v popel. Tvá trýzeň začne v manželství, podobném vypálenému městu. Zbavíš se okovů, abys byla znovu uvržena do vězení svého citu. Tvé tělo bude strádat, zažiješ mnohou bolest. Marně se budeš pokoušet zapomenout. Marně se budeš pokoušet odpustit. Až katovský meč přetne první krk, uvědomíš si, co je skutečně důležité. Odejdeš do daleké země, kde se staneš nikým. Přesně jak jsi vždycky chtěla.

„Bože na nebesích, tady na místě Ti slibuju, že už nikdy nebudu ochutnávat muchomůrky,“ zaúpí mladičká bylinkářka a pak se pozvrací. 

Byl jednou jeden muž, co každý den chodil stejnou cestou.

Dolů ke Kamennému mostu, Velkou Jezuitskou, Malou Jezuitskou.

Všichni už ho znali. Vyhýbali se mu. 

Zahnout u Melantricha, dojít ke kostelu. 

Jen kněz od svatého Havla mu otevíral dveře. 

Váhavý dotek klepadla.   

Vyslechl jeho nářek a pak sejmul z krku velký klíč. 

Nekonečné schody. Vosková svíce. Studená dlažba. 

Vzal ho dolů do hrobky a nechal ho tam samotného.  

Náhrobek se zlaceným nápisem čeká. 

Muž klesl na kolena a věděl, že tady pohřbí své děti.  

„My chceme pohádku,“ ozve se pod kamennou deskou. 

A pak všichni žili šťastně až do smrti. 

Smysl života. Iluzorní chiméra, kterou nikdy nikdo nespatřil. Jeden se za ním pachtí, dokud nezemře, druhý to vzdá na začátku cesty a zbytek vyměřeného času jen přežívá. 

Kdysi si myslel, že je jeho osud pevně předurčený. Chtěl se stát skladatelem. Pak filozofem. A ještě potom bojovníkem za pravou víru. Nakonec ztratil všechno, i sám sebe. 

Nikdo mu nezbyl, všechny odehnal. Příkře se rozhodl, že než se spolehnout na pomoc bližních, raději bude trpět.  

Až když chce, smrtelně nemocný, vstoupit do nekonečné prázdnoty, zjistí, že v duši každého člověka se klene široký most odpuštění. 

Znovuzrozen v bolesti, udělá první krok zpět. 

Je to s tím zpropadeným čerchmantem bída k uzoufání. Chodit se mu nechce, cválat také ne, vzpíná se, vyhazuje.   

Mrkev? Pche. Jablko? Sněz si ho sám. Vzácný a drahý cukr? Hmm… dám ti vědět. 

Mladý voják v podřepu sklíčeně zahlíží na šedáka, zlomyslně se pasoucího opodál. 

„Moc na něj spěcháš,“ ozve se za ním jeho kamarád. Nabídne koni ruku, je očichán a shledán vyhovujícím. 

„A co mám tedy dělat?“ zavrčí voják.

„Sedni si vedle něj a čekej. Bude zvědavý.“ 

„Na civění nemám čas!“ 

„Hou, hou! Tak se dívám, že nejdřív budeme muset vycvičit tebe,“ poplácá ho druh po rameni. „Jablíčko?“

Desetiletý chlapec pláče. Vsadil se s kamarády o svůj nejvzácnější střípek modrého skla, že se dokáže snést ze střechy jako pták. Místo toho spadl k zemi jako zralá hruška, a svůj poklad už taky nemá. 

„Prostěradlo! Pěkně hloupý nápad!“ odfrkne si felčar, který mu rovná zlomenou nohu. 

„Když já tolik chtěl lítat,“ zavzdychá chlapec. „Au!“ 

„Že se nestydíš, takhle se rouhat! Kdyby Bůh chtěl, aby lidi lítali, dal by jim křídla!“ zlobí se matka. 

„Musí to být pevný jehlan,“ zamumlá felčar, který byl kdysi čistě náhodou v Miláně, a tlumí hlas, aby ho ustaraná žena neslyšela. „Potom ti to nakreslím.“ 

Nikdo neví, jak požár trénu vlastně začal. Je léto, stany hoří jako víchy. Země je na dotek rozpálená, seno a sláma živí pekelné plameny, střelný prach vybuchuje.   

Ten den zemře mnoho lidí. Vojáci, snažící se chránit své rodiny, ženy, které neopustí děti, sluha, co ho pán odstrčil z cesty přímo pod padající trámy. 

I žena poručíka von Königsberga, neschopna uvědomit si nebezpečí, dokud se ve spánku nezadusí jedovatým kouřem. 

Jsou ale chvíle, kdy se nebe otevře a Bůh ukáže prstem na jednoho vyvoleného. 

Mladá rodička, narychlo přestěhovaná k řece, úlevně vydechne. Uprostřed vší té smrti jako zázrakem vznikl nový život. 

V příběhu, který čteme, se vypráví o slunečním bohovi.  

„Co když se tenkrát ti lidé nemýlili?“ řeknu zamyšleně. „V létě mívám často pocit, jako kdyby se mě venku někdo dotýkal, hladil mě, líbal. Mohl by to být Hélios.“ 

„Pohanské povídačky,“ odtuší. „Máš jen citlivou kůži.“

„Sám jsi říkal, že pochyby jsou cesta k pravdě,“ namítnu.

Koutky úst se mu zvednou. Chodí v černém, ale jeho úsměv vždycky vykřísne jiskru světla. Snažím se ho z něj vylákat co nejčastěji. 

„Je to tak. Slunce ale není člověk. Nemůže tě milovat.“ 

Když odchází, skloní se nad mojí rukou a poprvé ji políbí doopravdy.