DMD č. 4. pro 4. 4. 2024. Téma: Spustit kotvu

Vládl nejpokrokovější africké zemi na světě, ale i on si kolikrát zasloužil oddech. Nepotřeboval v jednom kuse vládnout nebo plnit mise po světě v neprůstřelném kočičím obleku. Ne, Black Panther i král T´Challa si alespoň jeden večer zasloužili volno. Na to myslel, když vcházel do jednoho z mnoha barů v Berlíně. Snadno splynul s davem, vypadal jako jeden z mnoha černochů, kteří se přišli pobavit.
Hudba hrála, upíjel drink a díval se po okolních lidech. Teď a tady byl anonymní. Tancoval, bavil se. Mohl se uvolnit, spustit kotvu. Být v přítomném okamžiku.
Usmál se, chytil se neznámého muže.
„Jsem Ray.“

Drazí pokušitelé Sporotoči, Jeduzábel, Pochlívníku a Mrvosilo,

dosud jsme se věnovali zejména obecnému způsobu, jak mají vaši pacienti vnímat jeden druhého. Nesmíte však zapomenout na souběžnou kultivaci jejich vlastních chyb.

Každý z vás mi proto ke svému pacientovi zpracuje následující:
- stereotyp, do kterého jej chceme vtěstnat,
- seznam jeho k tomu využitelných vlastností,
- seznam nectností, které sice nemá, ale které se hodí k vybranému stereotypu.

Poslední seznam je velmi důležitý: právě ty absentující "hodící se" nectnosti v něm pod naším vedením uvidí okolí. On pak nejen zahořkne nad jejich nespravedlností, ale ztratí i motivaci napravovat své skutečné chyby.

Váš konzultant Zmarchrob

Běž, říkal s mrknutím, běž, šeptal naléhavě, běž, křičel vyděšeně, a běžel i sám, na konec chodby, pryč od nebezpečí, k novému příběhu, daleko od větvící se bolesti, která se zrcadlila ve hvězdách příliš klidných, osamělých nocí.

Jeho původní domov dávno nebyl domovem, byl doma na cestách někde mezi časem a prostorem, tady a tam a nikde.

A pak... ho vesmír přinutil se zastavit.

„Asi... bychom tu mohli na chvíli spustit kotvu,“ podíval se na modré dveře.
TARDIS zablikala.

Měli další, větší modré doma.

*

„Zapomněl jsem na dort,“ vystřelil od stolu a rozběhl se k TARDIS.
Donna se tiše zasmála.

Motory hučely, jak se malý přívoz sunul tyrkysovým jezerem. Malý proto, že se na něj vešly jen minibus, traktůrek s vozíčkem, bedna zásob, náhradní díly k čističce vody, generátor a pět rangerů.
Amanda tu byla nejmladší, letos přijela poprvé jako dobrovolník. Napjatě přejížděla pohledem šedivou pláž. Starší kolegyně jí tvrdila, že medvědi poznají Q po zvuku a chodívají přívoz vítat.
Vítr byl ještě ledový, ale už voněl bahnem. Přijížděli probudit Brooks camp ze zimního spánku. Amanda zahlédla spící sruby s deskami zatlučenými okny, schoulené ve slehlé žluté trávě.
Přívoz se skřípotem přirazil ke břehu.
V křovinách medvěd Chunk nastražil uši.

„Rosenbauer je v ohrožení! Chraňte kapitána!“
Řev, třeskot zbraní. V ústech chuť čerstvé máty a krve. Málem mě dostal, parchant.
Drží ho roztaženého na palubě. Mladý kluk. Určitě ho někdo zaplatil. Sám by to nevymyslel.
„Jestlipak víš, jak trestám pokus o vraždu?“ otírám si obličej.
Zavrtí hlavou.
„Spustit kotvu!“
Námořníci svážou cukající se tělo lany až k úplné nehybnosti, připevní závaží. Hodně závaží.
Nelidský jekot a prosby o milost, dokud nejsou nos i ústa ucpány voskem. Odporný puch strachu. Duše, drcená vahou smrti.
Tiché šplouchnutí.
Být sám sobě kotvou příčetnosti je každý den plavby těžší a těžší.
Jednou se nevynořím.

„Kam teď, kapitáne?“
„Vracíme se domů,“ odpověděl Connor spokojeným tónem. Mise skončila úspěchem. Aquila se houpala na vlnách Atlantského oceánu směrem od Bostonu k Rockportu. Po měsících strávených na moři se Connor nemohl dočkat pevniny. Slanou chuť v puse vyměnit za chuť borůvek, vůni rybiny za vůni jehličnanů. Až další mise zavelí, bude opět kapitánem. Ale teď, teď je jen Connor. Svou anglickou přezdívku používal rád. Dostal ji od svého mistra. Jestlipak tu také dožije. Nebo ho život zavede na druhou stranu Nového světa? Přes oceán do Evropy? Nebo ještě dál? Ne. Spustit kotvu definitivně ještě v plánu rozhodně neměl.

"Ivánku, já potřebuju spinkat!" zahlaholila Líza mezi dveřmi a jala se vratkým krokem naplňovat svou tužbu.
"No to vidím, co jste tam pili?"
"Já nevím, víno a nějakou whisku," lovila z paměti. "Se mnou se točí celej svět!" vykřikla a svalila se na postel. "Točí se a točí!"
"Musíš to ukotvit," radil zkušeně Ivan.
"Co?"
"Normálně dej jednu nohu na zem."
"Já budu asi blinkat."
"Hlavně zas nenablij do koše s prádlem!"
Ivan vyběhl pro kýbl, který umístil k posteli doslova za minutu dvanáct.
"Jejda," zajíkla se Líza.
"Co se děje?"
"Asi jsem spustila kotvu do řízku s bramborovým salátem."

„… snad i ožralej si pamatuješ, co se mnou to svinstvo dělá!“
„Měl jsem vědět, že skočíš po hlavě do prvního průseru, co doma potkáme? Vždycky ses problémům vyhejbal!“
„To si děláš –“
„Ticho! Oba!“ zaječí Solnická na celou Konstantu. „Adame, přišel někdo novej. Diviši, sežeň čistou šalvěj.“
„Můžu Tichavskému dělat kotvu, pokud použije tu nečistou,“ řeknu jí.
„Ne. Musí na tobě hned začít pracovat telepat. Jsi první průlom. Poslyš… všichni tím musíme –“
Zůstane zírat na něco za mnou.
„Martino!“ zakvílí a rozběhne se k ženě ve dveřích.
„Její manželka,“ vysvětlí mi Diviš. „Ráno ji sebrali stínaři. Celý den o ní nevíme."

"Izzy is getting restless."
"Yeah. M'sure he won't tell us."
"He is not going to ask, but we could make him beg."
"Someone's cocky."
"Well, yes. Would you like a demonstration, darling?"
"Save ya strength, mate. We have a rabid dog on our hands."
"Is it that perilous?"
***
"Stop squirming, Iz. S’pointless."
"We will have you wrapped up in a minute, so be a good boy and we’ll take care of you."
Izzy couldn't speak and his thoughts were slowing down with every breath he took. It was pointless. He was bound and gagged. Without any responsibility. Anchored. Safe. Happy.

Přistát s lodí v horské řece není dobré. Přistát s lodí, která se narodila jako vesmírná, jejíž posádka nikdy na vodní lodi nebyla a řítit se do náruče nevyhnutelného vodopádu, je špatné. Naštěstí převládl výcvik nad panikou a Gweniny rozkazy, sice myšlené dobře, ale vyslovované námořnicky tak špatně, že by každý plavčík zaplakal, byly plněny. Loď se úspěšně potácela proudem, trochu zmateně vytahovala a stahovala plachty a občas se neplánovaně zaryla přídí do břehu. Pak přišel ten vodopád (asi šedesát centimetrů vysoký) a loď vplula do jezera.
"Spustit kotvu!"
Šplouch!
"Nemělo by na ní bejt nějaký lano?"
Naštěstí měli náhradní.