DMD č. 4. pro 4. 4. 2024. Téma: Spustit kotvu

Jousef se konečně vymotal z Prahy a najel na dálnici. Těšil se na klid jižních Čech, na Jindřišku i psa Trhače.
“Taky se těšíš?” promluvil na malou fenku, trůnící v přepravce na zadním sedadle. Cindy radostně štěkla. “Taky už tě to neustálý courání sem tam nebaví, co?” Ohlédl se a pokračoval. “Co bys řekla, kdybysme tu zůstali napořád? Ty s Trhačem, já s Jindřiškou… procházky v lese, rybníky, borůvky, knedlíky…” zasnil se.
“Haf,” přisvědčila radostně Cindy.
“Tak jo. Já jí to řeknu. Hned jak přijedu. A víš co? Já ji rovnou požádám o ruku. Půjdeš mi za družičku?” zasmál se.

"Pane ministře,
co vás přimělo k uspořádání Festivalu mudlovské kultury? Vždyť vy v první řadě, jako zástupce čistokrevných rodů, byste měl protestovat proti všemu nemagickému."

"Máte pravdu, já i mí přátelé pocházíme z kruhů, které se vehementně bánily čemukoli mudlovskému, a to do té míry, že následovaly masového vraha Voldemorta. Právě jeho porážka nás přiměla k zamyšlení. Proč se tolik kouzelníků postavilo proti největšímu temnému mágovi? Vydali jsme se mezi mudly, kde jsme se přesvědčili jakého pokroku dosáhli, zatímco spoléhání se na magii, uvěznilo kouzelníky v předminulém století.

Pokud chceme pevně zakotvit v jednadvacátém století, nemůžeme se od mudlů distancovat."

„Sotva jsem zakotvil a už mě vyháníš?“ táže se a zřejmě ho to trápí.
Hermionu trápí, že nedokázala přesvědčit Angeliku, a proto musela sama pod Mnoholičným lektvarem zaujmout její místo. Básník Špína nic netuší. Nesmí. Jejím úkolem je přimět ho, aby se sbalil, vypadnul z Paříže a zachránil si život.
„Jsi přece vítr. Hned tu, hned tam. Vítr se nedrží v jednom přístavu, poletuje, čeří vlny,“ improvizuje a doufá, že zní jako Markýza andělů.
„Používáš proti mně mé vlastní argumenty, chytré,“ usmál se, ale v koutcích očí měl stále smutek. „Víc se neuvidíme, že?“
„To… nezávisí na mně,“ zakoktala se.

"Vláda cíluje na dosažení dvou procent HDP na prostředky k vymítání zlých duchů, k čemuž jsme se zavázali spojencům z NATO," uvádí náměstek ministra zemědělství Štěpán Kohoutek.
"Což samozřejmě představuje značný tlak na rozpočet a může vést k přehřátí ekonomiky, ale to by měl komentovat někdo z Ministerstva financí. Také to klade značné nároky na rozšíření osevních ploch máku, ale to má komentovat naše analytička Haška Ospalá, ne já. Co já tu vůbec dělám?" pokládá zásadní otázku Kohoutek.
Vyjádření Háty Ospalé se nepodařilo získat a na Ministerstvu financí jsme se neptali.
"Je to na prd," zhodnotil situaci arcišaman Vít Otylý.

Co uděláte, když se vám sesype domeček z karet? Postavíte ho znovu, i když víte předem, jak to dopadne? Zlobíte se nebo se litujete? Chcete být sami nebo potřebujete svědky svého příkoří, kteří vám zatlačí karty zpět do ruky a řeknou „nech to být“, „to dáš“ nebo „zkusíme to spolu“? Byl zvyklý poradit si sám, ale teď zrovna potřeboval bezpečný přístav, člověka, kterému se podívá do očí a řekne mu, že se buď zbláznil on, nebo svět kolem. Takového, který mu hodí záchranné lano pokud je pravda to první a popluje s ním proti proudu, pokud jde o to druhé.

Zdálo se to jako jasná věc – archanděl Michael už není, ať v upatlaném nepohodlí žije démon [jméno doplňte]. Belzebub měla před sebou velký den – běžně nové démony rovnou hodili ke kotli nebo zaseknuté kopírce, ale padlý démon takového kalibru… Zkrátka welcome party byla nasnadě. Nachystali k té příležitosti i pořádně hnusnou slavobránu.
„Kde je?“ zavrčela šéf pekelná netrpělivě.
„Třeba ještě zapouští kotvu…“ zamumlal Hastur.
„Spouští kořeny, ty pitomče!“ zasyčela Dagon.
Zmlkli. Čekali dál.
„Dost! Seznam, hned!“
Dovnitř vklopýtal řadový pekelný pracovník s náručí plnou tabelačního papíru.
Belzebub si naslinila prst a brejlíc sjela na dolní řádek. „Co to u Satana...“

„Známky života: nižší savci, hustá vegetace, zejména…“ Kapitán Janewayová se s povzdechem protáhla a protřela si oči. Kdyby nebyla tak pozadu s čtením hlášení o míjených planetách, dávno už by šla spát. Teď ten luxus ovšem nemá. „Mimořádně hustý výskyt krytosemenných cévnatých rostlin z čeledi mořenovité, rodu-“
Rázem byla zcela vzhůru, odhodila PAD a vymrštila se z křesla.
„Změna kurzu!“ zakřičela, jakmile se vřítila na můstek. „Obrat o 180°! Warp 9!“
„Kapitáne?“ zvedl udiveně obočí Tom.
„Připravte se na přistání na planetě M56DK98!“
„Prosím? Přistání?“
„Říkám spustit kotvy! Transportéry ani raketoplány nebudou stačit!“
„Ale…“
„Káva! Na té planetě je káva!“

"Konečně se chystáte spustit kotvu, kapitáne? Zapustit kořeny, jak se říká?"
"Ano, plánuji zůstat nějakou dobu v Anglii, poohlédnout se po manželce."
"Není nic krásnějšího, než když na vás v přístavu čeká věrná duše. Sen každého námořníka! Přemýšlíte už o nějaké krásce?"

Myslel na její tichý smích, její něžné oči. Nejlaskavější srdce v celé Anglii - a přece mu řekla ne. Její odmítnutí se zapsalo do duše jako pulsující rána.
Určitě už byla dávno vdaná, s kupou dětí. Kdo by netoužil po dívce jako je ona? Nemohla přece zůstat v tom zatuchlém domě, s domýšlivým otcem...

"Ne. Jsem otevřený novým možnostem."

Aby loď zůstala na místě a neodplula do vzdálených koutů lstivého moře, na jeho dno se pouští kotva. Tu lze spustit různými způsoby, ale mezi nejběžnější řešení patří hmotnost samotné kotvy a jejího řetězu. Loď je pak ponechána napospas závaží, které ji nechce pustit a brání ji, aby pokračovala ve své plavbě. Zabraňuje lodi brázdit nekonečné kraje vodních ploch, po čemž tolik touží.

Tajemná postava měla z obrazu lodi husí kůži. Měla pocit, že to vyobrazuje tučňáky knihovníky podobně. Slepičárna byla jejich kotvou, oni zase lodí. Lodí, která má svůj nejasný účel. Kdo však spustil kotvu, loď nebo někdo jiný?

Todd s Johnem procházeli bránou jako poslední.
Mise byla úspěšně splněna, nová beta základna zapustila kotvy na planetě s přívětivým podnebím.
Nebyl by to ale Todd, aby svým příšerným černým humorem nevyděsil nováčky, kteří proběhli horizontem událostí doslova rekordním tempem.
„Někdy seš fakt prostě moc,“ pronesl k emzákovi a útrpně vzdychl.
„To jsi mi říkal již včera, Sheparrrde," wraith si uhladil záhyb na koženém rukávu a s vyrovnaným výrazem se podíval na člověka. Ten se zamračil.
V žlutých duhovkách to lstivě zajiskřilo. „Věřím, že přesná formulace z tvých úst zněla: seš tak kurevsky moc obrovskej, cítím se tak zasraně plnej.“