DMD č. 17. pro 17. 4. 2012. Téma: Krev

Ostatní si nejspíš stejně vždycky mysleli, že je neschopný zbabělec. Čaroděj na houby, jak dokázal, když rozsekl led. Měl je u toho nechat. Ale teď... Škemral. Žadonil o život jako ta nejprimitivnější vesničanka. S velkou námahou protlačoval přes drkotající zuby slovo „pomoc“ stále dokola. Podcenili ji, všichni. Ale kdo by nepodceňoval malou holku? Teď kolem nich tančila své vražedné piruety, zatímco on se z posledních sil držel okraje ledu. Když se nad ním zastavila, cítil, jak mu v žilách tuhne krev. Nebyl si tak úplně jistý, jestli mrazem nebo strachy. Když mu ale o chvilku později usekla prsty, ještě tekla.

Autorská poznámka: vyskytuje se jedno sprosté slovo. Pardon, nemohla jsem si pomoct. A podle dodatků v NK měl Aragorn syna a několik dcer, jejichž jména nejsou známa.
„Tatí! Sestřičky Venria a Calwen se mi zase posmívali, že jsem ošklivý tlustý třištvrtěelf!“ Aragon si povzdechne. Je pravda, že jeho synek je poněkud, ehm, oplácanější. V mysli podezírá svou ženu Arwen, že to, co k Frodovi cítila, nebyl jen soucit. Vždyť synek Eldarion žere, inu, jako hobit.
Ale to poslední ho překvapilo. „Třištvrtěelf?“ Eldarion honem pokývá hlavou. „Ano, ada. Víš, dědeček byl přece půlelf, ale vzal si elfku. Takže nana je třištvrtěelfka. No a ty prý máš také nějaké elfy v rodině, tvůj pra-pra-pra-hodněpra-dědeček byl prý bráška dědečka Elronda.“
Aragon zaúpí. Měl by v Gondoru zařídit povinnou školní docházku.

Obchody! Biografy! Skvelé možnosti nočného života!
Bytosti temnôt, zvábené leskom moderného sveta, sa húfne sťahujú do miest. Tamojších obyvateľov fascinujú svojou tajomnosťou, vnášajú na šedivé sídliská lákavú príchuť nadprirodzena, neskrotenej dravosti a nebezpečia, ožívajú v nich spomienky na dávne príbehy.
Ale tajomna a nebezpečenstva nesmie byť príliš - len toľko, aby sa obyvatelia miest nemuseli cítiť ohrození a nebolo pohoršené ich estetické cítenie. Žiadne barbarské zvyky nebudú tolerované.
Bytosti temnôt sa musia prispôsobiť. Vlkodlaci si môžu zakúpiť sójového človeka v životnej veľkosti. Pre upírov je na trhu Syntetická instantná krv©:
Ľahká príprava! Stačí zaliať horúcou vodou!
Zaručene neobsahuje žiadne ľudské prísady!

Varování: Dlouhodobý pobyt v Chrámu může poškodit vaše vnímání.
Slepic bylo v kleci ještě devatenáct.
Večeře se sama nepřipraví. Usekl další hlavu.
Krev prolitá v Chrámu patří Bohu.
Namočil prst do slepičí krve a na špalek načrtl boží kruh.
Jinde byl právě obětován člověk.
I on uctíval Boha krví. Slepičích hlav přibývalo.
V takových chvílích téměř hmatatelně cítil Boží přítomnost. Možnost Bohu sloužit ho naplňovala nevýslovným blahem.
Do kuchyně vběhla jeho dcera. Krev ji neděsila. Něžně se dotkl její tváře, když k němu obrátila svůj dívčí úsměv. Prsty jí sjel ke krku. Vnímal tepání pod kůží. Jak snadné by bylo... Bylo to poprvé, jen proto ho ta myšlenka vyděsila.

Opět mírná návaznost na drabble o tom, jak Master a Donna stavěli TARDIS. A také je to jasný důvod, proč bychom se já a Iantouch neměli bavit po chatu, když se pokoušíme probudit múzy.
‚To mám zase bolehlav,‘ pomyslel si Master a vyplivnul vajgl. Opět spal mezi součástkami k TARDIS a do zad ho tlačil ikea montážní klíč.
„Donno!“ zavolal na svou bytnou doufaje v odpověď v podobě brufáče a kafe. Nic. Odpotácel se k ní do ložnice. „Donno, co jsme to včera pili?“
„Medvědí krev,“ odpověděl Jack Harkness. Master se zamračil a přemýšlel, kde k němu přišli. „Byla ve slevě v Penny.“
„Kde je Donna?“
„Nevím, přivázala mě k posteli a potom se někam odchichotala,“ ušklíbl se Jack. „Rozvážeš mě?“
„Sorry, Harkness, na to ti kašlu,“ odvětil Master a začal si rozepínat poklepec.

(4k)
Když pohledem přejel svůj zdevastovaný obchod se záclonami, rezignovaně pozvedl obočí. Všude byla krev, tmavnoucí cákance mu zničily většinu inventáře, ale potomek dlouhé řady britských lordů z planety Westminster přeci nenechá zlobu cloumat svým majestátem, když je pojištěný.
Znuděně začal likvidovat škody a plnit nejbližší popelnici. Nepřišlo mu nijak divné, že se tam vešlo úplně všechno, nepřekvapil ho ani uřícený hipík, rovněž od krve, který se kolem něj mihnul a skočil do ní po hlavě.
Jakmile se víko samo zavřelo a bezedná nádoba začala za skřípavých zvuků mizet, šel si udělat pořádně silný čaj a napsat nevybíravou stížnost místní samosprávě.

Vím, že umírám.
Přinese jim má smrt zadostiučinění, sýčkům? Šeptali si přece o mém původu. Má krev svobodného lidu Severu jim byla málo. Málo správná.
Je jen krev zárukou opravdového žití?
Já jsem žila jako královna. Viděla jsem slunce vycházet nad mořskou hladinou i nekonečnou hvězdnou klenbu nad pláněmi Rhovanionu. Slyšela jsem nářek racků na pobřeží i radostné ržání koní. Cítila jsem, jak hedvábí protéká mezi prsty, i nad všechny látky světa heboučký dotyk svého syna. Ochutnala jsem složité delikatesy i nad ohněm opečený kus chleba. Mohou říct totéž?
K čemu je vám dlouhý život, potomci Númenoru, když je prázdný?
---------------------
Pozn.: Gondorský král Valacar si za manželku vzal Vidumavi, dceru krále Seveřanů z Rhovanionu (od nich odvozují původ Rohirové). Protože Seveřané jakožto ne-potomci Númenorejců měli kratší život, vytvořil tím podhoubí pro remcání trůnuchtivých příbuzných proti schopnostem jejich syna ("smíšená" krev). To vyústilo až v Příbuzenský svár a občanskou válku v Gondoru po Valacarově smrti.

„Přineste mi další,“ houkla dívka v zamazaném oblečení se štětcem za uchem a zamyšleně si prohlížela stěnu kláštera. Jako malířka dostala od místního Sabbatského biskupa úkol, aby vytvořila impozantní fresku pro jejich svatostánek. V hlavě si zformovala jakýsi výjev Kaina, který zde zvěční. Byl to nejdůležitější a nejambicióznější projekt jejího neživota. Zamyšleně si špičákem tiskla ret a na čele jí koukalo pár vrásek.
„Říkala jsem další!“ zapakovala svou prosbu autoritativně, „došla mi barva.“
Chvatně dvojce upírů přitáhla zmítajícího se patnáctiletého mladíka k již připravenému škopku. Nezaujatě přistoupila a jedním tahem mu prořízla hrdlo. Rozmrzele namočila štětec. Dostala z toho hlad.

Krev není voda... nese v sobě základní magii, esenci života (možná proto upírům tolik nešmakovala sáčkovaná – oddělená od těla „to“ postupně ztrácí).
Leszkova sice postrádala ozvláštňující prvky jako třeba vlkodlačí, ale i tak by si průměrný násoska rval vlasy – tolik škody! Než do něj nalila krvechránící lektvar, utvořila se pod ním slušná kaluž.
„To bylo statečné... a strašně hloupé,“ okomentovala Irena onen efektní zásah proti upírům, kterým si vysloužil hlubokou ránu v boku. „Ostatní můžou zregenerovat, vy ne...“
Trochu si pomohla znalostí run a pustila se do léčení.
Až skončí, bude potřebovat pořádný steak. Well-done. Krve bylo pro dnešek dost.

Kap. Kap.
Kap.
Kap.
Jsem krev.
Jsem žlutá.
Jsem ostrohranná.
Patřím vyhublému muži. Jeho kostra leží na špinavé zemi.
Vytékám z něj hadičkou, kterou má – hluboko! – zabodnutou v ruce.
Oči má zavřeny. Víčka mu cukají.
Je nemocný. Mnou.
Ten doktor, sedící na židli a čtoucí Berliner Illustrierte, to povídal.
Že jsem špatná. Nepřirozená.
Je prý ve mně něco jedovatého.
Sama to vím.
Ošklivý prášek.
Dali mi ho, abych mohla ven.
Dali mi ho, aby zjistili, proč se podobám
své druhé krvi v jiném těle. Stejném.
Budu zdravá, když mne přelijí jinam?
Budu jiná?
Budu červená?
Kap. Kap.
Kapkap.
Lehitra'ot.
Kap.