Poslední stanice / Mrtvej vlak

Poslední, co si pamatuje, je ostrá bolest pod hrudní kostí.
Nikdy se příliš nezabýval tím, co bude po smrti, ale že se ocitne v špinavém, napůl rozpadlém vlaku, to opravdu nečekal.
Znaveně pozoruje svou ztrhanou tvář v ušmudlaném okně a náhle strne: Za ním a okolo něj šedé stíny, nezřetelné tváře, vyhublá těla v pruhovaných hadrech, žluté hvězdy, růžové, červené, černé trojúhelníky, jako ti, pro které projektoval Auschwitz Birkenau. Prudce se ohlédne, kupé je prázdné.
Náhle vlak se skřípěním zastaví a dveře se otevřou. Ďábel průvodčí pokyne a on mátožně vystoupí na perón Posledního nádraží.

Stíny tam na něj čekají.

Měl oči jako trnky a těma mě uhranul a přišpendlil do manželství jako motýla.
Měl rty stvořený pro líbání a líbal mě často, a taky jiný líbal, děvky z Timofejovy krčmy, za kopějky, co jsem vydřela.
Měl duši černou jako šmouhy, co se mi dělaly na prstech, v uších a na krku, když na mě věšel cinklý šperky ze svejch kšeftů, který mi nosil místo omluv.
Moje krev, když kapala z rozbitýho nosu na podlahu, byla rudá jak falešný rubíny v nich.
Pak už tu černou duši neunes a radši umřel na kolejích.

Lidi zlatý, jak já toho pacholka milovala!

Narodil se v rezervaci. Mohl žít jako ostatní, v čekání na příjezd agenta s jeho planými sliby, ohnivou vodou, dary. Ale neklidný duch ho táhl do míst, která bývala jejich. Díval se, jak se mění, a s každým plotem, ohradou, značkovacím železem a ostruhou zarytou do půdy a jejích plodů umřel kus jeho duše.
Až prázdný ulehl na koleje, aby svoje tělo odevzdal příšeře, co plivá oheň, popel a prach a přijíždí každý den v hodině sovy.
Čekal marně.
Sám Ďábel přehodil tehdy výhybku a odklonil Mrtvej vlak. Protože pro děti Velkého Ducha nachystal peklo tady, v jejich bezplodém žití.

Zatracenej život. Dřina na ranči. Vokolo jenom kojoti, mouchy a chřestejši. K žrádlu fazole a hovězí. Samý krávy a kovbojové hnusný jako jejich prdel. Po tom všem chce chlap jen jedno. A ta mrcha, ta kurva zatracená, má keců plnou zmalovanou hubu. Že prej smrdím. Chtěl sem jí vrazit pár na poučenou. Moh sem vědět, že po jedný ráně zvadne jak fiala? Bordelmamá řvala, šerif vytáh pouta, kovbojové kvéry… tak sem se po nich vrh, prostřílel si cestu ven a skočil do tohodle vlaku.
Zatracenej den. Zatracenej vlak. Nikde nestaví. A když jede přes výhybku, cinká to jak posranej umíráček.

„Byl to študovaný pán, ale s rodinou se nepohod, otec ho z domu vyhodil, že je skvrnou rodiny. Já hloupá mu věřila, živila jsem ho, šatila, a co jsem vydřela, on do poslední kopějky utratil. A přesto jsem ho měla ráda, snad i mord bych mu odpustila, ale taky jsem ho strašně nenáviděla. Pak ho přejel vlak a já zvostala sama.“
„Nic si nevyčítej, Glaško,“ odpověděl jsem jí, své staré služebné, „jiná by ho dávno opustila. Jsi bílá vrána mezi ženami.“
„Špinavá, milostpane, špinavá, vždyť já ho tenkrát na ty koleje sama postrčila,“ řekla a dál klidně vytírala zašlapanou podlahu.

Pohodlně se uvelebí ve starém ušáku, nalije si na dva prsty bourbonu a klidně a systematicky rekapituluje: Manželka, svázaná, s roubíkem, leží na kolejích v Pustém kaňonu. Zanedlouho ho vlak zprostí manželského slibu s definitivní jistotou. Tomu potrhlému mastičkáři napíše zprávu o ohledání raději sám, zakomponuje do ní ženinu melancholičnost, slabost pro dlouhé procházky, návaly mdloby a nějaká ta fatální zranění neslučitelná s žitím. Pak sbalí nejlepší šperky, pár košil na převlečení a hlavně Isabel, ohnivou Isabel, a začne nový život. Když v kopcích zasupí lokomotiva, pozdvihne sklenku k přípitku a pranic netuší, že v odpověď mu houká Mrtvej vlak.

Když zavře oči, vidí své vojáky, výkvět Francie. Bojovali pro ni, krváceli pro ni, aigles et lions. Šest divizí statečných mužů defiluje pod víčky, tváře, postavy i jejich sny a touhy. François, věčně usměvavý, s gauloiskou v koutku úst, Jean, sotva odrostlý kluk z předměstí Paříže, Louis, nejlepší v útoku na bodáky. A další a další, se jmény i bezejmenní.
Přicházejí k němu ve vzpomínkách, tiší, s němou výčitkou ve tváři.
Jen proto, že si přál, aby dojeli domů na Vánoce.
Kdyby věděl, že umřou na kolejích, nikdy by nenamířil zbraň na protestujícího strojvedoucího. Raději by prostřelil hlavu sám sobě.

Byla to nejkrásnější squaw, když přišel k jejímu kmeni, nedostudovaný flanďák, greenhorn, jehně. Smála se, když na květu mučenky vysvětloval Spasitele. „Tvůj Bůh je ospalý Bůh, žije v ospalé květině“, řekla a pak ji svému muži namíchala společně s kozlíkem a byla s ním a pod ním a on byl v ní.
Když chtěla odtáhnout se svým lidem a nechat ho jeho Bohu a smála se jeho údivu, sevřel jí krk a držel, dokud se smát nepřestala. Ztratil ji, pak ztratil Spasitele a nakonec sám sebe a ustlal si na kolejích.
Nikdy už neucítí mučenkovou vůni. Jen kouř Mrtvýho vlaku.

V nádražní čekárně nevidomě zírá do zaprášeného okna a kouří jednu papirosu za druhou.
Má v očích smutek Sáry, Rebeky a Ley, tisíců bezejmenných židovek, pro které Karl Bischoff projektoval Auschwitz-Birkenau. Má tělo indiánek, pro které hobos zabíjeli a byli zabíjeni. Má rusé vlasy bělogvardějských žen, které rudí komisaři posílali těžit zlato na Vorkutu. Má tisíc tváří, pro každého zatracence jinou. Všichni po ni touží k zešílení.
Ji samotnou žádný z nich nezajímá. Čeká, stále čeká, až zahouká Mrtvej vlak a přiveze jejího muže – ochlastu, hochštaplera, děvkaře a karbaníka, který ji kdysi nechal chcípnout na kolejích.
Miluje ho a nenávidí.