DMD č. 21. pro 21. 4. 2023. Téma: Výlet do prázdna

„Miluju tě,“ vyšlo z úst muže, kterého svíral v náruči.
Sám to říci nezvládl, přestože věděl, že za pár okamžiků oba zemřou.
„Za tisíc let si mě nebudeš pamatovat,“ byla poslední slova, která od něj slyšel.
„Budu. Slibuju, že budu,“ přislíbil. Pak už jen šeptal jeho jméno a zoufale prosil, aby ho neopouštěl a zůstal s ním. Marně.
Předtím než zemřel, vtiskl polibek na rty svého milence, načež se s rukou na jeho rameni zhroutil vedle něj.
Pro Jacka to byl jen další z mnoha výletů do prázdna, ze kterých se vrátí zpět k životu.
Ianto se nazpět vrátit nedokázal.

Je tady podivně bílo. Prázdné, jen... Jen tam daleko... nebo blízko?... Dvě tečky. Nehýbou se, ale?
Ne, nehýbou se, jsou pořád na stejném místě a stejně daleko od sebe, ale rostou.
Ne, nejsou to tečky jsou to dvojrozměrně viděné koule. Pořád stejně daleko... nebo blízko?... ode mne a pořád se zvětšují a přitom se nehnuly ani o kousek, pořád stejně blízko... anebo daleko?... od sebe?...

"To je pohotovost? Ano, dcera... tři roky... horečky čtyřicítka... zkoušeli jsme všechno... já už nevím... Přijeďte. Moc děkuji."

Siréna.
Blikající modrý maják...

Je tady takové bílo... jen ty dvě tečky... rostou...
Nicota pohltila mou mysl.

"Není se čeho bát, jenom vás na malinkou chvilku vypnu a pošteluju," hlásil s úsměvem Kryton a držel u toho něco, co vypadalo jako robertek pro vzrostlého nosorožce.
"Ani náhodou, ty zmetku plechová, se mě tímhle nedotkneš. To bych měl raději v trenýrkách dikobraza," ječel Rimmer a zdrhal.
"Nebude to bolet," rozběhl se Kryton a jedním zkušeným pohybem nasadil druhému technikovi KO.
"A teď si uděláme malý výlet do hlavy pana Rimmera."
"Co je to za vejlet, když je Dutohlavova hlava dutá," zabručel Lister, ale Kocour si pro jistotu donesl velkou colu.
"A heleme, Lisa, jdu pro pop-corn!" zašklebil se.

Atreimus a Yves se rozhodli vydat na výlet do kouzelné země, o které slyšeli jen pověsti. Věřili, že zde najdou kouzelná místa a stvoření.

Když tam však dorazili, zjistili, že kouzelná země je úplně prázdná. Bylo to pro ně velké zklamání. Kde jsou ta zázračná místa a stvoření?

Hledali celý den, ale nic nenašli. Nakonec se museli vzdát a vrátit se domů. Byli zklamaní, že výlet do kouzelné země nebyl tak kouzelný, jak si představovali.

Pak si však uvědomili, že kouzlo je v tom, že ji nikdo nikdy neviděl tak, jak oni. Nikdo jiný neměl tu příležitost vidět ji prázdnou.

To bylo poprvé, kdy Tyros omdlel. Složil se přímo ukázkově bratrům do náručí, vědomí v požehnané prázdnotě.
"Co teď?"
Kluci byli bezradní. To se ještě nestalo. Bezvědomí ano, ale vlivem ztráty krve.
"Položte ho na pohovku a přineste mi šátek a mísu se studenou vodou."
Gwen jako jediná zachovávala klid.
Když bylo vše zařízeno, pohlédla na ně, stojící u pohovky jako ustarané sudičky.
"Já se o něj postarám a vy vymyslete, co s nastalou situací. Teď kšá!"
Kluci zmizeli a Gwen jemně poplácala Tyrose po tvářích.
"Vstávej."
Kapitán zamrkal.
"Co se stalo?" zeptal se.
Pak si vzpomněl a omdlel nanovo.

Chvilička mezi nocí a dnem,
vteřina mezi bděním a snem
z ničeho ušitá na míru.

Chvíle kdy bolest žádná není,
okamžik těsně před probuzením,
výlet do prázdného vesmíru.

Ta sladká chvíle spočinutí,
kterou mi jenom ráno skýtá,
konec i začátek,
úleva od všeho
co se mnou jindy zmítá.

Tančím po paprscích hvězd,
vzpomínkou nechám se vést
na tóny chvějivých strun.

Koupu se v nadýchané pěně snění
opilá chvílí v zapomnění
zalitá světlem sta lun.

Ráno co ráno vylétá
má mysl na výlet do světa,
kde není vlastně vůbec nic.
Houpu se na vlnách, staleté prázdnoty
než slunce pohladí mi líc.

Nebojím se, tohle už jsem přece několikrát dokázal! Povzbuzoval se
Taky sis jednou nepěkně nabil hubu… upozorňuje pesimističtější druhé já.
To bylo poprvé, od té doby jsem se mnohonásobně zlepšil.
Jasně, jsi skvělý a přitom taaak skromný.

Neo potřásl hlavou. Trinity mu přinesla klid. Když byl od ní daleko, pochyby se vrátily a byly silnější než kdy dříve.

Uměl létat, kruci. Krok do prázdna by pro něj neměl představovat sebemenší problém.

Co když agenti změnili pravidla Matrixu? Zavrtala mu v hlavě další obava. To dělávají.
Nemůžu umřít. Moje skutečné já je na Nabuchodonozoru.
Jasně, jsi tu vlastně na výletě, pohoda…

Jak ho slunce hladilo po tváři, napadaly ho hořkosladké myšlenky.
Bude pro něj ještě někdy možné zakotvit? Chtěl by to vůbec? Možná je potulný život pro něj to nejlepší. Možná na tom není vůbec nic špatného.
Zíral z okna rychlíku na ubíhající krajinu nádherné české kotlinky.
Sem tam je minul protijednoucí vlak.
Na zastávkách přisedali a odcházeli ostatní cestující.
Na hranicích se mu začalo stýskat. Nevěděl, kam jede. Zatím.
Zavřel oči a nechal světlo ať mu tančí před víčky.
Jak krásný den si vybral pro započetí nové kapitoly.
Pomalu usínal za zvuků trati a všechna očekávání nechával daleko za sebou.

Will to ucítil až po chvíli - ten divný pocit, ne úplně bolest, jako napnutý provaz někde od páteře. Jak se vzdalovali, chvěl se jako struna. Lyra už se schoulila na podlaze přívozu, vzlykala a mumlala omluvy, které jejich cíl nemohl slyšet.
Napětí rostlo, dokud skoro nedoufal, aby bylo konečně po všem. Cokoli bylo lepší než to nekonečné čekání.
Na okamžik zahlédl na opačném břehu nezřetelný tvar. Stál vedle Panta a Willovi připadal divně povědomý.
Pak lano konečně prasklo. Will se musel kousnout do jazyka, aby nevykřiknul.

Svezl se na zem vedle Lyry a doufal, že mu jeho démonka někdy odpustí.

Vybrali ho jako nejvhodnějšího kandidáta pro pokus. Teď tady stojí a čeká, až látka zabere. Píchli mu ji do žíly a nechali v téhle místnosti. Pak si prý pro něho přijdou a on jim řekne, jak na něho látka působila.
Zdálo se mu, že místnost potemněla. Světla bylo stále méně a on se rozhlížel kolem sebe. Pak to uviděl. Místo jedné ze stěn tu najednou byl vstup do chodby. Táhla se donekonečna a po stranách zahlédl dveře. Spoustu dveří.

Když místnost otevřeli, byl pryč. Bylo jim jasné, že neodolal a jedny z dveří otevřel. Teď věděli, že vedou do prázdna.