DMD č. 15. pro 15. 4. 2023. Téma: Bujaré strkanice

Na kouzelnické svatbě Sabriel a Christophera ve slavnostním Dipettově sále se shromáždili nejrůznější kouzelníci, včetně těch temných. Mezi hosty se objevil i záhadný cizinec, kterého však nejspíše nikdo neznal. Během obřadu se náhle vystoupil z řad ostatních hostů a začal kouzlit, až se celá svatba dostala do chaosu. Kouzla se prolínala a hosté se začali strkat a hádat. Nakonec se naštěstí podařilo zastavit cizince a obnovit na svatebním obřadu klid. Sabriel a Christopher se však rozhodli svatbu neukončit a slavnostně, před zraky všech ostatních, si řekli své ano. Nechali vše za sebou a odjeli na svatební cestu do zapomenuté říše.

Křik, výskání – parta starších kluků se pošťuchuje v jakési hře. Každou chvíli jakoby omylem strčí do malého černovlasého chlapce. Dítě nemá kam uhnout, takže útoky začínají být promyšlenější.
Vše ústí v bolestivě vypadající pád. Malý se snaží dostat pryč, ale nepláče. Stejně slzy nikdy nepomohly.
Kristina rozzlobeně vstane. „Čí je ten chlapec?!"
Chůva se přikrčí. „Pánův.“
Nevíra. Pochopení. Strašlivý vztek. Tohle mohl být Artuš!
Ledový hlas. „To dítě patří do mých komnat.“
Chůva se brání: „Ale pán nařídil…“
„S pánem se dohodnu sama.“
Úzkostí sevřené srdce, ale pánovitý hlas.
„Dala jsem ti rozkaz…“
Chvilku na to se Darenovi zjevil anděl.

"Tak kde se to zaseklo? Jdeme ven, ne?"
"No jo, furt. Nestrkej do mně!"
"Tancuj, tancuj, trochu života do toho umírání!"
"Trhá se to, trhá, vážení!"
"Už vidim východ! Nic nás nezastaví!"
Místo kýženého světla je čekala zábrana z bílé látky.
"Jo, zapomněla, haha. No tak aspoň se vyválíme v čisté posteli."

Brzo ráno jí čekala krvavá apokalypsa.
"Do hajzlu! Už to byl měsíc. Já si říkala, že mně nějak bolí břicho. Myslela jsem z té česnekové pomazánky a ono tohle..."
"Hoď to do pračky a vem si ibáč, ne?"
"Ani ibáč mi na ty křeče moc nezabírá. Zatracená menstruace."

Jeden křičí hlasem mocným:
„Zatnout tipec má se mocným!”
Nemá sice plány jasné,
zato vize má tak krásné.
K nim hesel pár, tak úderných,
že z nich rychle přejde smích.

Druhý zdánlivě je tišší,
pramálo se ale liší.
Co nedá to jistě slíbí,
hlavně že se lidem líbí.
Hlavou moudře pokyvuje,
zatím plány vlastní kuje.

Tak to běží zas a znova,
prázdné sliby, prázdná slova,
poskládaná v prázdné věty
co znějí jako kastaněty
do tance.

Kroky, ty nejsou složité,
jen když se v kole točíte.
Pravá, levá, pravá, levá,
kdo netančí ať se hněvá.

Na ostatní potom zbude
povolební bilance.

Je půlnoc a v pátém patře panelového domu probíhá bouřlivá oslava.
Ve čtyřpokojovém bytě je asi padesát lidí, hudba hraje na plné pecky, hlahol se rozléhá otevřenými okny do širokého dalekého okolí.
Už vypuklo i několik bujarých strkanic, v kuchyni o poslední kousky jídla, v obýváku u improvizovaného baru o zbytky alkoholu, a sem tam i o to, kdo s kým půjde domů.
Najednou zvonek. Nejopilejší skupinka se aktivně přesune ke dveřím.
„Kdo jeeee?” vyzvídá jeden z pařičů.
„Policie,” ozve se za dveřmi.
„Ale my jsme vás nevolali,” křičí jiný ochmelka.
„Volali sousedi,” vysvětluje muž zákona.
„Tak běžte k sousedům!”

Jak se to řekne latinsky, když člověk nemůže spát?
Utkvělé myšlenky se strkají a perou v mé hlavě, jako by soupeřily, která získá navrch.
Souboj šavle s květinovým stonkem. Bitva o hlavu čistou, prázdnou, nezavalenou sutinami vzpomínek. Válka o nezávislost.
Nebo snad obrazy v mé mysli tančí? Ale pak je to jistě morový tanec. Danse macabre. Když vezmu do kola tu vábivou představu její duše vedle mé, onemocním.
Cítím se vesel a přeci prázdný. Tělo káže, spi. Mysl kontruje. Tanči. Sni. Zoufej si. Volej ji. Přijde.
Říkám jí jako ta bylinka, po které voní.
Kamille, hast du für mich geblüht?

"Přichází Rammstein!" ozývá se z reproduktorů.
Po asi půl hodině koncertu plného spousty pyrotechnických efektů přichází na řadu to hlavní. Jelikož jsme na koncertu metalové kapely, jsou to bujaré strkanice.
Někteří kdo jsou na koncertu poprvé, neví, o čem je řeč.
Začínají řinčet kytary, fanoušci do sebe bujaře strkat.
To se mi tak líbilo, že jsem na chvíli chtěl do strkajících se fanoušků.
To jsem si ale rozmyslel, když jsem viděl, že strkající se fanoušci mají určitě ke sto kilům a moji drobnou pětasedmdesátikilovou postavu by rozmačkali raz dva.
Tak jsme si dále užívali hudby a pohazovali s bujarou hřívou.

"Já se na to vykašlu!!!" nadávala Eliška. "Kariéra bandity fakt není pro mě!!!"
"Co tady blbneš? A kde máš Jiřího a Anežku???" vzpamatoval se z leknutí Adam.
"To je dlouhá historie," mlžila Eliška.
"Já ji zhudebním!" nadchl se bard. "V Bujarých Strkanicích mě za podobnou nosili na rukou."
"Vynesli tě jen z hradu," zamračil se rytíř. "A ty mluv!"
"Fajn! Mají hlavní stan v sousední vesnici. A jsou zlí. Nebo spíš nejsou. Vlastně, nejsou zlí, ale jakože jsou."
"Tak jsou nebo nejsou zlí???" nechápal Eduard. Nechápal to očividně nikdo.
"Jsou zlí, ale nechtějí být," objasňovala Eliška. "Vysvětlím vám to cestou."

„Řekni to,“ štouchl Filip Pírka ramenem.
„Ne, ty,“ ohnal se Pírko loktem.
„Tak dost,“ řekl profesor. „Chcete mi něco?“
„My bysme…,“ začal Pírko.
„Bychom,“ vrazil do něj znovu Filip.
„Bychom… chtěli…navštívit… tamtu. Když je sama ve vězení.“
„Není.“ Ani byste neměli vědět, že kdy byla. „Je pod dozorem. Proč? Jste zvědaví?“
„Jo,“ řekl Pírko.
„Ne,“ řekl Filip.
„Tak proč?“
„Člověk je odpovědný za to, co vytáhne z vody,“ vysvětlil důležitě Filip.
Profesor potlačil úsměv. „Tos někde četl?“
„Něco podobnýho,“ připustil Filip.
„Rozmyslím si to.“
Cestou ke dveřím si chlapci vyměnili další radostné šťouchance.
Rozmyslím si znamenalo u profesora Pasra ano.

Lovec Ranger si vyčinil, že zachránil náčelníka. Být jeho pokrevním bratrem byl děs. Apač pořád někde coural a Ranger ho následoval... a tahal z malérů. Teď se zapletli do hry zlotřilého Santa Marii a nahněvali náčelníka Šošonů.

„Už šestnáct let to samý. Každej druhej den někde spoutaný,“ ucedil Ranger.

„Ne tak nahlas.“

„Víš co? Mám toho kovbojskýho rajtování plný zuby. Věčně s někým bojujeme „na život a na smrt“ a podobný hovadiny. Nemůžeš chvilku sedět doma na zadku?“

„Ale tyhle bujaré strkanice jsou kořením života!“

„Jasně. A jak prohlásil Lstivý mlok, náš skončil. Pěkně sis ho na poslední chvíli okořenil.“