DMD č. 14 pro 14. 4. 2024. Téma: Otrávené jablko

Ze slušnosti a zvyku zazvonila, ale věděla, že zbytečně. Dnes jí opět nikdo neotevře.
Odemkla si a na prahu se pokřižovala. To už tu dělat přestala, ale podruhé si v domě pana Turinga připadala cizí.
V domě byl nepořádek, policisté si snad ani neočistili boty. Bude mít dnes víc práce než jindy.
Když o své poslední návštěvě tady bavila s farářem, připomněl jí, že pan Turing byl hříšník, ona ho ale znala jako milého pána a do jeho osobního života nikomu nic nebylo.
Když z nočního stolku zvedala ilustrovanou pohádku o Sněhurce, měla v očích slzy, ale nebylo to prachem.

“Jak na jednu noc, jsou tři ráno!” vrčela otráveně sotva probuzená recepční z hotelu U Zlatého jablka.
“Jednu noc, potřebujeme se vyspat!” snažil se použít zbytky svého šarmu Jousef.
“Tak kterou noc chcete tady spát? Tuhle, nebo tu příští? V deset se vyklízí pokoje!”
“No tak tu příští,” rezignoval Jousef.
“Fajn, přijďte ve dvanáct,” zaklapla počítač recepční.
“Tak tuhle noc!”
“Dobrá,” prohlásila pomstychtivě. “Dvě osoby, dva psi. Tři tisíce a v deset kufry přede dveřma!”
“Ale…”
“Vezmi dvě noci,” šeptla mu Jindřiška. “Nebudem se s babou hádat.”
Jousef přikývl. “Tak dvě noci. A prosím vás, určitě tu nemáte večer karaoke?”

Jestli nás nějaké ovoce má v hrsti, pak jablko. Stačí jedno denně a nepotřebujete doktora. Otázka je, zda nebude zapotřebí rovnou patologa, samotné rozkrojení rozhoduje o zdraví na rok dopředu, jak známo, otrávené používá každá druhá nevlastní matka, jablko poznání nám zkomplikovalo životy na generace dopředu, jablko sváru způsobilo válku a postava typu jablko se nedá obléct. Abych nemíchala jablka s hruškami a nekousala do kyselého jablka, když spadne na hlavu správnému člověku, máte teorii gravitace, královské jablko chce třímat každý a leckdo se chce podívat do velkého jablka. Schválně, kolik z vás drží v ruce nakousnuté jablko od Jobse.

"Ahoj, tati. Proč ti volám? Potřebovala bych pomoc. Co? Že jsme se několikrát pohádali, že nechci od tebe žádnou protekci. Protekce, tati, není pomoc. Protekce to je jen takové otrávené jablko. Každý, kdo se jej dotkne, je jím otráven, znechucen a dává od něj ruce pryč. A nechce s majitelem raději nic mít."

"To ale není pomoc tati. Pomoc je, že mě třeba jen vyslechneš, poradíš mi, navedeš mě na správnou cestu. Nebo mě jen pošleš na správná místa za správnými lidmi. Ne, volat jim nemusíš, domluvím se s nimi sama. Takže mě vyslechneš? Výborně, večer se za tebou stavím."

Mikael klečí na tvrdé podlaze kamenné místnosti, prochladlý a bolavý. Oči mu ale odhodlaně planou.
Proti němu stojí tlustý muž s holou hlavou. Na sobě má hnědou kutnu převázanou provazem, v ruce jezdecký bičík.
„Nevíš, že každý, kdo je stižen magií, se musí okamžitě hlásit?“
„Umím hrát a zpívat. To je muzika, ne magie.“
Bičík zasviští. Mikael se ani nepohne, ani nesklopí oči.
Muž zasyčí.
„Nemáš právo na nic, ani na život. Jsi jedovatým plodem lidského druhu!“
„Hruška nebo jablko?“ provokuje Mikael.
Další úder. Rozseknuté rty mu krvácejí, hlavu ale neskloní.
Teprve když je sám, si konečně dovolí slabost.
Maminko!

Na míse s ovocem leželo dokonalé jablko – červené, lesklé, vybízelo k nakousnutí.
Mělo jediný problém. Ráno na míse ještě nebylo. Briwal tušil, že sloužící by mu jistě potvrdili, že někdo z královy domácnosti ho přinesl jako pozornost. Jenže princům, kteří v poslední době příliš často vyjadřovali svůj názor, nikdo dárky neposílal.
Možná plaším zbytečně. Třeba není otrávené…
„Dejte tu mísu odnést králi. Jako dar,“ přikázal.
U večeře se jeho otec tvářil kysele a mísa s ovocem stála netknutá uprostřed stolu. Briwal věděl, že sloužící ji po večeři zlikvidují. Už se naučili, že jíst zbytky od královského stolu bývá zdraví škodlivé.

“Co se tu sakra děje?”
Maurice teatrálně vytáhl list papíru a začal předčítat.
“Slyšte, slyšte, král Jelimán…” Zbytek proslovu zanikl v Mortově štkaní.
“Dej to sem.” Velitel mu papír vyškubl a začetl se. Poškrábal se na hlavě a přečetl ho ještě jednou. Předal ho vojínovi. Ten pokrčil rameny.
“Jak nás může král zvát na svůj pohřeb?” zeptal se.
“Král byl otráven, a chce se rozloučit se světem ve velkém stylu.”
“V přípravně došly červený jablka, a jeho veličenstvo snědlo zelené,” ozvala se Marleen, papírovou čepičku nasazenou dramatický šikmo.
“Být vámi v tom moc nehledám logiku a užívám si dort zadarmo.”

Jabloň je krásná, a právě proto Crowleyho každý pohled na ni bolí. Stovky generací, strom za stromem, semeno ze semena… a kdesi v hlubinách času ta jedna jediná, nejkrásnější, nejjedovatější. Ta z Edenu, z domova, který už dávno není domovem.
Zasadil si ji doprostřed zahrady - obyčejné, pozemské zahrady - jako připomínku. Připomínku toho, že už dávno není tvorem nebes, že je padlý, nedokonalý, odmítnutý…
Trvá tisíciletí, než ho jeden anděl přesvědčí, že to tak vůbec být nemusí. Že jablko může být prostě jen jablkem, že dokonalé není ani nebe ani peklo, že si může zvolit svou vlastní stranu.
Jejich stranu.
Svobodu.

„Jsou to jedni z nejlepších vojáků, se kterými jsem kdy bojoval. Echo, pokud máš pocit, že je tam tvé místo, pak k nim taky patříš.“
Echo si Rexova slova musel připomínat. Ve snech se mu vracelo věznění na planetě Skako Minor, ve stázové komoře. Bílá mlha všude kolem, pocity apatie, touha zemřít. Živě vnímal zapojené kabely skrz, které se mu hrabaly v hlavě. Využívali jeho znalosti proti Republice, proti jeho bratrům.
„Nemůžeš spát, Echo?“
„Ne, Techu. Vrací se mi to. Je to jako, kdybych kousnul do otráveného jablka. Noční můry.“
Brýlatý klon ho objal. „Nikdo ti už znova neublíží. Slibuju.“

Vyprávěl jí o Adamovi a Evě. O slovech, co říkal had. O tom, že neexistuje žádný hřích.
Vyprávěl jí o Persefoné. O sladké, horké šťávě, kterou okusila. O chuti, která ji donutila žít v pekle.
Vyprávěl jí o Trójské válce. O tom, k čemu vedla vášeň. O moci, krvi a zabíjení.
Vyprávěl o krásné Atalantě. O urážce bohů. O tom, jak se páří divoká zvěř.
Možná začne i tu o Sněhurce, napadlo ji zděšeně. O líbání mrtvé...
"Nenudím vás?"
Svůdně se usmála, ale dotknout se ho neodvážila. Pamatovala si, co si špitají ostatní děvčata.
"Ne..."
Samozřejmě. Platící zákazník nemůže nudit.