DMD č. 7. pro 7. 4. 2024. Téma: Protřepat nemíchat

Nevim, jaký neštěstí přivedlo tu kočku právě do mýho baru. Když ale vešla, její andělský vlasy blejskly přítmím ztěžklým kouřem z lacinejch cigár jako fajnovej maják. Posadila se na bar a nohy měla až do nebe. Poručila si martini - protřepat, nemíchat - zastřeným hlasem, takže barman Jim se moh přetrhnout. Pochopitelně, taková dáma neměla o společnost nouzi. Hnedka se slítli, jeden nabízel pití, druhej projížďku v bouráku, třetí rovnou snubák.
Já si dál hleděl svý skotský. Poznám, když ženská znamená průser. Jenže mi to nebylo nic platný. Přivlnila svůj dokonalej příboj k mýmu stolu.
"Slyšela jsem, že jste detektiv," řekla sametově.

Svlékla se do naha a prošla tunelem se sprchou, zakončeným dezinfekční jednotkou.
Na druhé straně se přepečlivě oblékla do něčeho připomínajícího skafandr.
Rychlý pohled do zrcadla a poslední kontrola veškerého těsnění a je nejvyšší čas si pospíšit.
Prošla si dnešní protokol.
Velmi vzácné vzorky, je jich jen několik a nebude možné nic opakovat.
Dezinfekce všech pomůcek, pro jistotu.
Pustila se do toho.
Před průzorem kombinézy se míhá pipeta, vykonávající zcela přesný pohyb, už snad po milionté.
Jedno rozpouštědlo.
Centrifuga.
Nové zkumavky.
Druhé rozpouštědlo.
Centrifuga.
Třetí rozpouštědlo.
Protřepat vzorky ve vortexu.
...ošklivá sraženina.
Ne... Nenenene!
Zpět k protokolu.
Dopr...!
Rozpouštědla nemíchat!

„Budeme jí říkat Benediktýnka,“ kolébal Myšák šťastně vejce.
„Týna mi bude stačit. Proč s ním tak třepeš?“
„Pohyb uklidňuje.“
„Takhle budeš mít spíš vaječný koktejl než Beneatakdále. Ale mně je to jedno.“
„Ty fakt ten syndrom nemáš.“
Sovátko zakoulelo očima. „Žádný pták nemá syndrom prázdného hnízda! To si vymysleli lidé! Pořádný pták je rád, když mladí vyletí a je klid! Proč si myslíš, že je v srpnu v lese ticho? Protože ptáci se jenom cpou a odpočívají!“
„Takže v srpnu budeš ticho?“ zeptal se Myšák nevinně.
„Zkus mě nenamíchnout, Myšáku! Nebo půjdete z hnízda oba, a to teprve bude syndrom!“

Netopýří miminka mají přibližně ve věku jednoho měsíce první a jedinou šanci na úspěšný odlet.
Buď odletí na první dobrou, nebo se rozplácnou na zemi. Pro některé druhy je vzlet ze země naprostou samozřejmostí. U jiných se to někteří naučí. Vyskakují tak dlouho, až se jim povede nabrat výšku a rychle zkorigovat balistickou křivku v let vzhůru.
A tak musíme pilně nacvičovat.
Protahovat křídla.
Posilovat létací svaly.
Pravidelně jazykem vlhčit a čistit létací blánu.
Objevovat jemnou motoriku, která nám umožňuje superrychlé manévrování (a vyhnutí se fujlidem a jejich vlasům).
Pak se všichni připravíme ke startu a... jupí! Svět je náš!

Jan z Mokrosuk opakoval Matějovi. "Tu sukni povolíš, setřepeš a vytasíš tesák. Hlavně ať se ti nesmíchají ty řemínky, na to pozor."
"Že se na to nevykašlu!" odplivl si Matěj. Zkusil však nacvičovaný útok ještě jednou. Rychle šáhl k pasu, povolil šnůru... A pochva s tesákem spadla na zem.
"Skvělý. Teď můžeš lapky tak udusit v sukni," pozoroval tu maškarádu Ondřej.
"Si to zkus sám, tupče!" dupl Matěj. "S tesákem stejně houby umím. Potřeboval bych obouručák. Ty ho máš, otec ho má, jen já tady běhám s párátkem strčeným pod sukni."
"Vem si třeba halapartnu, jestli se ti tam vejde."

Časová magie je komplikovaná. Nemůžete cestovat tam ani zpátky. Můžete ale strávit věčnost v jedné vteřině. Teď jsme v té věčnosti zavření. Já, Adam a lovec v těžkém plášti s kápí.
Lovec popadne Adama a napůl ho zvedne na nohy.
„Mám ho, vypadněme odtud.“ Ženský hlas.
Nedokážu se pohnout. Nedokážu ani křičet.
Adam malátně chytí lovkyni za zápěstí.
Jasnovidci taky málokdy používají své schopnosti naplno.
Iluze se tříští na prach a ten krouží dokola. Kápě mizí, zůstává vysoká žena se zapletenými šedivými vlasy. Adam vyvrátí oči v sloup a roztřese se.
„To ne, ještě ne, nejsem připravená“
Bublina věčnosti praskne.

Filippa opatrně protřepala neprůhledný roztok ve sklenici.
„Nemíchat!“ zesinala Róza. „A vůbec, opravdu to chceš udělat?“
„Nechci, ale pokud máme vědět, co se děje, musím.“ Čarodějka postavila hotové dílo na stůl.
Pohlédly na sebe.
„Nepleť se do toho,“ zaprosila Róza. „Odjedeme! Co je nám do ostrova!“
„Když já mám pocit, že by se to mohlo dotknout nás všech. A ne jen tady. Potřebuju nějaké informace!"
Róza vzdychla. „Máš pravdu. Vždyť já to taky cítím. Mé sny jsou den ode dne horší, temnější, víc zlé.“
Filippa opatrně zvedla sklenici. Pohlédla na Rózu, pak na pableskující lektvar a jedním douškem ho vypila.

"Ty vole, to mi chceš říct, že už tu jako nemáme nic k pití?" zaskučel Ivan.
"Tak zajdem do Pennáče, ne?" navrhl Jindřich.
"Já nevím, jak u vás v Ostravě, ale tady Penny zavírá v devět. A je půl jedenáctý," uzemnil ho Saša.
"V lékárničce je určitě Alpa!" napadla Ivana spásná myšlenka.
"Přece nebudem chlastat francovku!" namítla Týna. "Dyť je to hnus."
"Je tu mandarinková Clever šťáva, tak si uděláme drinčík," zasmál se Ivan a jal se konat.

"Tak jaký to je?" vyzvídala Lynda.
Ivan zkušeně ohrnul ret. "Hele, není to marný. Chutná to jako pomerančový Hallsky. Nemáte někdo paraplíčko?"

„Když je to odstáté, stačí takhle zatřepat s tou lahvičkou… ne, nemíchej to, až úplně nerozmačkáš to listí! Pak přefiltruješ přes pláténko a máš elixír, který ti každý měsíc pomůže od křečí,“ vysvětlovala Dania, konkubína Nevaina otce.
Nevaia sledovala zelenou tekutinu, skapávající do nové lahvičky.
„Proč se tím zabýváš? Otec se o tebe vždycky postará, nemusíš pracovat.“
Dania se zasmála. „Copak ty neděláš některé věci, protože tě to baví? Kromě toho, líbí se mi moc.“
„Jakou moc může mít konkubína?“
„Takovou, jakou má jedna žena, pěstující ty správně rostliny, která ví, kdy je má zamíchat a kdy stačí trochu zatřepat.“

„Nemůžete psát o tom, co jsem dělala za války.“
„Protože nejsou žádné doklady?“
„Ano.“
„Kolaborantka jste nebyla určitě; to bychom věděli. Přinejmenším z poválečných soudů. Takže šedá zóna, nebo odboj.“
„O případné odbojové činnosti byste nejspíš nějaké zprávy našla.“
„Pokud jste byla dostatečně šikovná…“
„Já. Předpokládám, že kvůli tématu mi teď do života nasadíte Jamese Bonda a domácí výrobu výbušnin. Protřepat, nemíchat, vyhodit se do povětří.“
„…Teď jsem chtěla použít tu historku o předobrazu pana Q. To byl totiž, alespoň Eduard Stehlík to říká, ten… Důstojník… Britský… Sestrojil většinu vybavení pro Anthropoid… Jak on se to…“
„A máte po historce.“