Byl jednou jeden život (seriál)

Tak mládenci, doufám, že jste si užili let, teď už musíme makat sami ... netlačte se na mě tak!

Je super že je nás tu tolik, ale vyhrát může jen jeden, tak si dejte pohov.

To jseš nějakej frajer, měříš sotva 50 mikrometrů, tak nedělej ramena!

Že tě vezmu bičíkem po hlavě, ty drzoune!

Bacha chlapi, imunocyty!

Slabší kusy odpadají, nabrali málo energie. Já si udělal pořádnou zásobu, tak to ostatní klidně můžete zabalit.

Sám to vzdej, ty bys zrovna sám nenašel ani pštrosí!

Ani nápad, kdoví co by z tebe bylo, to si nevezmu na svědomí, uhni mi z cesty!

"Pierrote, co se to sakra děje?"
Psí vztekle praštila do ovládacího panelu. Byla si jistá, že se s útočníkem už setkali, ale počítač neustále hlásil opak.
V poslední době jakoby se všechno zbláznilo. T-lymfocity zanedbávaly svou práci, výroba protilátek vázla, a útočníci, kteří jim předtím byli pro smích, se dělili jako šílení a ovládali celé tělo.
A všechno to začalo tím velkým útokem před pár měsíci...

V novinách zase mluvili o té nové nemoci.
Petr se snažil ignorovat strach, který mu roztřásl ruce. Jeho se to netýkalo.
Žádný tajemný, smrtící syndrom. Nic takového.
Byla to jenom chřipka. Protivná, vytrvalá chřipka.

Skupina dělníků postávala kolem neuronu a znuděně se opírala o kovové tyče. Z plechové buňky opodál vyšel předák a začal je burcovat.
„Jdeme do práce, přenos tu máme co nevidět.“
Po vlákně se se do neuronu přihnal výboj.
„Přenos 130455897. Připravit, pozor, teď!“
Na povel dělníci zabodli tyče do měkké tkáně neuronu a výboj vyrazil dál.
„Další přenos za patnáct milisekund, dejte si oraz.“
Náhle uslyšeli vzdálené hřmění.
„Bouřka?“ zeptal se jeden dělník
Náhle se přihnal výboj takové síly, že je všechny odhodil dozadu.
„Co to sakra bylo?“
***
Elektrikář Josef Koblížek se mezitím svíjel na zemi po zásahu elektrickým proudem.

Narodil se, jako ostatně jeho spousta bratrů a sester, ke službě. Od útlého dětství chodil do školy, poslouchal přednášky, učil se, učil se, učil se. Vzdělání bylo důležité. Velice důležité. Když nerozpozná nepřítele, když nespustí poplach, jeho domov bude v ohrožení. Ve vážnějších případech dokonce zničen. Slyšel o takových případech. Stačí zaspat na přednášce, pak si ve službě nevšimnout, nebo být ohloupen nepřítelem, který tvrdí, že je jen neškodný cizinec a je to všechno v loji.
Vystudoval, dostal svoje teritorium a hlídal. Hlídal nepřetržitě se svými kamarády, pozoroval civilisty procházející okolo bedlivě... Nepřítel! Zničit!
HAM! HAM!
T-lymfocity dělaly svoji práci.

"Profesore, kdy už dorazíme k těm neuronům?"
"Každou chvilku, Globin."
"A opravdu je to v tom mozku tak velkolepé jak se říká, profesore?"
"Ano, Globin, je to řídící centrum celého těla. Mozek musí poslouchat dokonce i srdce!"
Pozor, hlášení všem, prosíme zvyšte množství příchozích cukrů. Opakuji, více cukrů!
"Měli bychom také urychleně předat náš kyslík, aby mohl mozek lépe pracovat. Globin, podívej se, zrovna axonem běží posel. Ten nosí zprávy až do jádra neuronu, kde se informace zpracují."
"Takže tam my asi nepůjdeme, že profesore?"
"Máš pravdu, Globin, blíž půjde už jenom náš kyslík. Podívej, jak krásně letí, jako peříčko."

Byla to jeho první samostatná hlídková mise. Za tu hodinu se toho zatím moc nedělo, všechno se zdálo v pořádku. Jedině snad, tam za tou stěnou to nevypadá zrovna dvakrát... Protáhl se skrz, a strnul. Tady se to nepřáteli jen hemžilo, byly jich celé houfy. Potřeboval posily, ale nebyl si jistý, jestli někoho z divize B, nebo T.
Zkusil na ně na dálku zaútočit, ale příliš úspěšný nebyl. Ještě se mu pošklebovali, že s jejich počtem nic nezmůže.
Pak si konečně vzpomněl na školení při výcviku, a okamžitě zavolal na ústředí: "Tady poručík Psí, potřebuji makrofágy do sektoru 541A, urgentně."

Nervové buňky. Spojují mozek odpovědný za pohyb, myšlení a city se všemi částmi našeho těla.
***
Posel se rozběhl po dráze. Rychle...zkratkou přes reflexní oblouk. Má na to míň jak setinu vteřiny.
„Nesu příkaz podrbat se na nose.“ chlubí se. Kolem běží další s příkazy ke smrštění svalů a pohybu ruky.
Proti nim prosviští běžci se zprávami z nosu.
„Co nesete?“
„Ále. Zprávy o lechtání, vlhkosti a pocitu štěstí. Snad mají na centrále dost serotoninu.“
***
„Už toho nech, Béďo! To lechtá.“
Anna ležela na koberci a se smíchem se snažila naoko odehnat svého bernardýna, který jí na uvítanou olizoval nos.

"Pochodem v chod!" zavelel velitel mužstvu. "Levá, levá..."
"Pane, kdy si odpočineme?" ozvalo se z řad.
"Ticho tam! Odpočineme si u pravé stoličky! Levá, levá..."
"U pravé stoličky? To je moc daleko!" začalo si stěžovat celé mužstvo. "Máme málo cukru!"
"Dobrá, odpočineme si teď, nějaký cukr nám snad spadne." odpověděl velitel.
"Tady máš bonbón."
"Díky, jsi moc hodná!
"Hele, cukr! A hodně!" začalo křičet mužstvo a cpalo do sebe množství cukru.
"To byl bonbón. Já už se vyznám!" křičel velitel prodírajíc si cestu k cukru.
"Jedl jsi něco?"
"Bonbón od Evy."
"Vyčistit zuby, hned!"
"Pomóc! Ví o nás! Zubní kartáček!"

Dálnice se nekompromisně ucpávala a problémy se začaly kumulovat jeden za druhým. Strážníci v bílých uniformách přicházeli o život jako na běžícím pásu, kapitán Bacul hrdinně setrvával. Nepřátel neubývalo. Naopak, zdálo se, že ovládají závratně rychlou schopnost množení. Navíc se na jejich stranu přidávali i místní.
Jednotky B byly na místě téměř bezmocné, poručík Psí marně volala o posily, protože standardní zbraně proti nepřátelům nezabíraly. Jednotky T bojovaly zblízka, ale protivníky dokázaly pouze zdržet, nikoliv porazit.
Situace se zdála beznadějná. Když v tom, neznámo odkud, dorazily posily. S moderní výzbrojí.
„Kapitáne Pierro, generál Acylpyrin si dovoluje převzít akci,“ zasalutovala tableta.