Velhartická jízda

Ondřej si balil stan. Bušek totiž nechal Velhartické lvy oslavit vítězství, ale hned chystal další cestu.
"To bych do toho Tomáše neřekl, že je urozeného původu," prohlásil Matěj.
"Musím se přiznat, na chvíli jsem zapomněl, že se k nám vůbec přidal," přitakal Ondřej.
"Nu což, on si tu může žít šťastně až do smrti, ale my zase musíme vyrazit," připomenul Jan. "Jdeme na sever, zabezpečit královskou silnici."

Tomáš už zůstal se svou rodinou na Chotěšovské tvrzi.
Ondřej, Matěj a Jan pokračovali v boji proti loupežníkům.
Michal zemřel během bitvy na následky kopnutí koněm.
A jak skončil Bušek, vám vyzradila historie.

Tomáš vběhl přímo do sklepení. Kopl do zamčených dveří, ale ty odolaly. Nakonec přesvědčil vojáky, co ho sem následovali, aby mu je pomohli vyrazit. Všichni najednou vpadli dovnitř. Tam byla celá jeho rodina. Sice už celkem pohublá a churavá, ale živá a šťastná ze záchrany. Byl tam jeho otec, pravý, nefalšovaný, biologický otec. Jeho matka měla oči plné slz. Malá sestřička Maruška se vyděšeně choulila v rohu. Naopak bráška Jindra se Tomovi vrhl do náruče. Rodina byla opět pohromadě a svobodná. Všichni pak společně vyšli na nádvoří. Obloha byla čistá. A i kdyby nebyla, náladu by to nikomu zkazit nedokázalo.

Tomášovy vzpomínky se stále vracely. Pořád jim však chyběl jeden klíčový dílek. Tomáš zamířil po schodišti do podzemí. Tam se mu vše vyjasnilo. Vzpomínal si, jak jednou jeho samotářský strýc Michal odešel a vrátil se s tlupou lapků. Ti jeho celou rodinu zajali a zamkli do sklepení. Tomášovi se nakonec povedlo z tohoto vězení utéct. Běžel pro pomoc, ale lapkové mu byli celou dobu v patách. Utíkal už snad celé dny. Když to vypadalo, že už jeho pronásledování vzdali, doběhl k malé vesničce Onen Svět. Tam ale zakopl a uhodil se o kámen. Teď už konečně poznal celou svou minulost.

Bitva byla dávno dobojována a jízda už jen naháněla prchající lapky. Ondřej s Matějem seděli u ranhojiče, aby si nechali ovázat rány. Bušek kontroloval stav mužstva a počítal, kolika banditům se povedlo utéct.
Tomáš však nemeškal a vběhl rovnou dovnitř pevnosti. Několik mužů ho ze zvědavosti následovalo. Tomáš procházel všemi místnostmi, jako by v nich žil odjakživa. Přesně věděl, kde co je. Připadal si jako doma. Prošel kuchyní, jídelním sálem i zbrojnicí. Začínal si vzpomínat i na to, kudy se vždy jako malý vyplížil, aby si šel hrát s vesnickými kluky k soutoku potoků. Každá místnost mu vracela jinou vzpomínku.

Bitva se chýlila ke konci, dokonce velmi příznivému.
Ondřej si vyhrnul košili a zkontroloval ránu. Lupič ho nejspíš bodl, když se Ondra kryl před kyjem. Naštěstí mu loupežníkův meč sjel po žebru, jinak by to mohlo skončit špatně. Rána sice není smrtelná, ale bude potřeba ji vymýt a obvázat.
Ondřej se rozhlédl, jestli je někde čistá voda, nebo alespoň jiná čistá tekutina. Zjistil, že jeden z poražených lapků měl čutoru. Když k ní přičichl, nestačil se divit. Byla plná dobrého vína, možná nějakého výběru z hroznů. Ten lapka to musel štípnout kdesi ve sklepě. Nu což, je čas se ošetřit.

Dva loupežníci se rozběhli na Ondřeje.
"Uhoď ho kyjem, já ho probodnu!" zařval ten s mečem.
"My bojujeme společně, ale on tu kamarády nemá!" zasmál se druhý, máchajíce kyjem nad hlavou. "Všichni se teď musí starat sami o sebe!"
Ondřej přemýšlel. Dva údery najednou neodrazí, jak se jim tedy vyhne? Urychleně couvnul. Útočníci se však přibližovali příliš rychle. Oběhli kaluž vody, a oba najednou zaútočili. Ondra vykryl kyj a okamžitě provedl protiútok, kterým lapkovi usekl prsty a ještě ho praštil hlavicí. Druhého lotra pak rychle sekl přes obličej.

Ondřej ucítil bolest. Docházející adrenalin mu odhalil, že ho lupič stačil bodnout.

Ondřej se za každou cenu snažil vzpomenout na všechny lekce, kterou mu jeho pán a učitel v jedné osobě dával. Když cvičil v ranní rose, bylo to vždy jiné než v podvečer. Tráva klouzala jako čerstvě umytá podlaha. Ondřej se snažil vzít si každou radu k srdci, což se mu teď vyplatilo. Předtím byl široce rozkročený, nyní mu však chodidla pevně seděla blízko u sebe, jako příslovečné vrány. Neznaje fyziku je totiž zatížil vlastním těžištěm. Díky tomu zůstaly na svém místě.
Tětiva takové zkušenosti však neměl, takže se nemohl pohybovat bez klouzání. Ondřej mu pak jediným sebejistým pohybem probodl krk.

Ondřej zaútočil na loupežníka zvaného Tětiva. Ten však neskutečně rychle uskočil na hromadu sena. Loupežník se rozhlédl a kopl do vědra vody nachystaného pro koně. Ondřej se mezitím rozběhl k útoku, ale uklouzl na mokré zemi.
Tětiva si myslel, že má výhru v kapse, takže zdvihl meč nad hlavu. Nevšiml si však, že vedle vědra bylo ohniště plné žhavých uhlíků, které jeho kop poslal na kopku sena. Na tu stejnou, na které stál. Jeho škorně začínaly doutnat. Ve snaze zachránit svou pracovní obuv seskočil do kaluže. Díky tomu měl Ondra čas se postavit. Kdo uklouzne, a kdo si udrží balanc?

Ondřej a Matěj se plížili hustým křovím, které obklopovalo Chotěšovskou tvrz. Nebylo bezpečné dělat průzkum na nepřátelském území, takže se Velhartičtí lvi museli prostě přiblížit k pevnosti a zaútočit. Už jim zbývalo jen pár metrů. Sice nemohli mluvit, ale oba věděli, že se blíží rozhodující moment. Srdce jim vzrušeně bušila v úplně stejném rytmu, jako by byla seřízená. Oba už se připravovali k útoku, jako jeden muž.
Už mohli vidět lupiče na nádvoří, jak se neúspěšně snaží vylézt na koně, kteří teď nebyli ničím omámení. Teď, nebo nikdy. Kdosi hvízdl a kolem hradu se vztyčila rojnice bojovníků. Rozhodující útok začal.

"Lapkové se vraceli touto cestou, ale možná pak někam zahnuli," prohlížel mapu Matěj.
"Jak tedy zjistíme, kde se lapkové skrývají?" přemýšlel Bušek.
"Mám nápad!" píchl prstem do mapy Ondřej. "Zde leží cesta, kde se stává nejvíce přepadení. Zde je druhá nebezpečná cesta. Jsou k sobě celkem blízko, takže je možné, že oboje přepadá stejná tlupa loupežníků. V úseku mezi těmito cestami také mizí mnoho lidí. To znamená, že loupežníci sídlí někde mezi těmito cestami. A jelikož jsou dobře vyzbrojení, znamená to..."
"...že jsou nejspíš všichni z Chotěšovské tvrze!" skočil mu do řeči Matěj. "Se ti to povídá, když jsi místní."