U potoka roste kvítí

V trávě se krčil drobný petrklíč.
Bezmyšlenkovitě ho utrhla.
Najednou jí z toho bylo smutno.
I tohle byl zmařený život.
Byť jedné květiny.
Vzpomněla si na své zlatíčko.
Na její dětskou tvář.
Na nadšení, na běhání po stráních.
Na hledání prvních jarních květin.
Na dětské rozpočítadlo.
„U potoka roste kvítí...“
Tomuhle potoku jeho kvítí sebrala.
A sebe tím neutěšila.
Rozpočítadla.
Básničky.
Pohádky.
Musela jít dál.
Ale to nebylo zrovna lehké.
Hodila rostlinku do potoka.
Záhy ji chytil proud.
Unášel ji kamsi do neznáma.
Žena zamířila na druhou stranu.
Jít dál s petrklíči jí nebylo dáno.
Třeba někde jinde porostou sasanky.