DMD č. 4. pro 4. 4. 2024. Téma: Spustit kotvu

"Zas nemůžeš spát?"
Kývl jsem a znova potáhl z cigarety.
"Víš že bys neměl..." Přišel blíž a prostě mi ji vzal z ruky. Netečně jsem ho pozoroval.
Sám potáhl a pak se na cigaretu skoro uraženě zadíval.
"Tak mizerný tabák musí škodit zdraví."
"Všechno tu škodí zdraví,"oponoval jsem.
Sedl si vedle mě. Cigaretu už mi nevrátil. Nehádal jsem se s ním. Bylo příjemné tu s někým sedět. V nočním tichu na střeše komendy. Poušt před námi a hvězdnaté nebe nad námi. Pohnul se, ramena se dotkla.
Strach z noční můry mizel.
On byl moje kotva.
Můj přístav v bouři.

Ten příděl rumu jim měl vydržet na celou cestu do Ameriky. Dopili ho ještě na dohled od Nevisu.
“Když on pořád žvaní,” zaskučel jeden z námořníků. Vypadal, že posledních pár dnů toho moc nenaspal.
“Pokud teda zrovna nezvrací,” poznamenal druhý: “jenže to mu trvá pár minut, a pak se zase vrátí ke žvanění.”
“Pořád ho můžem přivázat ke kotvě a hodit ho přes palubu.”
“Nemůžem ho přece utopit!”
Přešla dlouhá, nepříjemná pauza. Z horní paluby byl slyšet přeskakující hlas. Nerozuměli přesně, o čem mluví, ale znělo to, že se sotva rozjíždí.
“Ale na druhou stranu… studená koupel ještě nikomu neublížila…”

"Ó, veliký Mastualiopsesi, barbarské město na dohled!" hlásil čtvrtý důstojník v hlubokém předklonu.
Veliký Mastualiopses, majitel, velitel, faraon a pozemský syn nejvyššího boha Anaminana-Reje, vrhl pohled na pobřeží. Tam se choulilo to barbarské město s divným názvem An-khmo-rpo-rk.
"Co poroučíte, ó nejvyšší pane?"
Nejvyšší, měřící sice metr čtyřicet, ale s egem před deset metrů, se nadechl.
"Proveďte abordáž!"
Namořníci vrhli nevěřícný pohled na kapitána, ale ten jen pokrčil rameny.
Když abordáž, tak abordáž.
"A vším, co máme!" zaječel Mastualiopses.
Všechno, co měli, tedy háky a všechny tři kotvy, byly děly vrženy na město.
Jedna se zabodla až do Prasečkářova kopce.

Jsou chvíle, kdy je svět prostě příliš divoký. Lidi v metru se tlačí, úkoly valí, moře bouří, jedna vlna za druhou a je toho všeho nějak moc. Moc lidí, hluku, starostí… moc nejistoty a nepřečtených drabblat a to je teprve třetího a proč je ve dřezu neumyté nádobí a termín na zkoušku už za dva týdny?!
Je v pohodě zastavit. Dovolit si nic nedělat, uvařit si čaj, hodiny sledovat videa Davida Tennanta a Michaela Sheena, místo plánované procházky jenom zakotvit doma na koberci a nechat se objímat.
Svět uhání děsivým tempem… ale ty přece nemusíš.
Alespoň občas, alespoň na chvíli.

Kamenná zídka neodolala nočním přívalům deště. Dvorek se proměnil v hnědé jezero. Kapky zběsile buší do střechy ze zvlněného plechu, není slyšet vlastního slova. Ztroskotala jsem. Nedá se učit.
Vyklepávám si z vlasů vodní tříšť a přemýšlím, jak tím marastem dopluji domů.
Cesta se změnila v proudící řeku. S hlasitým žuchnutím se utrhl lem terasovitého pole a zmizel ve zpěněném vodním víru. Obloha je nízko a z okolních kopců stoupá vlhká mlha.
Deštník nabírá příznivý vítr.
Mohutné vlny serpentin se vzdouvají k nebi. Tsunami hor. Moře bahna. Oceán plovoucí špíny.
Nepál.
Tajemný ostrov, který láká.
Přístav, kde kotví moje myšlenky.

"Dej to do té krabice..." "Pomoz mi utáhnout provázek..." "Ne, váza od babičky nemůže mezi hrnce..."
Takové a podobné věty jsem slýchala často.
Ani mi nepřišlo na mysl, že není normální se neustále stěhovat.
Nejprve z Fulneku do Ostravy kvůli tátově práci. Pak nás posunuli o kus blíž centru - rekonstrukce domu. Následovala Poruba, Brno, Újezd u Brna (studentský privát) a pak zpět do Ostravy. A znovu jsem proskotačila několik adres - ach ty změny.
Nakonec se mi podařilo spustit kotvu, zapustit kořeny - v Lutyni, s mým mužem.
V kraji, kde se narodila moje maminka.
Konečně jsem trvale doma.
Již 21 let.

Olympa se každý den přemísťovala ráno do Krásnohůlek a večer zpět do Bradavic.
Právě dorazila, a úlevně se svalila do křesla. „Školní rrok začíná za dva týdny a mně chybí dva prrofesořři, zpozdil se dotisk učebnic, místo zásilky husích brrků přřišla stovka živých hus…“
„A do toho ti eště přidělávám starosti já, že jo?“ pohladil ji po lýtku Hagrid. „Šak bys sem nemusela lítat každej večír. Dyť už měřím skoro šedesát centimetrů. Sem docela samostatnej. A ty by sis mohla vodpočinout.“
„Drrahoušku, ale to je obrráceně! Prrávě tady, kde jsme spolu zakotvili, si odpočinu nejlépe. S tebou je mi krrásně.“

„Už jsou na lodi. Ráno tu zakotvil škuner, co obratem vyráží dál.“
„Kolik?“ Hlas lady Sinitry zněl jako prásknutí bičem.
„Čtyři. Ty, co si vykouzlily komplet všechno.“
Čarodějka sevřela rty. „Jak, že nebyly varovány? Yaskaro! Mělas to říct všem! Zasluhuješ potrestání!“
Mladá dívka, pobočnice lady Sinitry, sklonila hlavu. Než se vzmohla na odpověď, zastala se jí Cristell, rudovlasá ředitelčina zástupkyně. „Nevěřily jí. Měla jsi jim to říct ty.“
„Tak tys to věděla? A nic jsi neudělala?“
„Ale…“
„Ticho! Jste naprosto neschopné! Od této chvíle budu všechno řídit osobně!“
Dvě ženy sklonily hlavu. V očích jedné z nich se temně zablesklo.

Byl to Gregorův nápad, samozřejmě. Ponesu první kůži na trh, řekl, vy se jenom přidáte.
Nejdřív museli ostatní hudebníky přemlouvat, časem odmítat.
Po pár zkouškách nastal den D.
Gregor přejel očima rušný dav, vybalil futrál a začal.
Pár lidí se zastavilo, ostatní spěchali dál.
Když Zuzka usedla vedle Gregora, vytáhl první zákazník mobil.
Zazněly housle.
Hodně houslí.
Adam dirigoval s úsměvem na tváři.
Přibyly dechy. David přitáhl buben. Nikdo už nikam nepospíchal.
Se sborem, který se vynořil z davu,
na konci zpíval - nebo si přinejmenším pobrukoval - celý obchoďák.
"Když Bůh dopustí, i Kotva spustí," zhodnotil později u piva akci dirigent.

Saša si pomalu balil věci, které už nebude potřebovat. Na pultíku nechal jen telefon s muzikou a v držáku láhev s vodou. Z Vozovny Kobylisy už jede na střídání. V kabině čtyřiadváci vedle sebe zahlédl, jak Janča dělá totéž. Věnovali si výmluvný pohled.
„Tady KGX 5, v zastávce Ke Stírce z centra máme mimořádnou událost, čekáme na příjezd složek. Jde o úmrtí cestujícího ve voze, vypadá to na dýl, takže žádám řidiče, kteří jedou od Vozovny Kobylisy, aby zůstali stát ve smyčce, dokud neuvolníme.“
Další vzájemný pohled byl taktéž výmluvný.
Oba přepnuli tramvaj do stand-by režimu a vylezli na cigáro.