DMD č. 21. pro 21. 4. 2023. Téma: Výlet do prázdna

Wille se nadechl a na dva údery srdce úplně ztuhnul. Tohle... tohle bylo poprvé. Ne poprvé se Simonem. Ne poprvé s klukem. Ale poprvé.
"Nemusíme, jestli..." začal Simon. Wille vydechl.
Spustil se příboj, divoký a prudký, jako ledovcová řeka náhle padající do moře, v uších slyšel vlnobití a pak zatoužil plynout a téct dál, do neznámých vod.
Zábrany padly, vrhl se na Simona hladově a chtivě, jako dravá voda drolící břehy. Vkročil na bílé místo na mapě a najednou neměl strach. Mapoval a zkoumal. Nové chutě, vůně i prožitky splynuly a neznámé se stalo známým, dokonale krásným.
Stali se jedním.

"Co si o tom myslíte, paní Havránková?"
"Jak říká guru Procházka, kdyby si v Americe myli ruce a zdravili starší lidi, tak by jim ho tehdy neunesli."
"Pravdaže."
"Víte, neměla jsem jeho písničky ráda. A když je před pár lety přezpívala ta rajda Majerová..."
"Stejně je naše občanská povinnost pro něj letět, když nám Lojzík Beránek prozradil, že ho pořád mají na Alaberanu," řekla důrazně paní Vonásková.
"Jsem ráda, že Lojzík poletí a bude řídit. Ten jeho talíř má tři volanty, to bych asi nezvládla," přiznala bývalá pilotka paní Havránková.
"Ano, bez Lojzíka by to mohl být výlet do prázdna."

Za dveřmi se táhne dlouhá chodba plná těžkých dřevěných almar.
Evžen spěšně otvírá jednu po druhé. Všechny jsou prázdné.
Zrychluje do běhu, neodvažuje se žádnou skříň vynechat, protože co kdyby se ta zatracená ježčí bodlina skrývala právě tam.
Chodba jako by neměla konce.
Dvířka výsměšně vržou do rytmu splašeně bušícího srdce.
Evženova úzkost roste, cítí, že je zle, že Xénie ho potřebuje, zrovna teď, má být s ní, co dělá tady, lapený v zběsilém závodě s časem, v překotném nikam nevedoucím úprku?
Z jeho napřažených dlaní zasrší jiskry.
Almary se s rachotem hroutí jak nestvůrné domino.
Šílená nekončící noční můra.

Depozice jednotlivých atomových vrstev ze všeho nejvíce připomíná slavnostní polonézu ve sterilním prostředí důstojné katedrály.
Nečistoty či molekuly vzduchu musí pryč. Křemíková destička, podlaha sálu, se leskne jako zrcadlo.
První vcházejí molekuly vody. V řad nastoupit na podklad, vodíkem nahoru.
Jako další vstupuje chlorid titaničitý. Výměna partnerů - jeden atom chloru uchopí vodík, titan si naopak podává ruce s kyslíkem a usazuje se na podlahu.
Komorou se prožene dusík a odvleče s sebou vzniklý chlorovodík.
Opět nastupují první tanečníci a figury se opakují - kyslík k titanu a na podklad, vodík ke chlóru a pryč.
Ve vakuu roste tenoulinká vrstva oxidu titaničitého.

„Ach,“ řekla maminka, potom pokývla hlavou, jako kdyby rozluštila hádanku, a postavila se do sněhu druhou tlapkou. „Přesně tak.“
Muminek ji vzal za ruku a vedl ji k moři.
Jindy známá cesta se skrývala pod sněhem, ale on s pomocí Tiki vyšlapal pěšinu.
Chtěl s sebou vzít i tatínka, ale pořád usínal se slovy: „Příliš těžké jehličí v žaludku.“
„Pozor neuklouzni. Nemusíš mít strach. Tamhle je koupací pavilonek,“ chlácholil Muminek maminku. Pamatoval si, jak se loni v zimě cítil on.
Když byl sám.
„Vypadá jako dort,“ pochválila pavilonek maminka.
Pak spolu v tom prázdném šeru čekali na první sluneční světlo.

Připravovali ho na to od první chvíle.

Samozřejmě to nejdřív nebylo myšleno jako normální věc, a on to bral jako nutnost a nepříjemnost, ve stylu "Soudruhu, vybrali jsme tě mezi nejlepší z nejlepších, musíš být připravený na všechno!"

Teď, když k tomu doopravdy došlo, to cítil jinak. Skafandr se zdál nicotný a křehký (navzdory tomu, že se v něm pohyboval s obtížemi), a jistící lano mu připadalo tenké jako vlas.

Ale to nejhorší přišlo až nakonec. Připadalo mu, že za těch pár chvil, kdy se mu nedařilo dostat se zpátky z volného vesmíru na palubu lodi, zestárnul o pár let.

Podnikal rychlé, krátké výpady. Dvě patra dolů. Wolt, PPL. Česká pošta. Nepochopitelní, děsiví lidé.
Zpátky do bezpečí vlastního světa.
Jaroslav se zavrtával od dětství. Zavíral uši, smrskával se. Být jinde, jindy, nebýt. Necítit. Bolelo být svědkem násilí.
Základku přetrpěl, pak už vyjít z domu nedokázal. Neměl kamarády. Matka si netroufala, tichá myška. Sloužila otci, sloužila jemu. Zdroj jídla. I mrtvá zůstala součástí jeho světa.
Ta holčička ho vyváděla z míry. Moc nemluvila. Hodiny se dokázala dívat na vlaky. Když mu poprvé vsunula tlapku do dlaně, ztuhnul. Přestal dýchat. Ničeho si nevšimla. Ručička hřála.
Zítra se jí zkusí podívat do očí.

Symboly, plastické piktogramy představ.

Rozevřené šaty ve tvaru teepee zvou lásku do svého nitra.
Hlava jako korouhvička se údivem nepřirozeně otočila téměř o stoosmdesát stupňů. Jako její život. Byl plný dobrot, které někdo bez rozmyslu smlsal. Zbyl jen kornoutek. V útrobách prázdnota. Výlet do ní.

Paže připomíná křídlo anděla. Jedna peruť však nedovolí vzlétnout.
V druhé ruce síťka na motýly, kterou se snaží polapit sny.
Myšlenky za oponou vlasů.
Torzo připomínající křehkou papírovou panenku. Může snadno promoknout, rychle shořet.
Kdokoli ji může lehce zmačkat. Přesto se necítí v ohrožení.
Nikdo tu totiž není.
Úplně sama na pusté zemi.
Obzorem vesmír.

Dveře na konci deváté uličky byly pootevřené. Škvírou se do školního depozitáře vkrádala tma a zima. Příšeří v uličce houstlo. Strážný duch Siegfried znepokojeně nasál vzduch. Okamžik postál, rozhlédl se, a pak se rozplynul.
Znovu se zformoval až v kabinetě správce přímo před zraky Daniela von Draka, Jaroslava L., Marka P. a Vraspíra.
"Dobré odpoledne přeji, vážení pánové," pozdravil.
"Dobré odpoledne," odpověděl správce. "Děje se něco, Siegfriede?"
"Dveře prázdnoty se otevřely. Studí mne ektoplasma a poltergeist zmizel," oznámil Siegfried.
"Chutě do prázdna," zamnul si ruce Vraspír.
Marek se otřásl. "Nestačilo by zavřít?"
Daniel zavrtěl hlavou. "Uděláme si výlet do prázdna."

Odysseus vymyslel plán: "Už vím, jak budeme zabíjet. Zavřeme zajatce do magdeburských polokoulí a začneme odsávat vzduch, až vytvoříme vakuum. Tím pádem se polokoule od sebe neodtrhnou. A chvíli si počkáme."

"No jo, ale jak poznáš, jestli už umřeli, nebo ještě žijou," zeptal se Agamemnón.

"Jednoduše. Nebudou bušit na stěnu polokoule," odpověděl Odysseus.

***

Řekové zajali jednoho Trójana a chtěli vyzkoušet nový plán, tak se ho zeptali: "Chceš na výlet do prázdna?"

Trójan, jehož IQ by se dalo spočítat na prstech jedné ruky, odpověděl: "Jo. A kam pojedeme?"

A to už ho Řekové zavřeli do magdeburských polokoulí a začali odsávat vzduch.