Trosečník

Noc byla klidná. Oheň praskal, moře jenom dýchalo.

"Jako malej jsem měl psa," řekl Chuck, "říkal jsem mu Tulík."

Wilson se usmál. Seděl v písku a mlčky zíral do plamenů. V šeru nebylo vidět, jak už je sešlý.

"Jednou mi Tulík utek'. Hledal jsem ho celé dny: zbytečně. Strašně jsem tehdy brečel."

V odlesku ohně se Wilsonovi zaleskla tvář. Rosa nebo slza? Možná se to Chuckovi jenom zdálo.

"Pak se vrátil domů sám, jako by nic. Ale v očích měl... vinu. Jako kdyby si uvědomoval, že mě opustil."

Chuck klackem prohrábl uhlíky.

"Ty mě neopustíš, viď?"

Wilson neodpověděl.
Nebylo třeba.