DMD č. 17. pro 17. 4. 2012. Téma: Krev

Nemohl jsem odejít bez rozloučení. Musel jsem je vidět ještě jednou.
Magičtí draci, kteří zachránili vévodství, se vrátili do Kamenné zahrady. Chodil jsem mezi nimi dorůstajícím lesem, občas se jich dotýkal a hledal svého krále. Když jsem ho našel, byl Verity-coby-drak nádherný, velkolepý a němý. Prostě další socha z toho podivného kamene. Zoufale jsem v něm hledal záblesk vědomí, stopu člověka, který dal víc než život pro záchranu svojí země. Nebyl tam. Chvilku se mi zdálo, že ho cítím… a pak to přešlo.
Věděl jsem, že pár kapek krve by ho probudilo. Ale k čemu by to bylo?

Poznámka: Minerva. Navazuje na Glorii.
Kulhal. Roztržené tričko, rozražený ret, sedřené klouby, krev z nosu.
„Ty ses porval!“ Minerva přimhouřila oči.
Úšklebek.
„Vyhrál jsem!“ Přímo z něj sálalo sebevědomí.
„No a?“ Zvedla obočí. „Kdo je ten druhý?“
„Tom ze statku.“
Obešla ho. Do rána mu tvář napuchne do hrůzných rozměrů. Začala fialovět.
„Pomůžeš mi to zamaskovat. Nechci, aby se otec zlobil.“
Přeměřila si ho pohledem.
„Za prvé, rozhodně se nebudu podílet na lži. Za druhé, je to nemožné.“
Zatvářil se jako ztracené štěně. Podlehla a podala mu bílý kapesník.
„Díky,“ zamumlal. Utřel si s ním krev z obličeje.
Minerva zaskřípala zuby, ten kapesník měla ráda.

„Otče...“ vydechl mistr Severin – a zcela neobřadně starého kněze objal.
Pak ustoupil a napůl pyšně, napůl stydlivě ukázal: „Moje dcera.“
Bývalý opat se usmál, políbil Lisu na čelo. „Oženil ses, máš rodinu... To je dobře.“
Mistr Severin rozpačitě zašoupal nohama. „No... neoženil...“
Kněz posmutněl. „Inu, i tak to jde.“
„Lisa... není dítě z mého těla,“ řekl tiše mistr Severin. A začal vysvětlovat. Lisina zničená pečeť. Lektvar. Krev děvčátka už neobsahovala dost magie, takže přidával svoji. Příliš mnoho. Zhojená pečeť nese některé Severinovy znaky.
„Takže Lisa je dítětem mojí krve.“ Odkašlání. „Máte mi to za zlé, otče?“
„Co? Žes zachránil člověka?“

A/N: Pokud je to někomu povědomé, tak jsem neodolala a zrecyklovala první kapitolu své povídky Cena života.
Hermiona Grangerová poklekla na špinavou podlahu v Chroptící chýši. Její nebelvírská odvaha ji opustila. Do očí se draly slzy, na rty křik. Ruce měla položené na stehnech, těžké a nehybné, jako by byly ochrnuté.
Severus Snape ležel v kaluži krve, která vytékala ze strašlivé rány na krku. Oči, které se na ni na okamžik upřely, se obracely v sloup a nabývaly skelného lesku. Smrt byla blízko
Vydal chrčivý, bolestný vzdech. Z koutku úst mu vytekl pramínek krve. Hermiona se konečně probrala. Snažila se zastavit krvácení. Věděla, že je to marné. Teplá, lepkavá krev jí protékala mezi prsty.
Nemohla ho zachránit.

AN: zase můj oblíbený fluff pairing
Krev, která mu rozehřála srdce, když ji viděl poprvé a bez ohledu na svůj plán si řekl o ni.
Krev, která mu zabušila ve spáncích, když mu doslova spadla do náručí.
Krev, která mu zatřepetala v břiše, když ho poprvé (a naposledy) políbila.
Krev, jejíž hukot ho ohlušil, když zjistil, že to všechno byla jen lež.
Krev, která mu zaplnila ústa, když si při Královnině zprávě raději rozkousl jazyk, než aby dal najevo svoji bolest.
Krev, která mu teď ulpívá na holi. Krev toho, jehož vina to je doopravdy. Krev toho, kdo způsobil, že Bella se už nikdy, nikdy nevrátí.

Kapitán Fournier nebyl jediný, kdo navštěvoval hrob Aarona Moreaua, pochovaného se svou Étoile.
Když stála kapitánka Girardová u Aaronova hrobu poprvé, neubránila se slzám. Joanna, která viděla slzy poprvé, se o svou kapitánku strachovala.
„To je něco jako krev?“ ptala se s obavami v hlase.
„Ano,“ zašeptala kapitánka Girardová. „Je to něco jako krev.“
„Ale vždyť nejsi nikde raněná,“ chmuřila se Joanna a ustaraně si svou kapitánku prohlížela, zda jí někde přece jen něco neschází. Kapitánka Girardová neodpověděla. Ne hned.
Až později Joanně vysvětlila, že slzy, na rozdíl od krve, tečou, když je člověk rozerván v srdci – nikoli na těle.

Probudil jsem se k vědomí. Náhle a nečekaně. Nevěděl jsem, kde jsem, ani co tam dělám. Ale přímo proti mě stála děsivá příšera a natahovala se ke mně! Reagoval jsem zcela automaticky a pokusil se ji odstrčit.
Byla měkoučká, ale stejně nechápu, proč se téměř okamžitě potom, co jsem se jí dotkl, sesula k zemi a začala na podlahu vylučovat jakousi červenou tekutinu.
Opatrně jsem ležící příšeru obešel. Co kdyby mě ona červená kapalina mohla poškodit? To si nemůžu dovolit. Jsem přece jen robot a zákony robotiky jsou mi svaté.
Jenom ještě musím zjistit, co je to vlastně ten “člověk”.

Když ji přinesli, dlouho se neodvážila otevřít oči, aby jí denní světlo nevypálilo zrak. Pak někdo zavřel okenice.
První, co spatřila, byl načervenalý lidský obrys protkaný teple rudými nitkami. Uvnitř hrudi lákavě tepající srdce.
Zavřela oči. Obrátil se jí žaludek. A zároveň pocítila hlad.
„Tahle do rána nevydrží,“ řekl kdosi.
„Co vidíš?“
Všechno bylo normální. Pokoj. Stěny. Světlo prosvítající skrze okenice. Mladý muž. Rozcuchané vlasy a kruhy pod očima. Zelenýma. Ne. Jedno je modré. Polekalo ji to.
„Máš každé oko jiné?“
„Ano,“ řekl a usmál se. „Vítej zpátky mezi živými.“
Vstala z postele a otevřela okenice.
Východ slunce byl překrásný.

Venku byla zima, větrno a obloha byla nepřátelsky šedá. Choulil se v domě u kamen a prohlížel si Gauguinův portrét.
Co když ho opustí, co pak? Zaplavil ho pocit beznaděje a zoufalství. To by nemohl přežít.
Kdosi vstoupil do místnosti. Vincenta popadl prudký vztek a vrhl se na příchozího s břitvou. Gauguin vytřeštil oči a couvl.
„Zbláznil ses?“ křičel na něj.
Vincent zpanikařil, když si uvědomil, co provedl. Se studem vyběhl do zimy a zastavil se až v rue du Bout d'Aeles.
Bolest uvnitř byla nepřemožitelná. Bezmyšlenkovitě napřáhl ruku nad levým uchem a ťal. Obličej mu zalila jasně červená krev.

Radí nám dobře. Kdo jiný zná kraj líp? Kdo jiný ví, kde předvézt římský majestát?
Je zima a vlhko. Přesto, půjdeme tudy.
Mezi stromy je tma. Ideální místo zaútočit. My jsme tu s přáteli. Půjdeme tudy.
Děti už chtějí jít zpátky domů. Projdeme tudy a pak zpátky k ohni.
Začalo to.
V mokru a šeru se na nás snesli jako sršni. Arminie?
Oštěpy, meče a dýky otevírají naše těla. Arminie!
Křik, válečné skřeky, pláč dětí a žen. Příteli!
Nemohli se ubránit.
Některé si odvedli v řetězech domů k ohni.
Některé podřezali germánským bohům.
Většina zůstala na cestě v Teutoburském lese.
-----------------------------
Během bitvy na území dnešního Německa v roce 9 n. l. zanikly tři římské legie (asi 20 000 lidí včetně žen a dětí, které vojáky doprovázely) vedené Publiem Quinctiliem Varem. Arminius byl náčelník kmene Cherusků, který se s Varem spřátelil a přivedl ho do léčky. Tato bitva představuje jednu z největších a nejdrtivějších římských porážek v historii. článek na Wikipedii
Název je "předělávka" známého výroku připisovaného císaři Octavianu Augustovi 'Vare, Vare, redde mihi legiones meas' (Vare, Vare, vrať mi mé legie) a znamená Vare, Vare, vrať nám život a krev. Všechny chyby nechť padnou na moji hlavu :).