DMD č. 7. pro 7. 4. 2024. Téma: Protřepat nemíchat

Oné památné noci, kdy se zapíjel fenomenální úspěch mladých komand, se seržant Rocco dopustil zásadní taktické chyby: věřil, že jsou jeho svěřenci dostatečně proškolení a zvládnou to tam i během jeho desetiminutové nepřítomnosti. Prostě si potřeboval odskočit.
Ukázalo se, že jsou proškolení příliš.
„Zkusíme to protřepat, nemíchat?“ navrhl jeden z klonů něco, co s dospěláckým pitím viděli dělat hrdinu jistého instruktážního holofilmu, a druhý přikývl, protože si chtěl taky připadat tajnoagentsky.
No jo, jenže on kashyyycký ležák není na podobné věci stavěný a Martini se nepodobá ani vzdáleně.
Takže kromě Dřímala a Klopila získali svou přezdívku taky Třepal a Pěnil.

Vína valem ubývalo.
„Pojďme si zahrát karty,“ navrhl muž v bílé košili.
Prázdný džbánek postavili na zem, aby nepřekážel a dali se do hry.
Když žena vynesla eso, muž na zadní straně stolu vstal tak rychle, až povalil židli.
„Švindluje!“ křičel. „Balíček pořádně nezamíchala, jen ho halabala protřepala.“
„Moc jsi pil.“
„Spikli jste se proti mně!“
„Zmlkni.“
„To by se vám líbilo.“
„Tak nehraj, když neumíš prohrávat.“
„Já bych tam dal tuhle kartu,“ radí soused v klobouku.
„Kibic, drž klapajznu, ať tě přes ní nemajznu.“ Výhrůžný tón se zabodl do ticha.
„Tak už se přestaň vztekat. Vždyť nehrajeme o peníze.“

Hláška o podezřelém v Zašitém bubnu vysvobodila Samuela z příprav na überwaldskou cestu jen se Sibyliným mírným nesouhlasem. Cestou se ptal Karotky na podrobnosti.

"Prozatím víme to, že ostatním nabízí partičku Mordýřovy sudé. A věří si natolik, že dává dvojnásobné výhry. Jenže-"

"-jenže ostatní moc nevyhrávají, co?"

Oba věděli, že jejich hlavním úkolem bude ochránit jeho.

Když vešli dovnitř, osazenstvo Bubnu už z podvodníčka vytřepávalo všechny karty, které měl poschvávané po kapsách. Při pohledu na Samuela s Karotkou ovšem přestali a provinilce předali spravedlnosti.

Když Karotka začal s předříkáváním Artikulí*, Samuel se otočil k domovu.

Do toho se míchat nebude.

Jednání trvá dlouho. Elvíra, tak se představila, zatím vodí zaujatého Bořka po prodejně. Snaží se upozorňovat na nejzajímavější kameny a nejkrásněji vypracované šperky, vysvětluje jejich čarovné vlastnosti.
Chlapec si všímá. Některé vitrínky jsou prázdné. Červený kámen ve zlatém prstenu není spinel, jak Elvíra tvrdí. Vsadil by se, že je to granát. Nadechne se, ale než stačí promluvit, postřehne koutkem oka, že Evžen prudce vyskočil od stolu.
Vzápětí se místnost zakymácí jak při zemětřesení. Křišťálové lustry se rozprsknou, z koutů vyšlehnou zelené plameny, roztříštěné sklo zavíří ve vražedné smršti.
Bořek instinktivně padne na podlahu, kryje si hlavu rukama.
Elvíra vyděšeně ječí.

Obhájce Sojka pozorně poslouchal.

„…Té nány Sněhurky jsem se neprodleně musela zbavit. Zalezla jsem do temného zákoutí hradu a zkoušela kdejaké dryáky. Vykoupila jsem ve vesnici všechna jablka a stále nic. Každé po napuštění jedem vypadalo skutečně nechutně – toho by se ta Bledule ani nedotkla. Až v jedné staré alchymistické bichli jsem našla kýžený recept. Pár chlupů z netopýra, extrakt z divizny, myší ocas a tak dál. Povařilo se to, protřepalo bez míchání… A fungovalo to! Jablko bylo krásně sytě zelené, jen k věčnému nakousnutí!“ ušklíbla se královna.

„No, ale nakonec to nedopadlo, proto jste skončila tady,“ odvětil suše Sojka.

Vetřít se na večírek Altama Marogu z 6. ročníku byla pro Maela vítaná příležitost jak se dostat k většímu množství alkoholu.
Žel kamarádi neměli takové štěstí, takže v baráku plném rozjívené mládeže skoro nikoho neznal.
Inu co, otestuju proč se radí nemíchat různé typy alkoholu.
Tuhle vypil pivko, tamhle tři sklenky vína. Rumíček? Ten taky! Pak je tu fuj, nějaká bylinková pálenka, ale co, taky teče. Dva panáky Wizzards Blue, zbytek láhve Hlasu pekel, a pro drsňáky tuplovanej panák ručního děla.

"… vole VSTÁVEJ!"
…
"… kurva! … protřepte ho někdo! … "
"Už vnímáš?"
Mael se s hlavou třeštící rychle posadil.
Bluéééééééééé.
Altam nestihl uskočit.

„Adame!“
„Co… moje hlava…“
„Máš lehčí otřes.“
Manévruji ho pod konferák s krvavou skvrnou na hraně. Opatrně vyhlédnu. Aspoň dvacet stínařů. Žádný lovec.
„Nezdržujte se ničím a nikým. Okamžitě zmizte. Najdu vás.“ Hlas Karolíny Solnické se mi odráží o stěny lebky.
Velemágové jako ona málokdy použijí své schopnosti naplno. Mohli by omylem srovnat se zemí průměrné okresní město.
Těsně vedle nás zapraská rodící se portál. Znak lasičky v trojúhelníku. Solnické trademark.
Neposlechnu Solnickou. Nemůžu. Beru Adama za paži a plazíme se k portálu.
„Jsou tady,“ hlesne on.
„To vím!“
„Ne… lovci. Čas se zamíchal… nevidíš to?“
Kolem nás zamrzl svět.

„… Nora Dauschingerová.“
Probudím se s trhnutím.
„Pobořený dům. Nevidím ho. Musí používat nějaké silné maskovací kouzlo. Sesuv to není, spíš… přeskupení hmoty. Přeskupení dílků… Čas tři čtvrtě na pět. Písmena VESP, pak B nebo E, poslední R nebo K.“
Adam vypne nahrávku na mobilu.
Zamžourám na kresbu. Pokroucené tvary. Suť. Střepy. Tmavé kaluže. Žádná těla. Spěšné číslice, písmena a ciferník hodinek. Jméno Roman Marášek. „Našli jste ho?“
„Ne. Nic nového. Tohle je z rána.“
Venku je tma.
„To nebylo dvacet minut.“
Úšklebek. „Neříkal jsem, že tě vzbudím.“
„Děkuji… pěkně.“
„Naneštěstí jsi vůbec o nic nepři–“
Výbuch mě shodí na zem.

Přijde chlapík do baru, je před výplatou, takže nemá moc peněz, ale rád by se napil.
Osloví tedy barmana: „Dobrý den, mám dneska hroznou žízeň, kolik u vás stojí pivo?”
„Třicet korun,” odpoví barman.
„A víno?” zkouší chlapík.
„Tak to bude padesát korun!” povídá barman.
„A takový to, jak se to jmenuje, James Bond to pil, protřepat nemíchat, martini?“ začíná být chlapík zoufalý.
„To je za rovnou stovku,“ sdělí bohorovně barman.
Chlapík se začíná potit.
„A co můžu dostat za desetikorunu?” ptá se zoufale.
Barman se upřímně zamyslí a odpoví:
„Lístek na záchod, tam se můžete napít vody z mušle!”

2052, Nový Londýn
Detektiv inspektor Iris Maplewood dostala od Výboru všechno, nejen možnost chodit po vlastních nohách. Přidělený byt se dal jedním slovem popsat jako fenomenální. Hlavně výhled.
Chvilku po Iris se do vedlejšího bytu nastěhovala Lorna. Odkvétající, mírně otylá, užvaněná Lorna, co žila s kocourem. Iris brzy pochopila, že kocour na její balkón neutíká náhodou. Jen co se huňatý ocas otřel o sklo, už zvonila i jeho spolubydlící. Nikdy nepřišla sama, vždycky brala i kamarády Gina a Tonica. Iris měla raději víno, ale nakonec se s Lornou, co vypráví trapné historky, pokaždé opila.
Cokoliv bylo lepší než nesnesitelná samota.