Pod povrchem

Přiznám se, že letos jsem tak nějak nevěděla, co psát. Chvílemi jsem ani nevěděla, jestli vůbec psát budu. Pak se ale překulil březen, objevilo se zkušební drabble a já pochopila, že psát prostě budu, protože o DMD nechci přijít. Jenže co? Uvědomila jsem si, že začínám črtat první matné kapitoly nové knížky, a rozhodla se, že zkusím jednu dějovou linii napsat tak, že se nechám vést denními tématy. Příběh dlouho neměl ani vlastní fandom (díky Neviathel za pošťouchnutí), ale nakonec vzniklo cosi,
co by možná zasloužilo rozpracovat. Uvidíme.
Pokud máte chuť si celý ten bláznivý příběh přečíst ještě jednou, začátek je zde . Jednotlivé kapitoly jsou provázány, takže by neměl být problém si jej projít.

Ještě si dovolím zopakovat úvod do fandomu Pod povrchem:
Příběh ze světa, ve kterém se odehrává kniha Začarovaná sezóna.
Ředitelky různých škol pro čarodějky jsou sezvány na setkání v coleeské Akademii. Ze školy v Třívodém království přicestovala lady Filippa, ředitelka školy, se svou zástupkyní Rózou. Doprovod jim dělají Dorian, známý autor divadelních her, a Amélie, schovanka lady Filippy a zároveň velmi nadaná švadlena.
Pod povrchem pompézního setkání však bublají všelijaké proudy. Ještě níže pod povrchem, v místech, která nepamatují ani ti nejstarší obyvatelé ostrova Isla de Colée, se však budí cosi mnohem horšího...

Stáli na zádi lodě. V dálce se v oparu ztrácel ostrov Isla de Colees.
„Tady mě už nikdo neuvidí,“ řekla Róza. „Nebýt tebe…“
Dorian se mračil. „Zabil jsem nevinnou holku.“
„Nechala se v touze po moci posednout esencí zla. Kdybys nezasáhl, skončili bychom mrtví my všichni. Ta bytost byla nelítostná. Chtěla se mstít.“
„Nestačilo jim, že zemřela.“ Hleděl před sebe nevidoucíma očima. „Spálily ji. Popel rozsypaly do moře…“
„Musely. Nechtěly znovu riskovat. Ten jejich Sál…“ pohodila hlavou. „Už na to nemysli. Je to pryč. Historie. Čas všechno uhladí.“
Sledoval, jak linie ostrova mizí za obzorem. „Snad,“ povzdechl.
„Pomůžu ti,“ slíbila.

Dorian netušil, jak dlouho bloudili podzemím, než zaslechli výkřiky. Chytil Amélii za ruku a chvátali za hlukem. Za ohybem chodby spatřili podivný výjev.
Uviděl Filippu. Ležela na zemi, oči v sloup.
Vedle ní Róza a jakási místní čarodějka držely každá v ruce kus látky omotané kolem hrdla třetí osoby šíleného zjevu a snažily se jí uškrtit. Stvoření se jen bláznivě smálo. Pohledem fixovalo Filippu a ty dvě lehce odstrkovalo.
Róza ho zaregistrovala první. „Pomoz! Všechny nás zabije!“
Amélie zaúpěla: „Tetičko!“
Nezaváhal.
Skok, druhý.
Naučeným chvatem (otec zápasník netrápil své syny v mládí nadarmo) chytil stvoření zezadu a zlomil mu vaz.

Ty oči! Ty oči! Filippu přibodne jejich pohled ke stěně. Nemůže se hnout. Nemůže zvednout ruku, nedokáže zašeptat kouzlo, nic. Jen se víc a víc hrouží do hlubiny očí bytosti, která po staletí prahla po pomstě.
Tebe znám, zaduní jí hlavou.
Ne, chce zvolat, ale nemá hlas, nemá ústa, nemá vůli.
Jsi jedna z nich! Zrádkyně!
Já ne-
Ticho!
Ztuhne v křeči. Cití, jak jí cizí vědomí obtáčí mysl, zatíná ostny svých výhonků do její duše. Filippa se snaží postavit obrannou hráz, ale zbytečně.
Jsi silná, zaslechne. Bavíš mě. Dostaneš privilegium. Budeš žít… pro mne.
Až teď se čarodějka zhroutí.

Stvoření, co bývalo Yaskarou, rozhodilo rukama. Provizorní pouta praskla. Prsty podobné drápům se zaryly do Cristellina předloktí. Strhly ji k zemi. Zbylé čarodějky neváhaly. Chytily Cristell v podpaží, trhem ji postavily na nohy a srazily zvedající se postavu.
„Pryč!“
Běžely za Cristell. Její lampa jen matně osvětlovala klenby chodeb. Za nimi zněl bláznivý smích.
Róza zavrávorala. Vtom jí kolem hlavy prošlehl horký závan. Spalující kouzlo ji minulo, ale pobořilo chodbu před nimi. Měly co dělat, aby nespadly do průrvy, zející jim před nohama.
„Odpadové šachty,“ vyhrkla Cristell. „Svedené z horních pater.“
Ze soutoku stoupal odpudivý smrad.
Bláznivý smích se blížil.

Cristell ustoupila o krok. „Co to… Kam vlečete Yaskaru? Vy… vy jste ji zabily! To je neslýchané!“
„Není mrtvá. Je posedlá,“ vysvětlovala Filippa. „Má v sobě zlo.“
Cristell nedůvěřivě koukla na bezvědomou dívku. „Není magicky nadaná!“
„Možná právě proto, že není čarodějka, si ji zlo vybralo,“ namítla Róza.
„Já… delší dobu cítím, že se něco děje, ale…“ Cristell skousla ret.
„Musíme pryč. Dřív než se probere. Tady nemáme magii, a ona,“ kývla Róza bradou, „ji stále má.“
„Zvládneme to?“ vydechla Cristell.
„Jistě,“ řekla Filippa. „Vždyť jsme ty nejlepší z nejlepších. Jen ji musíme dostat nahoru co nejdřív.“

Yaskara otevřela oči.

„Dorian s Amélií?“ šeptla Filippa.
„Doufejme,“ odpověděla Róza.
V temnotě před nimi zablikalo slabé světélko. Pomalu se přibližovalo. Po chvíli už bylo zřejmé, že se světlem kráčí jen jedna osoba.
„To nejsou naši,“ sykla Filippa. „Až řeknu, tak ho uhoď!“ Stáhla světlo.
Róza pustila svázanou ženu na zem. Shýbla se pro kámen z rozpadlé zdi.
Čekaly ve tmě a tichu, Róza s provizorní zbraní v ruce.
Kroky se blížily. V matném světle se začala rýsovat jakási postava.
Róza se napřáhla. Čekala na povel, ale místo toho Filippa rozsvítila hůlku.
„Zadrž!“
Ze tmy se vyloupla tvář lady Cristell, zástupkyně ředitelky Akademie.

Ve chvíli, kdy čelo stvoření zasáhla těžká bota, udeřila ho zezadu do týlu i Róza. Kamenem, o který předtím neustále zakopávala.
Žena upadla, oči obrácené v sloup. Škubnula sebou a strnula.
Koukly po sobě.
„Díky,“ obula se Filippa.
„Myslíme stejně,“ přikývla Róza. „Spoutat a ven s ní?“
„Ano.“ Filippa už odtrhávala kanýr sukně. „Tady ji nezvládneme. Naši magii saje Sál, zatímco její funguje. Je se Sálem nějak propojená. Čím dál od něj, tím lépe!“
Popadly svázanou postavu a vlekly ji chodbou.
„Kruci,“ zaklela Róza. „Je těžká. A cesta je dlouhá. Jestli se vzbudí…“
Nedopověděla.
V dálce se ozvaly chvatné kroky.

Filippě letěly myšlenky rychlostí blesku.
Doufat, že budou přehlédnuty? Utéct? Kouzla tu nefungují, co teď?
Stvoření se blížilo. Pocit zmaru sílil.
Strhané rysy mladé ženy v čarodějce vzbudily lítost. Kdoví, proč a jak se ocitla v dosahu entity, proč jí poskytla tělo i duši. Teď není čas zkoumat důvody. Je nutno řešit důsledek. Ale jak? Nemá zbraň! Snad... Jehlice do vlasů? Ne, nesmí ji jen rozzuřit. Uspat, přivést do bezvědomí, pak snad by si poradily...
Zoufale se rozhlédla. Kámen!
Nikde nic.

Pak - nápad. Hloupý, určitě. Zafunguje? Možná.
Bleskurychle se shýbla, zula těžkou botu a okovaným podpatkem udeřila stvoření do hlavy.