DMD č. 14 pro 14. 4. 2024. Téma: Otrávené jablko

Rodičové těch dívek kousli do otráveného jablka. Hlava se zatočila, ze všech koutů zněly zrádné hlasy.
"Neposílejte dcery do školy," našeptávaly. "Je to zbytečné. Čtení, psaní a počítání, to vše se přeceňuje!"
Odmlčely se, aby nabraly dech: "A těch peněz, co to bude stát!"
Snědé Sněhurky neusnuly. Stalo se něco mnohem horšího. Zůstaly sedět doma. Pracovaly v domácnosti, na poli, obstarávaly slepice. Jejich duše se jen tak poflakovala a smutně vyhlížela z okna, když kolem běžely děti ve školních uniformách.

Někteří se vyléčili. A jejich dcery vyčnívaly. Doslova. Ostatní studenty převyšovaly nejméně o hlavu. Jiní zůstali otrávení až do konce.

„Tohle si vypijete!“ zuří Velenínský. „Poženu vás před Velkou radu!“
„Jsem zničený člověk, přišel jsem o všechno,“ hořekuje Kaček. „Dokonce o manželku!“
„Snažil jste se předstírat přepadení, aby nikdo nepoznal, že jste na pokraji krachu! Jen do toho kyselého jablka kousněte a přiznejte se!“
„To spíš vy jste to nastrojil! Loupežníku! Vrahu!“
Evžen se znechuceně odtáhne stranou. Pevně obejme zdrceného Bořka kolem ramen.
Chlapec by si nejradši zacpal uši, aby hádku neslyšel. Mokrými pěstmi rozmazává slzy na tvářích. Ona tam pořád leží… Černé vlasy, bílá kůže a všude kolem rudo a mokro. Jako Sněhurka, co se nikdy neprobudí. Princ nepřijde.

Na počátku byla hraběnka jménem Margareta von Waldeck, dívka s pletí bílou jako mléko.
Pak tu byla nevlastní matka, která protežovala vlastní potomky.
K tomu byste našli doly na měď s chodbami tak těsnými, že kutat tam mohly pouze malé děti.
Vyhnanství nebylo tak kruté, žádný les a lovec, ale palác Margaretina strýce v Bruselu.
Zrcadlo vlastně taky bylo, jedno veliké benátské zrcadlo s obrazem jasným a čistým, které Margareta dostala jako dar od španělského prince.
Skleněná rakev... dejme tomu, že Margaretin otec vlastnil i sklárny.
Pravda taky je, že Margareta byla otrávena. Jestli za to mohlo jablko, prameny neprokázaly.

Ano, to jsme my. Jablka, vyrostlá na stromu v ráji. Vydáváme se na důležité mise.
Vybereme si oběť a vtlučeme jí do hlavy myšlenku. Třeba Adam: zvedni se a začni něco dělat! A pak Paris: ať si vybereš kterou chceš ženskou, ty ostatní se stejně naštvou. Anebo Newton? Jo, tam se kolego trefilo dobře: než boule splaskla, byl na světě tlustospis o principech přírodní filozofie!
Jenže to nestačilo! Gravitaci je třeba nejen popsat, ale i objasnit! A tak jsem se vydalo za Einsteinem. Jenže... on už si prý našel nějaký výtah. No řekněte upřímně: nebyli byste z toho taky otrávení?

Mladík utíká. Jeho zrychlený dech přehlušuje štěkot, který se rozléhá vesnicí. Psi jsou mu v patách. Chlapec ještě zrychluje. Běží, co mu síly stačí. Plný koš ztěžuje jeho útěk. Teď se mu připletl mezi nohy. Bác!
„Aúú,“ jeho kostrč úpí spolu s ním.
„Sakra!“ bezostyšně zakleje.
Huš! Nech to jabko! Je otrávené!“ zastrašuje psa. „Jedeš!“ Ožene se po něm. „Prevíte, vidíš, co jsi zavinil?“
Krásná jablíčka se z košíku koulí místo slz, které pronásledovaný hoch stěží zadržuje.
Větší psisko na něho doráží. Asi si chce hrát. Menší podvraťák vypadá zle, jako by se chtěl zakousnout, ale ne do červených plodů.

Příběh starý jako samo lidstvo.
Chlapec potká dívku. Pohledy se setkají. Když mu děvče podá jablko, s radostí přijme, stiskne jí prsty a že je šohajek nerozumný, nevšimne si, že její nehty jsou nezvykle ostré.
Po pár soustech stihne pouze hlesnout: „To jablúčko je kyselé.“ Padne. Dívka ho odvleče do pole. Lán se s povděkem zavlní a táhne bezvládné tělo do svých útrob.
Polednice může konečně odhodit masku krasavice. Co změnila cílovou skupinu obětí, zaznamenává velké úspěchy.
Taky slyšela, že na Vsetíně je lúka, kterou seče syneček bez klobúka. Vzhledem k polednímu žáru se nebude muset ani namáhat s jedy.

Balú od začátku tušil, že učit lidské mládě Zákonům nebude jen tak. Lidé dospívají pomalu, ale bude ho muset učit nejen Vlčí, ale všechny Zákony.

Mauglí ovšem učením spíš proplouval než prospíval. Baghéra nakonec Balúovi poradil, ať Mauglímu dá při učení trochu samostatnosti: když na svou lehkomyslnost doplatí boulemi a pošramoceným sebevědomím, lépe si to zapamatuje. Balú nakonec, nerad, souhlasil.

Tak Mauglí zjistil, že vosí žihadlo pálí stejně jako včelí, že Ikkího ostny se v kůži rády lámou a pak svědí, jenže když chtěl ochutnat ta černá semínka...

PRÁSK

Ten pohlavek od Balúa si pamatoval celý život. Jablko smrti také.