Glee

"Pamatuješ si, jak jsme se poprvé potkali?"
"Na to nejde zapomenout. Snažil ses mi ukrást přítele!"
"Kdybych to tenkrát dokázal, nás život by byl úplně jiný."
"Rozhodně. Třeba bych nebyl v pětadvaceti rozvedený."
"Nechodili bychom spolu."
"Ale zase bych nezažil totální krach všeho okolo mě."
"Který ti pomohl pochopit, že surikaty nejsou vlastně vůbec špatné."
"A který změnil můj gayface!"
"A taky čich, když už mi neříkáš, že smrdím jako Craigslist."
"Ach můj Bože, byli jsme vážně tak strašní?"
"Byli jsme puberťáci, všichni v pubertě jsou idioti."
"Mohli jsme si ušetřit tolik věcí."
"A mít daleko víc sexu daleko dřív!"

Všetko bolo lepšie, ešte za starých čias predtým než väčšina z nás odišla do sveta. Vtedy, keď sme ešte boli všetci spolu ja, Blaine, Rachel, Finn, Artie, Mercedes, Quinn, Tina, Mike, Brittany, dokonca aj Santana – teraz mi len všetci chýbajú.
Pri pohľade na ich rozbiehajúce sa kariéry – či už Rachel na NYADA alebo Quinn na Yale, všetci si vybrali niečo, čo ich baví a bude baviť.
Ja však neviem, čo chcem robiť. Teda áno viem, ale neviem ako si začať plniť sny. Netuším, čo bude zajtra, čo bude o týždeň, ani o mesiac a už tobôž nie, čo bude potom.

Kurt třískl dveřmi od učebny. Samozřejmě že všechna sóla dostane Rachel. A pokud je třeba mužský hlas, bude zpívat Finn nebo Puck.
Chtěl odejít domů, ale zarazil ho zpěv linoucí se z posluchárny. Kdo tam teď může být?

I've loved, I've laughed and cried
Přiblízil se ke dveřím. Ať to zpíval kdokoli, byl opravdu dobrý. Navíc baryton. Kurtem projelo příjemné zamrazení. Kdyby tenhle neznámý zpíval sóla ve sboru, rozhodně by se nezlobil.
Konečně přišel k posluchárně a podíval se dovnitř.
Oh, no, oh, no, not me, I did it my way
V setmělé posluchárně osaměle stál a zpíval David Karofsky.

Blaine už to nemohl vydržet! Čas bez Kurta byl jako by nežil. Neplnohodnotý.
Rozhodl se to změnit. Věděl, že musí něco udělat. Alespoň to zkusit…
Bude vědět, že udělal, to co musel. A nebude později litovat svého strachu.
Koupil prstýnek a velikou kytici růží v nejoblíbenější Kurtově barvě.
Byl si tím dokonale jistý. Musí Kurta požádat o ruku.
Chce to víc, než cokoliv jiného, kdy chtěl.
Teď tu stojí, tvrdé stonky růží se mu zařezávají do kůže, i když ty růže dávno trny nemají. On by si je přál mít zaražené v rukách. Bolelo by to méně, než to odmítnutí!

„...Británie byla jmenována zemí s nejvyšší násilnou kriminalitou, to je analýza založená na počtu zločinů na sto tisíc obyvatel,“ předčítal Adam a snažil se trumfnout Státy. „Dva tisíce třicet zločinů, zatímco Amerika má – dávej pozor – jen asi čtyři sta...“
Přitom Kurt o něj měl jen strach. V New Yorku se kradlo, přepadávalo, vraždilo denně. Nejraději by ho nepustil z bytu. Z ložnice. Z postele.
Adam rád mluvil o Anglii a rád Kurta poučoval. Kurt se raději miloval. Řekl svému příteli, že to by pro dnešek stačilo, a jestli ještě otevře ústa, nacpe mu do nich jazyk.
„Věděl jsi, že Britov–“

Tričko bílé s vodorovným modrým proužkem, tričko šedé s vodorovným černým proužkem, tričko s proužkem a výšivkou Adidas, tričko modré s jediným pruhem přes hrudník... Měl celý arzenál triček s proužky, všechny byly téměř identické, ale on přesto musel vybrat to nejlepší. Představil si vedle sebe fantastického Kurta v nové garderobě od nějakého návrháře, jehož jméno zní jako zaklínadlo.
První rande a hned módní faux pas. Kurt si totiž potrpí na vkusné doplňky a stylového partnera.
Rozchod za dveřmi.
Ač žádný šupák, v otázkách odívání byl David dětsky bezradný. Kurt prostě bude muset pochopit, že od krášlení je tu on.