DMD č. 4. pro 4. 4. 2024. Téma: Spustit kotvu

Teda, to poslední zimování u lidí!
To byl flám jako trám!
Bylo od nás chytré, že jsme schválně nalétali někam, odkud nás odvezou do záchranné stanice. Té pro štramáky. *)
Tedy, místo trámu byla perlinka. Místo půdy box. Místo hejna můr miska s červy. Ale my si dokážeme užívat života kdekoli!
Kupříkladu můj soused zleva. Skočil po hlavě do misky a rozházel zophobáky. Kteří vylezli za námi do úkrytu! Stačilo jen počkat a chňap!
Nebo soused zprava! Baštil a baštil, pak vylezl nahoru, neudržel se ani na perlince a rozplácl se na podlážce jako vypasená kotva.
Když dotrávil, zvládl vylézt zpátky.

Lov je souboj mezi lidskou zručností a zvířecím instinktem. Není to nepřirozené. Obvykle.
Čarodějka rozplétá zaříkáním svázané cestičky. Je jich v lese tolik, kolik jich Jakubíček zvládl vyznačit krví jedné slepice.
Krev vyschla, ale kouzlo brní pod nohama. Svazuje krok a nutí nesejít z vyznačené cesty. Všechny cesty vedou k srdci. A na každé číhá past.
O některé cesty ještě liščí tlapka nezavadila. Na těch druhých čekají další dva neklidní duchové.
Čarodějka pasti odstraní. Přeruší krví zpečetěná kouzla. Slepičí srdce, které je středem a svazuje kouzla k jedinému bodu, spálí.
Rovnováhu obnoví.
Ale otázky proč a jak ji stále děsí.

Dobrý den, vážení studenti. Doufám, že jste si při tělesné výchově protáhli svaly. Dnes totiž budeme vyklízet staré železo.
Bohužel se stalo, že jistý poltergeist zde spustil kotvu. Rozdrtil tím několik vycpaných opeřenců. Byly to sice staré a notné vypelichané exempláře kura domácího, avšak s inventárním číslem, musel jsem je tedy vyjmout z evidenčních seznamů.
Vzhledem k proměnlivosti sbírkového fondu jsou tyto seznamy noční můrou každého systematika. Pokusil jsem se je převést do digitální podoby.
Ano, tu kotvu musíme opravdu odnést. Ačkoli má mnoho metafor v přírodě, například rostliny jsou ukotveny kořeny, jak jste správně poznamenali, tak do depozitáře nepatří.

Bylo časné ráno, když Toto uslyšel zaťukání na pootevřená vrata. Otočil se.
Tarja. Pěkná žena, snažící se frivolním stylem zahánět neodvratitelně se kupící roky. S pohledem lovící lvice.
Co se Toto usadil, lépe oblékl a poctivě pracoval, místní vdovy vyhlásily hon.
Tarja zaútočila přímo.
„Potřeboval bys mít doma ženu, aby tě opečovala. Konečně zakotvit. U mě by ses měl jako král.
Toužebně se podíval po plném košíku, ale držel se ověřené odpovědi.
„Jsi hodná. Ale možná někde nějakou mám.“
Urážka, pokoření, hněv.
„Ty? Leda nezaplacené účty v bordelu!“
Zuřivě za sebou práskla vraty.
Toto si povzdechl.
Škoda, snídani by bral.

- Ako dlho ste vlastne boli v Kotve?
- Takmer šesť rokov. A každý rok nám hovorili, že už je posledný, že čoskoro začnú rekonštrukciu. No a zdá sa, že na to konečne došlo.
- A neplánujete sa tam po rekonštrukcii s minigolfom vrátiť?
- Uvidíme, ale bojím sa, že by už od nás chceli sumy, ktoré sú niekoľkonásobne vyššie, ako doteraz. Tiež nie je isté, kedy sa znova otvorí, tvrdia, že rekonštrukcia bude trvať dva roky, ale kto vie, či ju vôbec spustia na čas. A ak sa nám podarí prežiť aspoň rok na Maninách, tak si myslím, že tam už ostaneme natrvalo.

Jak se zdálo, jejich ešelon zase uvízl. Po kolikáté už? Vojáci se snažili trávit čas, jak nejlépe mohli: opravami, vylepšováním či výzdobou těplušek, hraním mariáše…
„Zakotvi u nás, bratře doktore,“ vyzval jej bodře jeden z vojáků okolo samovaru.
Vilém zavrtěl hlavou. Byl unavený a nebylo mu dobře. „Copak jsem námořník?“ utrousil nevrle.
Kdosi v hloučku se zasmál. „Všichni jsme tady vlastně námořníci, ne? Naším mořem je Magistrála a našemi loděmi těplušky,“ dodal poeticky.
„A přístav, kde můžeme spustit kotvu?“ tázal se jiný.
„Vladivostok!“
„Jo! A tam opravdová loď, co nás odveze domů!“

Netušili, že to bude trvat ještě dva roky.

„Já to vzdávám,“ řekl Eurylochos a prudce vstal od potrhané, sluncem, deštěm i vodou poničené mapy. „Přes moře se domů nedostaneme nikdy. Nešlo by někde zakotvit a vzít to po souši?“
Perimedes od mapy ani nevzhlédl, jen metodicky zakreslil nejnovější monstrum, které je stálo dva námořníky a zásobu rumu. Chvíli musel hledat místo, které ještě žádnou značku nemělo. „To už jsme zkoušeli, nepamatuješ si ty kanibaly?“
„Dochází mi nápady. A co Odysseův plán?“
Perimedes svraštil obočí. „Já chápu, že kůň fungoval proti Trojanům. Ale rozsekat naši poslední plavby schopnou loď, a postavit z ní dřevěnou velrybu? Takhle zoufalí ještě nejsme.“

Kam Christian vstoupil, byl okamžitě středem pozornosti.
S každým lehce zapředl hovor, tančil pro pobavení místních na stole a koncem večera si nikdo nepamatoval, že ten muž s blyštivýma očima a neposednými černými vlasy někdy nebyl součástí jejich malého světa.
Christian ale vždy nasedl na jednu z lodí a zmizel z jejich životů tak rychle, jako se objevil.

_____

Jamesovi se zvonivý smích toho podmanivého, cizího muže zařezával do hlavy. Jeho nekonečně dlouhý, ošuntělý kabát naplnil ten večer Jamesovy sny.

_____

Uběhlo několik let, než Christiana potkal znova. Tu noc ho už odejít nenechal.
A Christian ráno z Jamesova objetí nikam neutíkal.

Vůz namáhavě drkokal po nerovné polní cestě. Kola ztěžklá nabaleným bahnem se obtížně otáčela a statní valaši měli co táhnout.
„Hej, Marku,“ zavolal Henryk na kočího, „ještě daleko k tomu brodu?“
Marek si pohladil počínající lysinu. „Už jsme blízko, konečně budeme moct očistit kola. Kousek dál je dobré místo, kde můžeme spustit kotvy.“
Janek se rozesmál: „Á, Markovy vzpomínky na dalekou plavbu podél pobřeží stále živé.“
Henryk se znovu obrátil na Marka: „Doufám, že tam přenocujeme. Nerad bych šel do hostince. Pamatuješ, Janku, jak nám v Pšově dělali společnost ti roztomilí smradlaví broučci, když jsme jeli s otcem na sever?“

Projde pod nápisem Sladkému sladké.
Za pultem tentokrát stojí muž jejího věku. Určitě majitel, ona mýtická bytost probíraná v kadeřnictví. Má ušlechtilé, hladké ruce, prsty nadlidsky dlouhé.
Nina pozdraví, objedná kávu, chválí interiér, chválí sladkosti, pak jeho zádům řekne: „Manželovi vaše pralinky moc chutnaly.“
Samozřejmě, že zmiňuje jeho! Pochlebování Vojtěchovi je do jejích úst vtisknuto jako zvyk. 
Cukrář jí podá espresso. Usmívá se jako Mona Lisa. „A vám?“
Úplně ji to dojme. Vždyť je pouhou manželkou, doplňkem. Šálek si vezme, hypnoticky mumlá „Děkuji, děkuji“ a najednou ví: tady ji znají, tady ji chápou, tady by mohla spustit kotvu, zapustit kořeny.