DMD č. 17. pro 17. 4. 2012. Téma: Krev

Probíral se. Spal vůbec?. Jak dlouho?
Pohlédl na stěnu. Pořád tam byla.
Obyčejná fotka v laciném rámečku. Jeho vlastní.
Vstal z křesla. Rozlámaný, jako by mu krev ztuhla v žilách. Doklopýtal k oknu.
Temnota ustoupila, venku vládlo oslepující jasno. Ohlédl se.
Hlavou mu vířily otázky. Žádná odpověď.
Zbývala skříňka.
Vzpomínky...
***
Bylo to horší.
Hodně.
Na stolku ležela myslánka. První z mnoha vzpomínek. Jeho vlastních.
Zhluboka dýchal, ale stejně se mu nedostávalo vzduchu. Pocit topení. Bez vody.
Už třikrát si ji prožil. Nemohla být falešná. A přesto...
Pohlédl na fotku.
Na myslánku.
Nemohly být falešné.
Stejně věděl, že se nestaly.
Nemohly...
Drabblátko k mé HP FF povídce Dopis.

András klečel na kolenou a v dlaních svíral jemný popel. Ten se ale věznit příliš dlouho nenechal. Proklouzával mu mezi prsty, nechával se unášet lehkým vánkem, končil zpátky na tvrdé zemi, ze které jej András sebral.
Byl to nekonečný proces. Nabrat, stisknout, nechat odejít.
Tak jako před lety, kdy si myslel, že dělá správnou věc.
Neměl to dělat. Litoval toho každý zatracený den.
Jediné, co mu po ní zbylo.
Krev jeho krve.
Sevřel ruce s popelem v pěst a přitiskl si je na hruď.
Copak mohl někdy tušit, že takhle bude vypadat poslední objetí, kterého se jeho jedinému synovi dostane?

Tentokrát trošku z jiného soudku než obvykle, protože mě po přečtení tématu nechtěla tahle myšlenka opustit. Snad zaujme.
Od samého začátku věděl, že s Ním něco není v pořádku. Vábil ho k sobě svým vemlouvavým hlasem, líbivými slovy. V koutku duše se jeho vábení stále bránil. Ale vždycky Ho následoval jako ostatní. Nakonec se mu podařilo vzepřít se. To ta večeře, kdy je přiměl vypít Jeho krev, aby je mohl přeměnit. Nechtěl se stát tím čím On. Vyhledal lovce a dnes je přivedl sem do zahrady. Dali mu třicet stříbrných, aby je pro ně nechal roztavit na hroty šípů. Stříbro prý proti tvorům temnoty pomáhá. Lovci čekali na jeho znamení. Políbil Ho na tvář. Potom vypuklo učiněné peklo.

Ještě jedno nesoutěžní. Nechtěla jsem přerušit příběh o strašidelném domě, když mi téma tak hezky nahrálo, ale tohle jsem si napsat prostě musela z důvodů čistě sentimentálních.
Název znamená okružní procházka po Rondě, ale to by tak neznělo.
Curro Jiménez asi už málokomu něco říká, takže ukázka pro představu
Jsou místa, o kterých sníme, a tak docela v ně nevěříme.
Divoce rozervané hory, kde se po prašných cestách kodrcají žluté dostavníky a kočí zpod černého klobouku vylekaně juká, zda se za nejbližší skálou neozve výstřel z trabuca. Městečka, kde se po horkých vápenných zdech plazí rozkvetlé oleandry, a temné oči se lesknou v přítmí za tepanými mřížemi oken. Útulná patia, kde zurčí pramínky vody. Občas se ozve ostré zadrnčení kytary.
Místa, kde žijí odvážní, urostlí a vášniví muži, kteří za urážku platí nabroušenou dýkou, za dané slovo krví a za polibek krásné ženy životem.
Sny, na které se nezapomíná.

Fandom: Království ostrovů (originální fandom)
A/N Velebím tě, ó Glorio!
Nevěděli co se stalo. Zvláštní hluk zepředu...
Vjeli přímo do toho.
Křik, boj dvou skupin. Někteří lidé tekli.
Průvodci křičí neznámá slova, svět začíná být zamlžený.
Najednou je uprostřed. Černovlasý člověk vytáhne blýskavý předmět z nehybného těla a mávne po ní. Uhne, dává před sebe ruku. Pálení. Podvědomě udeří, něco zapraská. Útočník padá.
Před ní malá člověčice s mokrýma očima, křičí. Strhává ji za sebe. Do bezpečí?
Hladový úsměv jiného Přeměněného, když k malé běží. Vyceněné zuby.
Její ruce zapracují zcela samostatně, provedou elegantní pohyb a pošlou ho hlavou do stromu.
S údivem se hledí na své dlaně.
Jsou červené.

Telefon otravně zvoní. Mrknu na displej: no jasně, ten ochlasta Uhlíř. Dodavatel obědů. Nejspíš právě zjistil, že po kontrole čísla jaksi nesedí s těmi jeho. Jenomže když někdo neumí správně sečíst čtyři čísla a vždycky se splete ve svůj prospěch… Tentokrát to bylo padesát obědů.
Telefon znova zvoní. Fakt nemám chuť se s ním bavit. Rozhodující je počet vrácených stravenek. A taky součty musí sedět.
Telefon protivně zvoní.
„Ano, pane Uhlíř, co potřebujete?“
„Budu si na vás stěžovat panu řediteli, jste úplně neschopná… bla bla bla…“
Uhlíř je protivnější než jindy. Asi má dnes obzvláště nízkou hladinu krve v alkoholu.

Jack Harkness neměl zrovna rozvinutý pud sebezáchovy. U chlapa, který nemůže umřít, to bylo docela pochopitelné. Ianto si zvykl rychle. Zpočátku vyhazoval jen prostřílená trička. Košile se snažil zašívat, pokud to šlo. Nakonec rezignoval i na ně. Nešlo ani tak o šití, ale ta krev! Neustálé čištění krvavých skvrn bylo nad jeho síly. Problémem ovšem zůstával kabát.
„To je krev?“ zeptala se paní v čistírně Cathedral Cleaners.
„Myslím, že spíš červené víno,“ zalhal profesionálně pan Jones.
„Na zádech?“
Ianto se výmluvně pousmál a vysvětlil: „Byl to hodně divoký večírek.“
Zmíněná čistírna zmizela ze seznamu. Přístě zkusí štěstí ve Clean Freaks.

AN: Na nic drastického jsem neměla náladu, takže z toho vylezla taková blbůstka. Volně navazuje na dva předchozí příběhy - Naivka http://sosaci.net/node/1582 a Jako blázen http://sosaci.net/node/1660
..........................
„Co čteš?“ zeptal se a dodal: „Doufám, že zase nehodláš sepisovat nějakou kritiku…“
„Naprosto nezávadná mudlovská literatura,“ odpověděla Hermiona.
„Nezávadná?“ nadzvedl Severus obočí při spatření názvu. „Čachtická paní byla větší sadistka než Voldemort blahé paměti. Takový krvák tě baví?“
„Víš, že celkem jo?“ zamrkala s podezřele nevinným výrazem: „Je to velice poučné.“
„Mám se začít bát?“ nadhodil s úšklebkem.
„Jsi nevinná mladá panna?“ škádlila ho.
„Špatně ve všech třech bodech, Grangerová…“
„Potom se bát nemusíš,“ uzavřela téma a doplnila: „Já se taky nevyděsila, když jsem nedávno na tvém stole našla titul ´Výhody staromládeneckého života, aneb jak se zbavit dotěrné přítelkyně´…“

Žádná krev, průstřel střev a beze stop z místa činu pachatel si nese vinu. Napínavá detektivka, vrahem zahradník, pan Slivka. Zločin se stal včera v noci, oběť mrtva bez pomoci na místě a v okamžení. Jeden výstřel, jak to změní lidem úhel pohledu.
Denně spousty ohledů musí člověk pořád brát. Dřív než zblbneš na kvadrát, z toho, že se jiní žení a ty zatím k zarakvení máš už jenom fousek, vyslechni si malý kousek poezie citu. Cože zní v tom hitu? Co to zazní v mojí ódě? Prdět do hlíny je v módě! Dobré skutky máte jisty, vyhlaďte ty pesimisty!

Dočetla poslední slova pohádky, pohladila spící andílky po vláskách, políbila na čelíčko a zhasla lampičku. Pomaličku se zvedla a potichoučku vykročila ke dveřím. Vtom jí noha ujela na neuklizeném autíčku; ve snaze chytit balanc rozhodila rukama a narazila si loket o šatník, který ji odrazil na roh peřiňáku. Vší silou ovládajíc chuť řvát bolestí namířila ven, ovšem nábytkový ping-pong ji odhodil dále než předpokládala, takže zakopla o aktovku a zatímco obličej dorazil ke dveřím, zbytek se rozplácl do lega. S hvězdičkami okolo hlavy a nalisovanými kostičkami po těle se vyplazila do chodby a ulevila si: „Tady poteče krev!!!“ Svoji nemyslela.